Vzhlédnout ke hvězdách je vždy povznášející a dnešek vybízí k takovému pohledu víc než jindy. Přesně před šedesáti lety vyletěl do vesmíru první člověk, Jurij Gagarin. A přesně před čtyřiceti lety byl na oběžnou dráhu vypuštěn první raketoplán – Columbia.
Gagarin byl Rus, Columbii dostali nahoru Američané. Oba velké
příběhy tvořící milníky lidského poznání spolu přitom
nesouvisejí jen datem a překonáním zemské přitažlivosti. Jsou
součástí závodů v dobývání kosmu a ty jsou zase součástí
antagonisticky vyhroceného vztahu mezi Východem a Západem, který
je označován termínem studená válka.
Po většinu času to byly vskutku ostré závody. „V jaké
oblasti je můžeme předstihnout? Co podnikneme? Dokážeme obletět
Měsíc dřív než oni? Nebo na něj vysadíme člověka? Jsme toho
schopni?“ Americký prezident J. F. Kennedy ze sebe poté, co se
dozvěděl o Gagarinovi, chrlil otázky jako sopka gejzíry žhavé
lávy. Studená válka? Při doteku s ní by člověk utrpěl
popáleniny nejvyššího stupně.
Nešlo přitom jen o otázku prestiže. Ve hře byla zejména demonstrace technické vyspělosti, a tedy síly obou mocností, které proti sobě postavila ideologie. Pikantní je, že závody odstartovaly ze stejného bodu: kosmické programy Sovětského svazu i USA vycházely z nacistického vývoje raket, v jehož čele stál Wernher von Braun.
Geniálního Brauna a jeho spolupracovníky získali po druhé světové válce Američané a donutili je ke spolupráci. Braun je bezesporu zásadní postavou rozvoje americké kosmonautiky, spisovatel Norman Mailer o něm napsal, že ho „ostatní uctívali jako velekněze“.
Další němečtí inženýři, kteří za Hitlera pracovali na vývoji dalekonosných raket pro vojenské účely, byli naopak ve službách Ruska, do jehož okupační zóny navíc spadalo středisko Peenemünde, kde nacistický výzkum probíhal. Výsledkem toho ostatně bylo i to, že Sověti odzkoušeli atomovou bombu už v srpnu 1949, mnohem dřív, než to protistrana považovala za možné.
Němci Moskvě radili, avšak klíčovým mužem byl Sergej Koroljov. Letecký konstruktér, který byl před válkou na základě falešného obvinění zatčen a v roce 1938 odsouzen k šesti letům vězení, z nichž si část odpykal i v hrůzami opředeném pracovním lágru Kolyma. Jak už to ale v totalitních režimech bývá, po propuštění začal bývalý vězeň pomáhat někdejším věznitelům.
Koroljovovy výsledky byly impozantní a Američanům způsobily v
říjnu 1957 šok: do vesmíru byla vypuštěna sovětská družice.
Že neznáte její název? Přesto vám bude v dnešní době
povědomý. Sputnik, tak se družici říkalo. Neměla na svědomí
žádného ministra zdravotnictví, zato rozsévala obavy v západním
světě.
Senátor a pozdější americký prezident Lyndon Johnson
přirovnal vypuštění Sputniku k napadení Pearl Harboru japonskými
letci za druhé světové války. A publicista Philip Taubman napsal:
„Pro Spojené státy to byla zdrcující porážka, možná
nejtemnější hodina studené války. Šlo o událost, která
proměnila život Ameriky.“
Pokus o úspěch vlastní družice ke všemu dopadl pro Američany fiaskem – raketa těsně po startu explodovala ještě na rampě. Hořkost navíc nebrala konce, poněvadž Sověti ve Sputniku 2 dostali do vesmíru prvního živého tvora, psa Lajku. „Sovětské rakety pohání do kosmu socialismus,“ prohlásil kremelský vůdce Nikita Chruščov, který chápal, že jde o účinný nástroj propagandy.
Proti panice, která USA ve značné míře zachvátila, byl ovšem imunní pán Bílého domu. Dwight Eisenhower se na závody díval rezervovaně a byl do nich ochoten investovat pouze v rozumných mezích. To se změnilo s jeho nástupcem Kennedym, čehož důkazem jsou jeho již citovaná slova pronesena poté, co se ve stavu beztíže ocitl Jurij Gagarin. Kosmonaut byl ve stavu beztíže, Kennedy ve stavu frustrace.
Člověk ve vesmíru přitom zprvu nebyl pro Moskvu prioritou,
důležitější byly družice pro fotografickou špionáž. Jenže
když se Chruščov dozvěděl, že se na druhé straně Atlantiku
opájejí představou amerického kosmonauta, ihned postoj
přehodnotil. Za dohledu Sergeje Koroljova, který pod úspěchem
nemohl být veřejně „podepsán“, strávil Gagarin na oběžné
dráze 89 minut.
Už měsíc po Gagarinově letu vyhlásil Kennedy v projevu před oběma komorami Kongresu útok na Měsíc. Ten byl svěřen viceprezidentovi Johnsonovi, stejnému muži, který vzlet Sputniku přirovnával ke zničení Pearl Harboru, který měl úzké vazby na letecký i kosmický byznys.
Navzdory rozpolcenosti běžných Američanů, kteří sice souhlasili, že je důležité převzít od Rusů nadvládu nad vesmírem, ale zároveň mínili, že astronomické výdaje na kosmický projekt by bylo lepší použít pro účely domácí „přízemní“ ekonomiky, byla měsíční mise dotažena. Astronaut Neil Armstrong mohl v červenci 1969 pronést nesmrtelnou větu o malém kroku pro člověka a velkém skoku pro lidstvo.
Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo a také ruské kulhání v kosmickém závodě. Sovětský svaz začal ztrácet, přičemž důvodem byla hlavně ekonomika. S ní to šlo od desíti k pěti, čím dál hůř konkurovala zajištěnému a organizovanému programu Američanů. Armstrongovy stopy na Měsíci znamenaly i stopy vítězů v ostře sledovaném závodu.
Ne že by ale už nebylo o co soupeřit. Ačkoli se v roce 1975 uskutečnila společná mise Sojuz-Apollo, země se soustředily i na další cíle. Moskva se věnovala stavbě kosmických stanic, Washington sázel na konstrukci raketoplánu, vícenásobně použitelného vesmírného dopravního prostředku.
Přesně dvacet let po Gagarinovi tak odstartoval raketoplán s názvem Columbia. Jurij Gagarin v tu dobu již třináct let nežil: 27. března 1968 se zabil při cvičném letu stroje MiG-15UTI, vyrobeném v Aeru Vodochody.
Columbia absolvovala celkem 28 vesmírných letů, než při návratu z toho posledního došlo vinou technických problémů k tragédii. Stroj se rozpadl a všech sedm astronautů zahynulo. Neštěstí se přihodilo 1. února 2003.
Vesmír je ale stále soutěžní arénou a výzvou pro ty, které vzrušují nové horizonty. Představivost konstruktérů a vědců v současnosti zaměstnávají lety na Mars a také komerční lety do vesmíru, za nimiž stojí vizionáři z řad miliardářů jako například Elon Musk. Svým způsobem tak vesmírný závod nikdy neskončil a pro jeho historii je 12. duben významným datem.
