S lehkou nadsázkou se dá říct, že životní úlohou Tomáše Otruby je stoupat vzhůru. Vrcholy zdolává na horách a blíží se jim i v byznysu. Kdo je nenápadný právník a investor po boku nejvlivnější ženy Česka?
Tři slova. Půjdeme na Sněžku. A chlapíkovi s introvertní povahou, který na leckoho může působit chladně, se rázem rozsvítí oči. Rázný výraz povolí a ve tváři vytvaruje rohlík srovnatelný s tím, z něhož právě ukusuje. Je přitom úplně jedno, že protentokrát se nevydá pěšky, ale lanovkou. Alespoň na chvíli bude ve svém.
V prostředí, které se stalo neodmyslitelnou součástí jeho života a stále v něm má druhý domov. Prostředí, do něhož se dostává méně, než by chtěl, ač v něm drží byznys. Horala v sobě Tomáš Otruba zkrátka nezapře. Jako tradičně, když zrovna neúřaduje v kanceláři, má na sobě outdoorovou bundu a trekové boty.
Jeho levé zápěstí obepínají garminy, z nichž po většinu diskuse nad snídaní v Grand Hotelu Hradec, který před lety nechal v centru Pece postavit, svítí osmička. Touhle dobou za sebou obvykle mívá desítku výstupů na horolezecké stěně a splněné takřka celé devadesátiminutové minimum denního sportování, jež se mu v tento den nejspíš ani nepodaří dohnat.
„Dnešek jsem obětoval pro vás,“ usmívá se, „ale večer si alespoň zajdu zahrát s kamarádem na kytaru,“ pronáší. Kabinka lanovky se mezitím stáčí na Růžové hoře a pokračuje vstříc šestnáct set metrů vysoko položené cílové stanici. Na Sněžce byl naposledy měsíc a půl nazpět. Snaží se ji navštívit pokaždé, když mu to pracovní povinnosti dovolí, což je stále méně často.
Jestliže ještě před pár měsíci trávil značnou část času v Krkonoších nebo na jiných (nejen) evropských horách, dnes jej najdete spíše v Evropské ulici, ve vyšších podlažích.
Ke statusům akvizičního právníka, jehož služeb využívali přední čeští byznysmeni, investora, který za pár let seskupil miliardový byznys, a horolezce, jenž jako jeden z mála Čechů vylezl na nejvyšší vrcholy všech světadílů, včetně Mount Everestu, totiž před dvěma lety přibyl ještě jeden: partner dědičky největší tuzemské finanční skupiny PPF Renáty Kellnerové.
Dále se dočtete:
- Jaká je role Tomáš Otruby v PPF?
- Jaký měl vztah s Jiřím Šmejcem?
- Co o soužití s Otrubou říká Renáta Kellnerová?
- A proč se spolu vydali na proslulé putování americkou divočinou?
Přívlastek, který pochopitelně nemá příliš rád. V jeho životní změně ale hraje zásadní roli. I kvůli němu donedávna nenápadný muž nyní platí za jedno z nejskloňovanějších jmen domácího byznysu. „Je přirozené, že se lidé zajímají, když žiju s Renátou a pocházím z podnikatelského prostředí,“ uznává.
Je však postavení dvaapadesátiletého investora, jenž rozhovory příliš neposkytuje, v byznysu nejmajetnější rodiny Česka skutečně tak silné? Jakým způsobem ji ovlivňuje? Sní o tom, že PPF jednou bude řídit, jak mu je předhazováno? A jak vnímá nálepku „šedé eminence“?
„Odpovím trochu oklikou,“ říká a jako ještě mnohokrát během v součtu několikahodinového povídání, odehrávajícího se symbolicky v nejvyšším patře sídla PPF i na úpatí nejvyšší české hory, si pomůže paralelou.
