Po dvanácti letech se musel naplno vrátit do vedení jabloneckého Jablotronu.
Devětapadesátý nejbohatší Čech vyplatil svého partnera Miroslava Jarolíma, který se podle oficiálního prohlášení rozhodl odejít kvůli zdravotním problémům. Ve firmě držel čtyřicet procent, která před lety odkoupil. Teď je prodal zpátky a rozhodně na tom netratil.
Výšku částky nechtěl zakladatel Jablotronu Dalibor Dědek komentovat. Vzhledem k tomu, že odhad hodnoty majetku firmy se blíží deseti miliardám, může se jednat o jednotky miliard.
„K mému překvapení pan Jarolím výrazně zabojoval o peníze více, než jsem čekal. Polovinu jsme mu vyplatili, polovinu budeme splácet,“ říká Dědek v rozhovoru pro Forbes.
Miroslava Jarolíma jste si sám do vedení firmy vybral, překvapilo vás jeho rozhodnutí odejít?
Abych pravdu řekl, tak jsem s tím nepočítal. Když jsem si před lety uvědomil, že s rostoucím věkem přestává člověk zvládat to, co dělá, snažil jsem se najít nějaké řešení. A protože žádného následovníka jsem tehdy neviděl, našel jsem si partnera, kterému jsem část firmy předal a s ní i její vedení. Podmínka byla, že přestanu do chodu firmy zasahovat, což jsem plně respektoval – firma musí mít vždy jen jednu hlavu.
Dvanáct let jsem byl odstřižený, ale bohužel se panu Jarolímovi pochroumalo zdraví. Prostě vyhořel a nakonec přišel s tím, že chce skončit. Bylo to velmi náhlé a já jsem s tím nepočítal. Ale jemu už zdravotní potíže nedovolily, aby se práci věnoval naplno. A já o tom něco vím: také jsem se dostal do situace, kdy jsem byl přetížený a skončil v IKEM.
Jako váš partner držel ve firmě čtyřicet procent, museli jste ho tedy vyplatit. Částku prozradit nechcete, ale jak moc ji Jablotron pocítil?
Mohu jenom říci, že Jarolím před lety koupil podíl za zvýhodněných podmínek, kdy jsem mu i část dal – včetně toho, že jsem zaplatil darovací daň. Reálně to vypadalo tak, že na něj bylo převedeno čtyřicet procent, já mu na to půjčil peníze a on je vlastně výplatou podílu na zisku splácel. A k mému překvapení teď na konci výrazně zabojoval o to, aby svůj podíl zhodnotil tržně.
Transakce už proběhla a dohodli jsme se, že padesát procent budeme splácet. Pro mě je to velké zklamání: myslel jsem si, že jsem našel člověka, kterému přirostla k srdci firma, a nakonec jsem došel k názoru, že mu víc přirostla k peněžence. Ale asi se na něm hodně podepsala jeho nemoc, protože jak jsem ho znal, tak bych nikdy neřekl, že to takhle skončí. Peníze jsou lidí ve firmě – a já byl vždy ten, kdo měl tendence je šetřit. Naše rezervy se značně ztenčily, ale zvládneme to.
Teď tedy znovu Jablotron zcela ovládáte. Budete hledat, komu ho jednou předáte?
Jablotron vlastní Soukromý svěřenský fond Královka, jehož jsem zakladatelem. Nechci se chovat jako dnes většina firem, kdy je trendy poštelovat to, nalakovat a střelit nějakému investorovi. Já chci, aby Jablotron zůstal jako české stříbro, které tady bude za sto, dvě stě let, a lidé budou hrdí na českou značku. Jako mají Němci Bosch nebo Siemens, tak bych chtěl, aby Češi měli Jablotron.
Proto teď hledáme i s poradenskými firmami mechanismus, jak to udělat, jak garantovat, že firma bude v budoucnu fungovat. Jak nastavit jasná pravidla, kde je dáno, kolik peněz jde na rozvoj, na dobročinné účely, zaměstnancům jako extra bonus, kolik jde na spoření. Mně by se líbilo, kdyby moje děti převzaly firmu jako rodinnou, ale to jde dělat v případě, když kovář má syna, kterého odmalička baví dělat podkovy. Moje děti jsou sice velmi šikovné, nicméně je to táhne jinam.
