skip to main content

Nekonečné přesouvání, skepse i naděje. Hudební kluby věří v sílu publika

Když ředitel pražského klubu MeetFactory Marek Lakomý ve vstupní hale klubu prochází plakát plný naplánovaných českých i zahraničních jmen, která tu měla na podzim a v zimě vystoupit, není to moc optimistický zážitek.

„Tyhle koncerty jsme zrušili, tyhle všechny jsme přesunuli na příští rok, tohle se posunulo až na jaro 2023,“ vyjmenovává Lakomý. Klub, který se před pandemií zaměřoval primárně na interprety z Británie, Spojených států a Kanady, tak musel tuhle sezonu sázet na tuzemské kapely. Ty přitom doposud tvořily v dramaturgii asi pět procent.

„Situace se s každým dnem mění, Evropa se zavírá a my škrtáme další a další jména. Velké evropské turné ještě nejspíš dlouho nebude,“ popisuje situaci šéf MeetFactory.

„Příští květen by měl být plný koncertů, které měly být o dva roky dřív. Jenže lidi už na ně lístky mají, a tak nekupují další,“ dodává. Pandemie podle Lakomého změnila přístup lidí jak k nákupu vstupenek, který se extrémně zpomalil a vyprodat akci dlouho dopředu je dnes vzácnost, tak ke kultuře celkově.

„Otázka je, jak dlouho bude trvat návrat do normálu a jestli se ještě budou lístky prodávat v rozsahu, na který jsme byli zvyklí,“ zamýšlí se. Cestou však podle něj není zpřístupnění kultury zadarmo, jako to v létě dělaly některé instituce. Ty pořádaly venkovní akce za žádné nebo minimální vstupné a doufaly, že se jim podaří náklady na kapelu pokrýt provozem baru.

Podle Lakomého jsou však jen dva způsoby, jak tenhle typ akcí udržovat: špatně zaplatit kapele, anebo se spolehnout na dotace. O ty dnes nově žádají i instituce, které předtím fungovaly bez nich nebo minimálně v menší míře.

Reklama

Pro MeetFactory, spolupracující i na mezinárodním projektu Shape, tvoří právě dotace asi třetinu všech příjmů, pražský provoz pak financují z poloviny. MeetFactory je navíc specifická tím, že se tu kromě koncertů také pořádají i výstavy a divadelní představení. Zrovna divadlo zasáhla ve smíchovském klubu pandemie nejvíce – všechna představení tu museli zrušit a vrátit veškeré vstupné.

Zároveň platí, že koncert vygeneruje větší tržby na baru. Ty se v MeetFactory za loňský rok propadly z předpandemických dvaceti milionů asi o tři čtvrtiny. Nedostatek financí se promítl i do personálií smíchovského klubu: když se po prvních dvou měsících ukázalo, že na podzim bude situace podobná, propustili asi dvacítku lidí a na provoz klubu jich zůstalo čtrnáct.

Předplatné Forbesu

„Lidi nevidí, kolik je za každou akcí papírování, že se to musí platit dopředu. Finální koncert už je taková třešnička na dortu,“ připomíná Lakomý z MeetFactory.

Podobnou kapacitu má brněnská Fléda, která letošní sezonu slaví dvacáté narozeniny. Za tu dobu si stačila vybudovat slušnou síť agentur a promotérů, která klubu dohazuje ta správná jména do jejich programu.

„Plánujeme akce na příští rok, spousta z toho jsou věci, které už posouváme rok a půl. Kromě nových věcí musíme hledat i termíny pro věci, které posouváme už z loňského jara,“ popisuje situaci ředitel Lukáš Stara, který v klubu pracuje už šestnáct let.

I tady koncerty znovu a znovu přesouvali, uprostřed nejistoty a řetězu zavírajících se hranic přesto vyrazili proti proudu – začali cílit na zahraniční kapely.

„V době, kdy všichni seděli doma, jsme začali bookovat zahraniční umělce. Snáz se nám tak získávala velká jména, a i když se pak bude muset koncert přesunout, hlavní je, že tu smlouvu máme,“ vysvětluje strategii Stara. Zároveň vidí pozitivum v tom, že kvůli zrušeným festivalům dosáhli na jména, ke kterým by se nejspíš jinak nedostali.

Brno sice na rozdíl od Prahy nemá velké mezinárodní letiště, ale díky blízkosti k Vídni se jim daří přitahovat umělce, kteří hrají tam. A to je pro finanční fungování klubu zásadní. 

V klubu pro sedm set lidí se nevyplatí dělat kapelu za dvanáct tisíc eur.

„Musíme sledovat, kudy se jedou turné. Aby kapela přijela zahrát jenom k nám, si nemůžeme dovolit, stejně jako se nám nevyplatí v klubu pro sedm set lidí dělat kapelu za dvanáct nebo patnáct tisíc eur,“ vypočítává Stara.

Aby alespoň nějak vykompenzovali prázdné sály na jaře a v zimě, pořádali v létě ve spolupráci s dalšími brněnskými kluby opět koncerty na brněnském výstavišti. Oproti prvnímu covidovému létu byl cítit rozdíl v návštěvnosti.

„Je vidět, že lidi kupují čím dál blíž k datu konání koncertu, kdy vědí, jaká čekat opatření. Asi čtyřicet procent lístků se dnes prodá v týdnu před akcí, loni v létě to bylo mnohem svižnější a lidi kupovali lístky hned, co se nějaká akce ohlásila,“ říká Stara. Klub zároveň na diváky apeloval, aby lístky nevraceli – bylo potřeba udržet cash flow na přeložený termín akce.