„Když jsem byl před pár lety naposledy v Himálaji, řekl mi Honza ‚Tráva‘ Trávníček, že jsem ‚šedá eminence českého horolezectví‘. Prý se o mně málo ví… Ptal se mě, proč veřejně nevystupuji, nedělám přednášky a nevycházejí články o mých horských výstupech. Jenže já se horolezectvím neživím, je to pro mě čistá radost, nepotřebuji sponzory ani followery – naštěstí,“ směřuje k pointě.
„A s PPF je to podobné… Stejně jako v případě lezení nevyhledávám mediální pozornost, tudíž informací o mně tolik není. Tak možná naše povídání tu roušku trochu poodhalí a závoj šedé eminence ze mě spadne.“
Jestli se Tomáš Otruba něčím vyznačuje, je to rozvážná mluva. V každé jeho myšlence vyřčené tichým hlasem cítíte, že důkladně rozmýšlí, jak ji naformuluje. Zároveň ale nemá zábrany bavit se o čemkoli a odpovídat i na otázky, které pro něj nemusejí být úplně komfortní.
„Myslím, že jako člověk jsem velmi otevřený, umím jasně říct svůj názor a poslouchám, co říkají ostatní,“ míní. Pravda rovněž je, že od momentu, co jej pojí bližší pouto k rodině Kellnerových, prošla PPF výraznou obměnou.
Odešli lidé, kteří byli navázáni na vztahový prstenec vytvořený zakladatelem Petrem Kellnerem, a změnila se investiční strategie nejen nejcennějšího a nejviditelnějšího rodinného aktiva. O tom, nakolik je to zapříčiněno jeho osobou a nakolik situací nastalou po Kellnerově úmrtí v dubnu 2021, lze pochopitelně vést diskusi.
Nepřekvapí však, že hlavní aktér příběhu se kloní k variantě přirozeného vyústění. Do téhle (ne)příjemné pozice se Tomáš Otruba dostal skrze superholding Amalar, jehož struktury před dvěma lety pomáhal rodině utvářet, aby měla platformu pro dlouhodobou správu společného majetku odpovídající nové situaci, kdy akcionářů – v té chvíli navíc neošlehaných byznysem – je najednou několik namísto jednoho majoritního.
V rámci Amalaru mu mimo jiné připadl post jednoho z členů poradního sboru, jimiž jsou také bývalý premiér a guvernér ČNB Jiří Rusnok nebo světově proslulý chirurg Bohdan Pomahač, a tím pádem příležitost promlouvat do strategických investic.
Byl to ostatně on, kdo přinesl ideu znásobit přítomnost rodiny v hotelnictví a výrazně se podepsal pod to, že PPF nedávno koupila dva významné pražské hotely Hilton a Four Seasons dohromady za více než osm miliard korun. A teď vše nasvědčuje tomu, že by se měl stát novým členem dozorčí rady PPF. Co přesně to bude obnášet?
Vedle kontrolní funkce by měl do firmy přenášet i vůli rodiny ohledně strategického směřování. „Na každé větší lodi je kapitán, kormidelník, ale také lodivod. Kapitán s kormidelníkem musejí zajistit pořádek a udržet vytyčený kurz. Lodivod sedí nad mapou a pomáhá kapitánovi najít směr, jakým by se loď měla v neznámých vodách ubírat,“ opírá se znovu o oblíbenou metaforu. „Tam vidím svoji roli.“
Doktorem práv se nazývat nemůže. Zato názorně ukázal, že v nejvyšších patrech advokacie se dá prosadit i s magisterským titulem z Univerzity Karlovy. Rodák ze středočeských Hrusic, obce Josefa Lady, to v branži dotáhl až na mezinárodního managing partnera jedné z největších tuzemských kanceláří BBH, která měla léta silné vazby na PPF.
Tak ostatně navázal bližší vztah s Petrem Kellnerem, jemuž později pomáhal s klíčovými akvizicemi, jako bylo třeba převzetí Telefóniky nebo spojení České pojišťovny s italskou Generali. Dávat klientům knížecí rady, jak sám poznamenává, jej však po dvou dekádách přestalo bavit.