Bylo pro vás těžké vrátit se naplno zase do práce? Vypadalo to, že si odpočinek užíváte…
Jablotron je vlak, který jede, a já jsem teď v pozici, kdy už pevně visím na stupačce do vagonu. Je pravda, že jsou tu nové tváře a vnitřní procesy jsou nastavené jinak, takže se s tím vším seznamuji. Mohu být pesimista a říci, že tady nic nepoznávám, že jsem ztratil přehled, ale na druhou stranu si mohu říci, že jsem optimista, že je to bezvadný, protože jsem získal odstup a mohu se na vše dívat novýma očima. Snažím se z toho vytěžit výhodu.
Situace na trhu se mění, ale dělá mi radost, že ve firmě máme spoustu kvalifikovaných a šikovných lidí. Možná je bude nutné trochu víc stimulovat, aby táhli za jeden provaz, protože firma trochu nabrala korporátní manýry. Je sice potřeba mít jasně definovaná pravidla, ale ta nejsou zeď a nadřazený jim má být zdravý selský rozum.
Jablotron Group sdružuje šestadvacet firem. Největší zisky do ní ale proudí díky alarmům. Jak se posunul jejich vývoj od doby, kdy jste Jablotron zakládal?
V minulosti byl vývoj hlavně o fyzickém výrobku, na který si sáhnete. Dnes se to čím dál víc posouvá do datařiny, co je na cloudech a v aplikacích. A my máme obrovskou výhodu, vlastně takový úžasný poklad, protože jsme vlastně provozovali cloud a internet věcí v době, kdy ještě nikdo žádný takový termín neznal. Zatímco teď začínají automobilky s tím, že k autům dělají aplikace, my už to máme déle než deset let.
Máme statisíce připojených objektů, ze kterých čerpáme data. Jsme schopni vidět, jak při montáži postupuje montér, jak konfiguruje prvky dohromady, jaké funkce tam volí, co ten uživatel používá. Je to jako kdyby někdo viděl všechny automatické pračky a byl se schopen říci, které programy na nich lidé používají. Dovoluje nám to optimalizovat produkt a škálovat ho, aby přesně vyhovoval zákazníkům.
Málokdo si uvědomuje, že cloud dává výrobci úžasnou zpětnou vazbu. My vidíme, kde jsme případně udělali nějaké chyby v konstrukci produktu. Když se tedy teď připravujeme ke kompletní inovaci sortimentu, tak už to neděláme na základě dojmů, pocitů a zprostředkovatelských zpětných vazeb, ale vidíme reálná data. A to je úžasné. Dosud se s tím moc nepracovalo, teď jsme to začali rozkrývat.
Mají lidé zájem spíše o složité bezpečnostní systémy a chytrou domácnost?
Vidíte, a to je právě zajímavé. Český trh je atypický, máme tady vzdělanější montéry, Češi jsou daleko víc technicky založení, tak byste si mysleli, že budou chtít různé vychytávky. A přesto padesát procent zákazníků kupuje alarm jednoduchého typu: střežím, nestřežím, žádné doplňkové funkce, mají to jako jinou formu zámku, který jim hlídá majetek.
V té druhé polovině už chtějí někteří rozlišit, zda hlídá alarm dům, garáž nebo přízemí, a pak je asi třicet procent zákazníků, kteří chtějí doplňkové služby – třeba možnost otevírat garážová vrata pomocí mobilu. A samozřejmě je malé procento těch, co by rádi hodinky s vodotryskem (smích).
Zmínili jsme, že alarmy dělají největší část vaší výroby. Jak jsou na tom další produkty, které nabízíte?
Mám radost, že nám rostou třeba větrací jednotky. Bezpečnost a kvalita domova je daná nejen tím, že vám ho něco ohlídá, aby se do něj někdo nevloupal, ale i tím, že budete mít vyvětráno, že vám to tam nebude plesnivět, nebudete platit zbytečné účty za energie. Nám tak do značné míry pomohlo jejich zdražování.
