V rozhlasovém studiu je desítky let českou špičkou, ale to zásadní zažila jinde: Lucie Výborná o prožitku vlastní smrti, momentu osvícení na podlaze indické nemocnice i o tom, proč se vyplatí odolat volání divočiny a nevydávat se do míst, odkud už není návratu.

Při lezení na hory se z logiky věci snažíte dostat nejprve k vrcholu a pak zase zpět, ona si ovšem uvědomila, že se pohybuje novým směrem. Nikoli nahoru či dolů, na to jsou pojmy třírozměrného světa přespříliš chudé – mířila do neznáma.

„Lezla jsem sólo na skále a z určitého vnitřního zoufalství a z pocitu, jaký znají tuláci či lidé, kteří se pohybují na extrémní straně sportu, najednou zjistíte, že vám taková věc dává tolik, co vám možná žádný živý člověk nikdy dát nemůže,“ vzpomíná Lucie Výborná tichým, klidným hlasem.

„V tu chvíli musíte velmi dobře vybalancovat svoje emoce a život, abyste tu hranici nepřešel, jinak tomu úplně propadnete. Za tou hranicí je point of no return.“

V takových chvílích čas změní skupenství a uprostřed těchto vět jako by na chvíli zpomalilo i dění na Vinohradské ulici. Jako by vše ztichlo a za oknem nehlučela Praha – jistě, jen pocit, ale pocity nejsou méně důležité než fakta.

Ani tenkou hranici, která je pro lidskou duši propustná pouze jedním směrem a jejíž překročení vás navždy změní, nelze přesně popsat, přesto Lucie její blízkost silně ucítila. Ale odolala.

A tak venku zase zacinká tramvaj a ona si v rozhlasové kavárně zase doleje černý čaj s medem a citrónem. Průzkum míst, odkud není návratu, se rozhodla ponechat jiným.

Jedna z nejznámějších tuzemských novinářek a moderátorek se v době našeho rozhovoru chystala na nové hosty, na oslavu stých narozenin Českého rozhlasu, na svoji druhou velkou výpravu na Antarktidu a na další součástí života barevného jako krasohled.

Ten její tvoří rozhovory s herci, lékaři, vědci i sportovci, moderátorské večery v róbách, hraniční situace na svazích čtyřtisícovek i obyčejné vydělávání na zaplacení ještě obyčejnějších složenek.

„Myslím si, že tohle je pokus o umění rovnováhy,“ pronese. „Víte, tu hranu jsem nepřekročila i proto, že jsem si uvědomila, že moji přátelé, kteří už za hranou dávno jsou, mají strašně omezený pohled na svět.“

„Svět nejsou jen hory, divoká voda a polární oblasti, svět je i to, co se děje tady v kavárně, svět je stará paní před rozhlasem, která vám chce něco říct, protože je to pro ni důležité, svět jsou moje zahrada doma v Hodkovičkách a moji přátelé. Nechci se o něj nechat připravit. Byla by to škoda.“

Stejně tak by byla škoda, kdyby nevyprávěla o tom, co ji do inspirativního pohledu na život dovedlo. Rozhodně je co vyprávět. Třeba jak už jednou zemřela.

Ve své knize Mezi světy, popisující kontrast rozhlasového studia a jejích osudových velehor, syrově líčí moment, kdy chybělo jen málo, aby s parťákem letěli ze stěny dolů do údolí.

Tam by jejich ostatky nejspíš už nikdo nenašel – a pokud ano, stejně by se nedozvěděl, kdo byl kdo: „Cestou bychom obě tváře nechali v ledu, z obličejů by nezbylo nic a v goretexových kalhotách a bundách by zůstala jen fašírka masa a kostí.“

Ale pořád to byla chvíle, kdy smrt jen přihlížela, jakkoli to nám nehorolezcům zní mrazivěji než noc ve stanu na hřebeni Himaláje. Později se jí kostnatou rukou přímo dotkla.

Ohlásila se nečekaně. Nikoli pod šestou nejvyšší horou planety Čo Oju, ne při přechodu zamrzlé vysokohorské řeky v indickém Ladaku, ne pod Hindúkúšem na vojenské základně v afghánském Bagrámu. Stalo se tak ve švýcarských Alpách, při cestě z Zermattu na Margerita Hütte.

Nic dramatického, začíná kapitola v knize. Ale pokračuje: „Najednou se mi začíná rozostřovat periferní vidění. Neznámá síla mě vytahuje z těla nahoru. Stoupám a je to příjemné, zmocňuje se mě dětská zvědavost. Co je na konci toho výtahu? Jaké to bude tam nahoře?“

„Chci zatnout ruce, ale jako bych je necítila, to pochodující tělo dole se skoro nedá ovládnout… Najednou mi přijde nespravedlivé, že přátelé budou za chvíli vyděšení kolem mého bezvládného těla, budou mi bušit do hrudníku a nahazovat mě. Začínám dýchat. Nechci odejít.“