Když se člověk učí, nadělá spoustu chyb.
Chtěl vzít zodpovědnost za byznys do vlastních rukou, a tak se trhl a v roce 2015 založil investiční skupinu Nordic Investors Group, soustřeďující se na telekomunikace a nemovitosti. „Když se člověk učí, nadělá spoustu chyb. S odstupem času bych proto mnoho věcí udělal jinak. Ale děkuju za každý neúspěch, protože ten mě vždycky posunul nejvíc,“ ohlíží se na počátky vlastního podnikání.
Podíváme-li se na to, kam se během uplynulé desetiletky posunul, v reakci na jeho slova by se dalo říct, že těch neúspěchů muselo být požehnaně. Pokud ovšem skutečně byly, minimálně nebyly vidět. Ve veřejném prostoru totiž čtenář narazí převážně na investice s pozitivním vývojem a charakterem.
Tak letmo: Vybudoval firmu Nordic Telecom, čtvrtého největšího operátora u nás se zhruba sto tisíci zákazníků, kterého loni za více než miliardu korun pohltila konkurenční O2 právě z portfolia PPF. V centru Pece pod Sněžkou zase vystavěl prémiový Grand Hotel Hradec, z něhož se stalo vyhledávané místo v jedné z nejvíce exponovaných horských lokalit.
Foto David Turecký
Do hotelového portfolia, které v současnosti tvoří gros jeho byznysu, později přidal ještě wellness resort Omnia v nedalekých Janských Lázních. A na půl cesty mezi oběma městečky, v Horním Maršově, chystá revitalizaci zámku, jenž by měl v budoucnu sloužit jako domov pro aktivní seniory.
Dnes mu nemovitostní byznys v Krkonoších, do nějž by časem rád více zapojil i své dvě dospělé děti z prvního manželství, generuje provozní zisk přesahující sto milionů korun. A to navzdory skutečnosti, že se mu teď nevěnuje, jak by si přál.
„Všude navíc máme landbank (pozemkový fond) umožňující další development, na němž aktivně pracujeme. Jde o pozemek pro hotel s akvaparkem v Peci, pozemek pro přístavbu hotelu Omnia v Janských Lázních a pozemky, které umožňují významné rozšíření hotelu Harmony ve Špindlerově Mlýně,“ pochvaluje si.
Na závěr jmenované zařízení, situované přímo na sjezdovce Medvědín, představuje vůbec nejnovější realitní přírůstek. Pořídil jej loni společně s Renátou Kellnerovou a její nejstarší dcerou Annou skoro za tři čtvrtě miliardy korun. Jako první, ale nikoli poslední osobní investici páru. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že nedávno svou partnerku nechal vstoupit do vlastního byznysu.
„Jádrem Renátina podnikání bude i nadále hlavně PPF, ale stejně jako ostatní členové rodiny má i ona ještě další byznysové světy,“ připomíná, že Anna, parkurová jezdkyně a účastnice olympijských her v Tokiu 2021, má našlápnuto k vytvoření jednoho z nejlepších chovů koní v regionu, zatímco její sestra Lara, manželka galeristy Jakuba Kodla, se realizuje v umění.
Jádrem Renátina podnikání bude i nadále hlavně PPF, ale stejně jako ostatní členové rodiny má i ona ještě další byznysové světy.
„My s Renátou jsme se rozhodli podnikat v nemovitostech a speciálně v hospitality, ke kterému máme blízko. Renáta chce smysluplně investovat své peníze a já přináším kromě kapitálu i vlastní zkušenosti z realitního a hospitality byznysu. Oběma nám to dává smysl,“ přibližuje.
V praxi by to mělo vypadat tak, že o velké realitní investice, jako jsou třeba Hilton nebo Four Seasons, bude rodina usilovat prostřednictvím PPF. Menší projekty, klidně i regionálního rázu, bude financovat podnikatelská dvojice jako pár.