Reklama

Na rozdíl od Lakomého jsou ale v Brně výrazně optimističtější. Měsíce izolace podle Stary ukázaly, že kultura je důležitá a dokáže svést lidi dohromady. „Bylo vidět jejich radost, že se můžou potkat,“ hodnotí Stara letní aktivity brněnské kulturní scény.

V covidových měsících jim hodně pomohlo město, které reagovalo výrazně rychleji než stát: nabídlo jim mimořádné dotace a slíbené peníze ne po čtvrtletí, jako tomu bylo v předchozích letech, ale na celý rok dopředu.

Penězi od státu měli navíc zpětně pokrývat náklady, které už předtím zaplatili z vypůjčených peněz. „Museli jsme si půjčovat a pak to z toho splácet, takže jsme jen přelívali peníze. Kultura přitom není fabrika, cash flow je tam úplně jiné,“ připomíná Stara.

Fungovat bez dotací jde podle ředitele klubu jen těžko. Oni sami čerpají od ministerstva kultury, města i kraje, a celkově dotacemi pokryjí jen necelých deset procent nákladů. Kromě toho se tak snaží budovat síť komerčních partnerů – spolupracují například s Teplárnami Brno – a hlavně musí dramaturgií cílit na pestřejší publikum.

„Vyděláváme na popových věcech, abychom si mohli dělat radost undergroundem. Někdo si z nás pak dělá srandu, ale tak to prostě je,“ krčí rameny Stara. „Musíme fungovat efektivněji. Některé kluby jsou zvyklé žít na finančním polštáři, tak se nemusí otáčet tolik jako ti, kdo ho nemají.“

Vyděláváme na popových věcech, abychom si mohli dělat radost undergroundem.

Vynucenou pauzu v Brně využili k hloubkové rekonstrukci nejen interiéru klubu, ale celého domu, ve kterém sídlí. Před pandemií v něm byla cestovní kancelář a zastavárna, ty ale zkrachovaly. Teď má tým Flédy, který kromě samotného klubu provozuje i hostel, v plánu nahradit je bistrem, barem a tabákem. „Prostě tak, aby tam byly věci, které spolu souvisí,“ vysvětluje Stara.

Rekonstrukce byla podle něj nezbytná, aby klub nezaostával za ostatními. Bez kvalitního zvuku, světel, personálu, stejně jako dobré nabídky na baru, už to dnes prý nejde. „Dlouhodobá výzva je udělat z Flédy silný evropský klub a myslím, že se nám to poslední roky dařilo. Jezdila sem silná jména a vznikal tak program srovnatelný s Vídní, Berlínem nebo Londýnem.“

Legendární jména, obzvláště starších ročníků, občas zavítají i do krnovského Kofola Music Clubu, který provozuje Martin Hradečný. Kromě toho, že sem pravidelně jezdí české hudební hvězdy od Davida Kollera po kapelu Kryštof, tu za třicetiletou historii klubu hrály třeba kapely Nazareth nebo Sepultura. „Je pak vtipné vidět seznam zastávek na turné, na kterém jsme vedle New Yorku nebo Londýna i my,“ směje se Hradečný.

Hlavní ale pro ně zůstávají čeští a případně slovenští interpreti – cestování tak nekomplikují hranice a oceány. Rušení a neustálé přesouvání termínů se ale samozřejmě nevyhnulo ani jim. Zhruba u poloviny akcí, na které se prodalo jen minimum lístků, vraceli Krnovští vstupné a úplně je rušili, ty velké pak po dohodě s umělci a jejich manažery často i několikrát přesouvali.

„Pokud už chtěl někdo peníze zpátky, jeho lístek si pak koupil někdo jiný,“ popisuje Hradečný, jehož klub teď v kalendáři plní hlavně jaro příštího roku. Částečně přitom z akcí, které se měly uskutečnit před dvěma lety.

„Akce se posouvají, tlačíme všechno před sebou a já jenom doufám, že se konečně uskuteční a my se zbavíme koule na noze,“ popisuje Hradečný, kdy pomalu ztrácejí sílu plánovat. Cestou podle něj není omezování kapacity klubů. „Copak si pak kapela za poloviční kapacitu řekne o polovinu peněz?“ ptá se výmluvně.

Na rozdíl od MeetFactory nebo Flédy tady na dotace nespoléhají vůbec. „Město nám sice dává padesátiprocentní slevu na nájem, ale ve finále tu stejně hrajeme jen dva dny v týdnu,“ říká Hradečný. „Občas mám pocit, že když vedu klub na IČO, jsem nepřítel státu,“ poznamenává muž, který svůj klub dotuje zvučením jiných akcí nebo DJingem na soukromých oslavách.

Publikum na malém městě je vděčnější.

V době pandemie pak stejně jako řada dalších zaměstnanců v kultuře změnil působiště: aby se on i klub neocitli úplně bez příjmů, začal na půl úvazku rozvážet krev pro krnovskou nemocnici. Jak už však napovídá název klubu, finančního partnera tu našli v nápojovém kolosu Jannise Samarase, který vyrábí na protějším konci Krnova.

Klíčová je však podle Hradečného spolupráce s dalšími kluby v regionu. Společně se domlouvají, dohazují si navzájem umělce a snaží se co nejvíc vytěžit to, když už do Moravskoslezského kraje někdo koncertovat přijede.

„Publikum na malém městě je vděčnější, navíc tu máme skvělou komorní atmosféru. Vždycky rád vidím, když u nás hraje někdo, kdo jinde vyprodává stadiony, ale tady se vrátí na místo, kde si připomene svoje začátky,“ říká Hradečný.

Reklama
Reklama