skip to main content

Netflix má své první kino. Bude z něj náhrobek kinematografie?

Streamovací gigant Netflix oznámil, že podepsal smlouvu na desetiletý pronájem kina Paris v New Yorku. Poslední jednoplátnový sál ve městě bude Netflix využívat zejména pro premiéry filmů z vlastní produkce.

„Jsme neuvěřitelně hrdí, že můžeme zachovat tuto historickou newyorskou instituci, aby zůstala nadále jedinečným prostorem filmového zážitku a domovem pro milovníky filmu,“ nešetří v tiskovém prohlášení patosem Ted Sarandos, ředitel obsahu Netflixu. Kino Paris, které kvůli nerentabilitě ukončilo provoz v srpnu, přitom není jedinou akvizicí společnosti v tomto segmentu. Už v dubnu anoncoval magazín Deadline Hollywood jednání Netflixu s Americkou filmovou asociací na záchranu slavného hollywoodského Egyptian Theatre na Hollywood Boulevard v LA.

Kino Paris s hlubokými sametovými křesly a eklektickým interiérem otevírala před 71 lety filmová diva Marlene Dietrich. Společnost Pathé Cinema kino využívala pro uvádění náročnější, zejména evropské produkce na americký trh. Hrál se tu Romeo a Julie Franca Zeffirelliho, Muž a žena Clauda Lelouche, pod plátnem divačky tajily dech při pohledu na mladého Mastroianniho v Rozvodu po italsku. Všechna tato představení byla na programu přes rok.

Reklama

Netflix jako klíčový globální hráč v distribuci filmového obsahu ovšem nastavuje nové distribuční modely a nová pravidla. Ve středu, tedy dva dny po oznámení záchrany kina Paris, společnost celosvětově uvedla nový film hollywoodského hitmakera Martina Scorseseho The Irishman s Robertem De Nirem a Alem Pacinem v hlavních rolích. Velkolepá produkce stála 159 milionů dolarů. Přestože to zdaleka není rekord, vedení studia Paramount považovalo rozpočet za přemrštěný. Scorsese však okamžitě dostal nabídku od Netflixu, pro nějž suma představuje zhruba procento roční útraty za originální produkci (loni to bylo 15 miliard dolarů).

A právě pro blockbustery typu Irishmana, kterými internetová videotéka láká předplatitele, potřebuje Netflix tradiční kina. Projekce v kinech jsou totiž nezbytné, aby se daný film mohl ucházet o ceny Americké filmové akademie nebo se účastnit festivalových klání. Netflix si za tímto účelem v minulosti různé sály krátkodobě pronajímal. Jedním z prvních případů bylo drama Roma mexického režiséra Alfonsa Cuaróna. Snímek se tři týdny promítal v amerických kinech před zahájením streamování. Následně vyhrál benátský filmový festival a získal tři Oscary.

V časovém údaji o jepičím, třítýdenním životě oceňovaného snímku na velkých plátnech se skrývá distribuční dilema, s nímž se musí dnešní filmový průmysl potýkat. Netflix totiž přes enormní investice do výroby obsahu není tradiční filmový producent. Živí se streamováním a na tuto formu distribuce se jeho zájem logicky soustřeďuje. Má tedy své potenciální zisky z předplatného za streaming kanibalizovat dlouhým promítáním v kinech? Nikoli, zní odpověď šéfů Netflixu, kterou letos natvrdo naservírovali i profesním asociacím konkurenčních provozovatelů kin při jednáních o promítání Irishmana.

Výsledek? The Irishman debutoval v pouhých třech kinech v New Yorku a v pěti v Los Angeles. Do středeční online premiéry jej nasadilo dalších 18 vybraných amerických kin. V kinosálech se film ohřál celkem čtyři týdny. Pro srovnání, jiný letošní filmový hit, Joker, se v USA promítal ve více než čtyřech tisícovkách kin. To se samozřejmě podepsalo na ziscích distributorů.

Reklama

Přestože část vstupenek stála až 100 dolarů, podle filmového magazínu IndieWire vydělal potenciální trhák sezony za první víkend pouhých 350 tisíc dolarů (IndieWire zisk odhadl podle kapacity kin, Netflix totiž tato čísla nezveřejňuje). Proti stovkám milionů dolarů, které filmy podobného typu standardně v prvním týdnu utrží, je to pakatel.

V USA si až 56 procent lidí platí za jednu až tři streamovací služby, dalších 26 procent se podle dat společnosti Deloitte chystá přidat službu novou. Je tedy zřejmé, že The Irishman není výjimka, nýbrž nový standard. Pronájem kina Paris nebo záchranu losangeleského Egyptian Theatre tak komentátoři vnímají spíš jako vějičku k vyjednávání s renomovanými režiséry.

Ti však prací pro streamovací platformy často přijdou nejen o kinosály s odpovídající technickou i společenskou úrovní projekce, ale i o diváky. Netflix nezveřejňuje své výsledky, nikdo tak netuší, kolik lidí například vidělo zmiňovanou Romu, vítěze loňských Benátek. Kolika z nich algoritmy – řídící se popularitou a vkusem – nabídly černobílý, neanglický a náročný snímek?

Část profesionálů proto vnímá streamovací platformy jako hrozbu pro kvalitní autorskou kinematografii.

Za výkladní skříní s několika mistrovskými kousky se navíc skrývá hora filmové veteše. Do boje o diváka jdou Netflix i jeho konkurenti s podobnou strategií. Nashromáždit co nejvíce hodin vysílatelného obsahu. Větší množství odvysílaného materiálu umožňuje generovat více dat o uživatelích, efektivněji cílit a dráž prodávat reklamu. Náhrada velkých pláten kin obrazovkami laptopů či mobilů zase mění způsob práce s obrazem nebo filmového vyprávění.

„Generace Z dává šanci sledovanému programu jen po dobu prvních deseti vteřin, některé průzkumy hovoří dokonce o osmi vteřinách. Pokud je v tomto krátkém úseku program nedokáže zaujmout, volí další program. Toto nutí poskytovatele audiovizuálních obsahů produkovat zábavu o kratší minutáži, kdy jeden díl dosahuje délky od dvou do deseti minut,“ konstatuje v analýze Czech Film Commission Pavlína Žipková. Jedním dechem však doplňuje, že diváci se stejným zájmem konzumují i delší formáty. Průzkumy dle jejich slov rovněž ukazují, že návštěvnost kin celosvětově neklesá.

Sám režisér Scorsese se v The New York Times začátkem listopadu nechal slyšet, že „pro uvádění filmu teď nastal nebezpečný čas. Rovnice se převrátila a streamování se stalo hlavní cestou k divákovi. Stále však neznám začínajícího filmaře, který by nechtěl točit filmy pro velké plátno“. Čas ukáže, zda se kina Paris a Egyptian Theatre stanou naleštěnými náhrobky autorského filmu, či pokračovateli tradičního sledování filmů v přítmí oblíbeného kina.

Reklama
Reklama