„Počítáme spíše s oportunistickými investicemi, takže pokud se objeví nemovitost s dobrým výnosem a budoucností, budeme to zvažovat.“
Soužití s Renátou Kellnerovou Tomáši Otrubovi zároveň rozrazilo dveře do největší finanční říše v našich končinách. Dává mu hlas v diskusích o jejím dalším směřování i možnost majetkově se podílet na hotelovém byznysu skupiny; Otruba získal jednotky procent v Hiltonu a Four Seasons, které si „odmakal“, ale také – nutno zmínit – vlastním kapitálem zafinancoval.
Štěstí? Záměr? Prvoplánovost? S každým z těchto výrazů se už dozajista setkal. Nabízejí se. A i když jej nechávají chladným, striktně je odmítá. Sám by v téhle pozici raději ani nebyl.
„Původně jsem do Renátina byznysu nijak vstupovat nechtěl, ale když máte toho druhého rád, samozřejmě mu chcete pomoct,“ tvrdí.
Ačkoli prostředí PPF velmi dobře znal a od jejího zakladatele Petra Kellnera byl zvyklý na náročné požadavky, promlouvat do chodu takového impéria z pozice životního partnera hlavní akcionářky klade na jeho osobu násobně větší tlak, aby veškeré případné pochyby o své relevanci rozptýlil.
Foto David Turecký
„Jedinou možnou odpovědí na různé předsudky jsou činy. Prostě si to musíte odpracovat,“ říká rozvážně muž, jenž má dle hlasů z blízkosti rodiny nemalý podíl na tom, jak se Renáta, ale zejména její dcery v byznysu zorientovaly. „Cítím, že ke mně mají důvěru, a rozhodně ji nechci zklamat,“ konstatuje.
„Tomáše obdivuji, že měl odvahu a sílu se vedle mě postavit nejen v životě, ale i v byznysu. Nemá to lehké,“ potvrzuje pro Forbes Renáta Kellnerová, „ale je nám spolu hezky. Tvoříme kompaktní pár, protože se vzájemně doplňujeme v mnoha oblastech.“
Je to zajímavý detail. Když Tomáš Otruba v útrobách sídla PPF komentuje dynamické dění skupiny v uplynulých měsících, automaticky mluví v první osobě množného čísla. Udělali jsme, koupili jsme, připravujeme. A přestože není v žádné výkonné funkci a vlastní kancelář na Evropské má sotva dva měsíce, tahle slova zapadají do vět přirozeně, jako by s tímto vehiklem byl spjatý podstatně déle.
Dává najevo, že mu záleží na tom, aby byl stamiliardový majetek rozvíjen smysluplně. Že pro „já“ v téhle byznysové kapitole není prostor. A je přesvědčivý. „Když mluvím o PPF jako o ‚nás‘, je to prostě výraz vnitřního pocitu zodpovědnosti za to, co se ve skupině děje,“ tvrdí.
Uběhlo jen pár hodin od chvíle, co ve stejných prostorech předstoupilo před zaměstnance skupiny její nejvyšší vedení včetně majoritní akcionářky a oznámilo, že nastane změna. Změna pro mnohé překvapivá, nicméně dlouho diskutovaná a dlouho připravovaná: dosavadní CEO Jiří Šmejc končí.
Ostřílený podnikatel, jenž se na budování PPF podílel už po přelomu tisíciletí a vrátil se do ní znovu v turbulentním období po smrti zakladatele, se rozhodl neprodloužit své angažmá domluvené na tři roky.
V médiích se ale objevily pohledy, že jej nenaplňuje opatrnější způsob investování, obzvlášť nákupy hotelů, a úplně nesouzní s tím, že se stále více dávalo na Otrubův názor. „Myslím, že by lidé byli překvapeni, jak s Jirkou dobře fungujeme. Samozřejmě že nemáme na všechno stejný názor, ale navzájem se respektujeme,“ poznamenává Otruba.
