skip to main content
Komentář

Nestřílejme do neznáma. Investor Šnobr domlouvá české vládní energetické politice

Investor a minoritní akcionář ČEZ Michal Šnobr se ve svém komentáři pro Forbes zamýšlí nad energetickou politikou České republiky. Svou úvahu přitom odpichuje od grafu ze serveru Energy-Charts.

Graf zachycuje složení výroby elektřiny v Německu v průběhu roku 2021. Německo uvádím proto, že tam se tvoří cena elektřiny pro celý region včetně Česka. Rok 2021 proto, že jde o zlom v čase.

V letech 2021 a 2022 Němci odstaví své jaderné elektrárny o celkovém výkonu 8500 megawattů a bleskově tak zmizí výroba zhruba 65 terawatthodin elektřiny (odhad výroby německých jaderek v roce 2021), tedy necelé celkové spotřeby Česka.

Co bude znamenat pro trh, kde cenu utváří nejdražší zdroj potřebný k uspokojení poptávky, když zmizí výroba jádra (červený pruh), si dokážeme představit všichni. Cena elektřiny bude dlouhodoběji vyšší, dokud se výpadek nepodaří nahradit levnějšími zdroji.

Když k tomu zdraží povolenka oxidu uhličitého, zvyšující cenu uhelné, ale i z plynu vyrobené elektřiny, je to nepříjemné. Když ale v době, kdy největší ekonomika v rámci pocovidového oživení odstaví jaderný výkon a k tomu se přidává útlum uhelné energetiky, zdraží plyn jako komodita a hned je tu velká energetická krize.

Předplatné Forbesu

O to větší, když náš soused, největší ekonomika Evropské unie, velmi rychle ztratí pozici výrazného exportéra elektřiny (2018–2019) a v dalších letech bude nucen elektřinu dovážet.

Do toho ještě zasáhnou geopolitické hrátky mezi Ruskem a Německem – za přicmrndávání americké zahraniční politiky o zprovoznění nového plynovodu přímo propojujícího Rusko a Německo a vojenské přetahování o Ukrajinu. Ceny plynu a odvozeně i elektřiny pak rostou do oblak.

Předpokládejme ale, že toto období vysokých cen elektřiny a plynu překonáme a ceny z těch současných extrémů přece jen nakonec klesnou. Že se nevrátí na původní úrovně z minulých let, je jasné. Že nás čeká delší období vyšších cen, než na které jsme byli posledních pět let zvyklí, je také jasné.

Jenže co přijde potom? Postupně za pět, deset, dvacet let? Zkusme připustit, že Němci budou ve své zelené a antijaderné politice úspěšní (obětují na to obrovské sumy) a svou energetiku změní. Dál výrazně naroste podíl obnovitelných zdrojů energie, prosadí se koncepty skladování elektřiny, možná vodík, přijde obroda jádra v levnějších, menších modulárních reaktorech, zmizí uhlí a s ním i největší emise, klesne i cena povolenek.

Největší změnou projde distribuční síť. Energetiku ovládne ve větší míře než doposud decentralizace, tedy důraz na přiblížení místa výroby k místu spotřeby. Nepůjde to hned a ani není důležité, zda splní cíle pro rok 2030 – podstatný je trend a ten Němci už neopustí.

Co to bude znamenat? Zásadní je, že se změní trh. Změní se cenotvorba, v ideálním případě cena povolenek už nebude mít podstatný vliv na ceny energií. Cena elektřiny bude „jiná“ a dost možná i nižší.

Reklama

Co to bude znamenat pro Česko? Za dvacet let dostaví extrémně drahý jaderný blok, na který tak nesmyslně jako na jediné řešení spoléhá. Ten ale nic nevyřeší ani bilančně, nenahradí uhlí a nepřinese ani vhodnou cestu k následování – dokonce ani nižší ceny elektřiny.

Mamutí blok plánovaný v Dukovanech bude spíše výstřel do neznáma. Nebude pasovat do moderní elektroenergetické sítě budoucnosti (pro rentabilní provoz potřebuje plné vytížení po většinu roku), ale co hůře, za extrémně drahou a rizikovou investicí zůstanou spotřebitelům elektřiny či všem daňovým poplatníkům velmi vysoké závazky na další dlouhá desetiletí.