„Od chvíle, co jsme začali utvářet Amalar, přijal, že budujeme rodinnou firmu, která bude k investicím přistupovat konzervativněji, než bylo zvykem,“ líčí, což ve svém vyjádření potvrdil i Šmejc.
„Úspěch firmy byl pro Jirku vždycky důležitější než ego a za to si ho vážím,“ vyzdvihuje Tomáš Otruba, jak se strůjci Emma Capital a jednomu z nejmajetnějších Čechů povedlo PPF nejen stabilizovat a dovést k rekordnímu zisku ve výši 3,2 miliardy eur, ale také přenést těžiště jejích investic z Asie a Ruska do euroatlantického prostoru a při tom minimalizovat ztráty na východních trzích.
Že skupinu od června povede následovník, který prostředí důvěrně zná, bylo zřejmé dlouho dopředu. Renáta Kellnerová a její nejbližší spolupracovníci usoudili, že klíčoví lidé PPF jsou dostatečně zkušení a silní na to, aby to zvládli. Volba poprvé padla na zkušený tandem Kateřina Jirásková – Didier Stoessel.
Dlouholetou finanční ředitelku a skupinového šéfa pro investice navrhl do čela Šmejc, přičemž Otruba spolu s ostatními tuhle variantu podpořil. Možnost, že by nejžádanější manažerské křeslo v Česku nově připadlo jemu, prý nikdy nebyla na stole.
Foto David Turecký
Na jedné straně se tak PPF patrně zavírá agresivním transakcím, díky nimž byl Petr Kellner většinovou částí byznysové společnosti obdivován. Na tu druhou se rodina čím dál více otevírá v komunikaci s veřejností. Nasvědčuje tomu i o několik řádků výše uvedené vyjádření Renáty Kellnerové, jež až nezvykle nechává nahlédnout do soukromí rodiny, a stejně tak další Otrubovo vyprávění.
Mezi zmíněné oblasti, v nichž se partneři potěšeně doplňují, se vedle byznysu nepochybně řadí také sport, cestování a vášeň pro dobrodružství, jemuž dokážou vyčlenit čas, přestože jsou pracovně velmi zaneprázdněni. Společně například objeli republiku na kole nebo se vydali na vyhlášenou Pacifickou hřebenovku, propojující na západním pobřeží USA mexickou hranici s kanadskou.
Jestliže cyklistický výlet po krásách naší země, který začínal a končil kde jinde než na Sněžce, byl Otrubovým spontánním nápadem, na nějž vládkyně PPF okamžitě nadšeně kývla, absolvování 4286 kilometrů dlouhé turistické trasy představuje její velký sen. A rovněž velkou výzvu.
„Týdny spíte ve stanu, myjete se jen v potoce, jídlo si připravujete na vařiči a chodíte na toaletu do lesa s pepřákem proti medvědům. V divočině si tak jasně uvědomíte, že peníze tam neznamenají nic,“ dává Tomáš Otruba nahlédnout do etapového projektu, který zahájili loni a letos v létě v něm plánují pokračovat. „I přes to všechno relativní nepohodlí Renáta každý den vstávala s tím, že si to užívá.“
Naposledy spolu pár strávil dva květnové týdny v Bhútánu, kde poznával místní fascinující přírodu i majestátní buddhistické chrámy a pevnosti. Asijské království rozprostírající se mezi Tibetem a severovýchodním okrajem Indie měli oba vysoko na seznamu destinací, do nichž si přáli zavítat, byť Tomáš Otruba region důvěrně zná.
Sousední Nepál navštívil už více než desetkrát. Právě o pár set kilometrů blíže na západ před třemi lety – jako teprve patnáctý Čech – vystoupal na Mount Everest a začal věřit, že zkompletuje prestižní horolezecký projekt Seven Summits, tedy že vystoupá na nejvyšší vrcholy všech sedmi světadílů.
Himálajští tygři. Lehce romantizující, nicméně na skutečných událostech postavenou knížku o dramatickém dobývání nejvyšších světových vrcholů napsal Fritz Rudolph v roce 1955. Dva roky poté, co Edmund Hillary a Tenzing Norgay jako první lidé stanuli ve výšce 8848 metrů a 86 centimetrů nad hladinou moře.
O dvacet let později se tohle strhující dílo (v českém překladu s nádhernými ilustracemi od Zdeňka Buriana) objevuje ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku a další dekádu nato i v rodinné knihovně Otrubových, kde ho nachází teenager Tomáš a poutavé řádky hltá podobně jako jeho jmenovec Holý v populární komedii.
„Snil jsem o tom, jak bych se v těch místech zachoval já, zda bych třeba pod vrcholem zvládl nástrahy Hillaryho výšvihu, jakož i jiné zákeřnosti extrémní hory. Myslím, že tady jsem se chytil, tady to všechno začalo,“ líčí pro změnu ve své knize Cesta na vrchol světa a zase zpátky, která vznikla u příležitosti jeho pokoření Everestu v květnu 2022, o čemž se tehdy detailně rozpovídal pro říjnové vydání Forbesu z téhož roku.
„Některá slova o Hermannu Buhlovi (fenomenálním rakouském horolezci) jsou pro mě dost osobní. Cítím, že z nich se zrodila moje vášeň pro hory všech výšek,“ dodává v publikaci s podtitulem Nepotřebuji jít na terapii, stačí mi jet do hor.
Od skalisek v Tatrách a přes alpské vrcholy se Tomáš Otruba postupně prolezl až k velikánům, o nichž četl v dětství, i k dalším adrenalinovým výpravám, jako když například na skialpech sjížděl šestitisícové ekvádorské sopky. Jak se posouvaly hranice dosažitelného, posouvala se i náročnost výzev. Až mu v roce 2011, během výstupu na nepálský Mera Peak, hlavou poprvé prolétla myšlenka na zkompletování Seven Summits.
Foto David Turecký
Jako první v roce 2015 zdolal argentinskou Aconcaguu (6961 metrů) a hned po pár měsících přidal Mount McKinley (6190 metrů) na Aljašce. Následovalo africké Kilimandžáro (5895 metrů), relativně nenáročný několikadenní pochod na vrchol Uhuru, jenž ale znamenal jednu z mentálně nejnáročnějších výprav, neboť se na ni vydal s tehdy náctiletými dětmi a poprvé na horách pociťoval obrovskou zodpovědnost za někoho jiného.
S dcerou si posléze ještě užil výšlap na skialpech na kavkazský Elbrus (5642 metrů), mnohými považovaný za stále ještě evropský vrchol, odkud si užili nezapomenutelnou lyžovačku zpátky dolů. Číslo pět náleželo bodu nejvíce „profláklému“ – Mount Everestu (8848 metrů).
Poprvé se na střechu světa chystal už podstatně dříve, nakonec na ni vyrazil za covidové pandemie. Tedy v ideální době, kdy hora, trpící pod návalem turistů, nebyla navštěvována v takové míře. A uspěl. Po dvou týdnech na cestě a osmačtyřiceti hodinách beze spánku se za východu slunce vyšplhal až nahoru, kde jej stihl příval pozitivní energie masivnější než přilehlá skaliska.
„Byly to silné emoce,“ přemítal ve zmiňovaném rozhovoru nad ranními pocity z pátku 13. května 2022. „Měl jsem svět u nohou, pociťoval jsem nesmírnou radost, ale částečně prázdnotu. Léta zdoláváte vyšší a vyšší hory a najednou si uvědomíte, že jste dokázali maximum.“
Léta zdoláváte vyšší a vyšší hory a najednou si uvědomíte, že jste dokázali maximum.
Zároveň však moc dobře věděl, že nedokončit po tomhle výkonu své globální tažení by byla promarněná příležitost. Poměrně snadno proto přidal do sbírky australské Mount Kosciuszko (2228 metrů), slovy krkonošského pokořitele „vyšší Sněžku“, a na přelomu let 2023 a 2024 se – znovu s dětmi – vydal na Antarktidu.