Například u francouzského projektu Hinkley Point ve Velké Británii je to třicet pět let od zprovoznění každoroční inflační růst garantované ceny elektřiny. Spotřebitel či daňový poplatník bude tedy platit desetiletí jako mourovatý bez ohledu na vývoj trhu během následujících dvaceti let.

Daňové poplatníky zmiňuji proto, že v Česku chceme přistoupit na hru, že sice budeme mít zdánlivě „levnou“ elektřinu z jádra, ale ve skutečnosti bude „drahotu“ skrytě platit státní rozpočet. A to by byl ještě ten lepší případ. Ten horší je, že projekt zkrachuje už v průběhu výstavby.

Čas je totiž v dnešní elektroenergetice největší nepřítel a právě příprava, schvalovací procesy a samotná stavba v jaderné energetice trvají neúměrně dlouho – klidně i dvacet let. V průběhu přípravy a výstavby se přitom zcela jistě objeví životaschopné projekty modulárních jaderných reaktorů menšího výkonu.

Není důvod, aby se to nestalo, vše může zdržovat jen byrokracie a stále se zvyšující nároky na bezpečnost. Technologicky nepochybuji, že moduláry budou v dohledné době dotaženy. Česko tak proplýtvá čas i ohromné peníze. A budou to ztracené roky pro celou energetiku, neb super drahý a rizikový projekt v rukou státu znamená, že stát musí sebrat potenciál zbytku trhu v elektroenergetice – peníze, čas, mozky – a nesmí ohrozit svůj nejdražší projekt novodobé historie.

Než se tímto směrem jaderné energetice oddáme, je potřeba veřejnosti otevřít karty. O tlaku na emisní trh EU ETS, který Česko nyní tolik vystavuje na odiv, nemá smysl se ani vyjadřovat. Za současnou krizí energetiky totiž paradoxně není primárně trh s povolenkami, ale německá energetická politika a ruský plyn.

Cena plynu za rok vzrostla na sedminásobek a zdražuje tak i cenu elektřiny. Nutné je zdůraznit i fakt, že peníze z trhu EU ETS zůstávají v evropské energetice a přispějí ke změně odvětví jako takového. Jinak je to ale s cenou plynu – tyhle peníze putují mimo Unii a do Ruska.

Cílem mého komentáře není adorovat německý až fanatický postup v elektroenergetice. Naopak ho dlouhodobě kritizuji a kritizoval jsem dlouhé roky i Angelu Merkel, která celý tento nesmírně sobecký národní proces vůči svým ekonomicky slabším sousedům zastřešila a tvrdě prosazovala. Současně ale konstatuji, že je to reálný plán a Německo ho nehodlá opustit.

Plán, který může být po překonání velmi těžkých období úspěšný. Nic na tom nemění – jen vše komplikuje – hloupost, kterou Němci páchají odstavením bezpečných a plně provozuschopných jaderných elektráren obrovské hodnoty. Co bychom tedy měli udělat v Česku?

Musíme vsadit na decentralizaci a tím pádem investice do distribuční soustavy.

Konečně pochopit motivaci Německa a připustit, že nás ovlivňuje a v rámci Unie bude ovlivňovat více, než si myslíme. Nezbývá nám tedy nic jiného než situaci nepřehlížet a odmítat, ale využít. Znovu tedy předkládám podklad státní energetické koncepce pro toto desetiletí.

Vezměme si batoh peněz, který nám Evropská unie přihrává, a prioritně změňme výhled pro naši energetiku. Snažme se ty peníze efektivně vyčerpat. Podpořme úspory, posilme v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů – v Česku podporou fotovoltaiky.

Musíme vsadit na decentralizaci a tím pádem investice do distribuční soustavy. Musíme postavit i další větší paroplynové elektrárny a prodloužit životnost stávajících jaderných bloků Dukovan i Temelína na maximum – a to znamená nemalé investice. Věřím, že se vyplatí sázka na modularitu a nižší výkon bloků, což by mělo přinést i levnější a méně komplikované řešení. Mysleme a buďme moderní!