V ukrutné zimě s průměrnou denní teplotou kolem minus čtyřiceti strávil celkem měsíc, během nějž nejprve dokráčel na Mount Vinson (4892 metrů) a poté dosáhl i jižního pólu. Sedm světadílů, sedm vrcholů. Zdálo se být hotovo. Tvrdé jádro horolezců však uznává Seven Summits pouze v podobě, jak ji definoval legendární Reinhold Messner, tedy s nejvytáhlejším bodem celé Austrálie a Oceánie, nikoli jen někdejší britské kolonie.
To znamenalo ještě jedno putování. Tropickou džunglí Nové Guiney. Jenže vyzyvatelé tamní pětitisícovky Carstensz Pyramid (4884 metrů), někdy označované také Puncak Jaya, léta čelili zásadnímu problému: od roku 2018 byla pro výstupy nepřetržitě uzavřena.
Kvůli nestabilní politické situaci a separatistickým tendencím, které rozdmýchává i přísně střežený největší zlatý důl na světě Grasberg Mine, nacházející se v jejím bezprostředním sousedství. Otruba už se smiřoval s tím, že na ni nevyleze. Indonéská vláda však zákaz loni náhle odvolala a za přísných bezpečnostních podmínek dala skalním dobrodruhům zase zelenou.
„Někdy si musíte svůj cíl vyčekat,“ dává jeden z nejúspěšnějších domácích horolezců najevo svou spokojenost. Letos v březnu si totiž konečně mohl říct, že to dokázal. Dokončil nejnáročnější verzi Koruny planety. Jako sedmý Čech v pořadí. A po Miroslavu Cabanovi teprve druhý, kdo zkompletoval úplnou osmičku.
Nicméně zápisy do historie jsou v tomhle deset let trvajícím snažení, do nějž investoval vyšší jednotky milionů korun a kvůli němuž citelně proměnil svůj život, to nejméně podstatné. „Věnuji se horolezectví pětatřicet let a Seven Summits je jen jedna z epizod, a nikoli nejdůležitější. Jde o šňůrku s perlami, které jsem roky poctivě sbíral. Teď je konečně kompletní. Blyští se, z čehož mám nepochybně radost, ale nebyl a není to smysl mého života,“ vysvětluje.
Když Tomáši Otrubovi položíte předvídatelnou otázku, co po tomhle kariérním vrcholu, respektive sedmi vrcholech, bude dál, nemá jednoznačnou odpověď. Jednoznačné je, že se k ničemu novému neupíná, stejně tak ale ani zdaleka nekončí.
„Nechtěl bych se zařadit mezi globální turisty, kteří si vytyčí cíl, dosáhnou ho a pak si budou pořád opakovat, jak je to úžasné.“ Projektů, o nichž momentálně přemýšlí, existuje vícero. Třeba se rozhodne posbírat skalp všech alpských čtyřtisícovek (z dvaaosmdesáti zatím vylezl přibližně na čtvrtinu včetně Mont Blancu a Matterhornu).
Třeba se vydá na severní pól, byť jedinou komerční možnost, jak se nyní do středu Severního ledového oceánu dostat, zprostředkovává ruská agentura, s čímž má ideologický problém. Třeba si rozšíří sbírku o zdolání další osmitisícovky.
Ještě dva roky nazpět tvrdil, že na další tak náročný výstup už se nevydá, protože ve svém věku nechce zbytečně riskovat. Dnes opětovnou cestu do Himálaje, kde se mimo jiné podíval i na vrchol lezecky obtížnější Dhaulágirí (8167 metrů), nejen připouští, ale mluví o ní s určitostí.
Ne snad, že by pociťoval potřebu odškrtnout si nový milník nebo si něco dokazovat, ale protože chce. Ostatně když jste celý život zvyklí stoupat vzhůru, jinak to ani nejde.