Paradoxně přitom vytápění domu přestává být díky nám majoritním nákladem na provoz. Když se staví dům, musejí se udělat vzduchotechnické rozvody. Náš systém hlídá kvalitu vzduchu v jednotlivých místnostech a podle toho se nastavuje. Energie, která odchází s teplým vzduchem ven, se předává té, která se vrací do domu, takže energetická ztráta je naprosto minimální.
Zapracovali jsme do toho několik úžasně jednoduchých patentů z hlediska práce s vlhkostí. Ve chvíli, kdy voda kondenzuje a kdy se odpařuje, dochází k enormně velkým přechodům tepla a nám se to podařilo využít.
Jsme schopni domy v létě přichlazovat, protože si hrajeme s regulací vlhkosti. A obráceně v zimě zase malé tepelné čerpadlo napomáhá tomu, že dům se přitápí.
Naší větrací jednotkou dosáhneme toho, že většinu provozního času si zákazník vystačí s rekuperací a nemusí pouštět topení. Už jsme to pilotně odzkoušeli a český trh prokázal, že výrobek je stabilní, dobře funguje a můžeme s ním do světa.
Další z firem – Leancat – se soustředí na vodíkové palivové články. Vím, že to je oblast, které hodně věříte.
Vodík je radost. Vždy mě bavila fyzika a chtěl jsem být vynálezcem. Jedna věc je dělat produkty pro spotřební využití a druhá prokopávat cestičku kupředu v základních principech. My zjistili, že na Karlově univerzitě na Matematickofyzikální fakultě existoval patent na přímý převod vodíku na elektrickou energii formou palivových článků.
Kdyby se taková technologie prosadila, skončí na tom, že na zeměkouli není dostatek platiny, aby se to dělalo klasickým způsobem. Jenže pan profesor Matolín a jeho tým měli český patent na řešení. Pustili jsme se do výzkumu a vývoje a zjistili, že se palivových článků a vodíkových technologií dělá málo, takže ta platina zatím nikoho příliš nepálila. Dovyvinuli jsme to a udělali katalyzátory, ale zatím není kde to uplatnit. Velcí hráči si koupili vzorky a řekli, že je to super, a že se to bude v budoucnu hodit, ale to budoucno ještě nepřišlo.
A co tedy bude dál? Počkáte?
Připravíme se. Tohle byly investované peníze do vývoje a výzkumu, dokonce jsme na ně čerpali i nějaké granty, což zrovna v tomto případě dávalo smysl – jinak jsem odpůrce dotací. Došlo ke spojení sil a lidi z Leancatu za námi přišli, že by chtěli koupit testovací stanice, které jsou potřeba pro to, aby se technologie zkoušela. Což stálo nemalé peníze, jen aby se záhy zjistilo, že stanice nedělá to, co bychom potřebovali, že není dostatečně vyspělá.
Takže pak přišli s tím, že potřebují další peníze, aby si mohli postavit vlastní testovací stanici. Ukázalo se, že je to úžasný artikl, protože teď se všichni probouzejí a chtěli by řešit vodíkové technologie a nemají k tomu vybavení. Takže Leancat začal vyrábět stanice, které prodáváme do celého světa: do Německa, Anglie, Číny, Indie… a nestíháme. Firma se začíná dostávat do černých čísel.
Vodík je jednou z alternativ elektromobility, jenže jak nastává boom, chybí nejen technologie, ale i laboratoře, které jsou schopné dělat specifické testy. V Jablonci momentálně stavíme velkou testovací stanici včetně vodíkového hospodářství, abychom mohli dávat zákazníkům službu na klíč. Postavíme zázemí, které by mělo umožnit testovat velké palivové lánky, velké elektrolyzéry.
A co jste schopni vyrobit vy?
Jsme schopni pro palivové články vyrábět klíčový element – katalyzátory. Leancat je sice malinká firma, ale získala ohromné know-how. Vodíková technologie je samozřejmě také o elektromobilitě, ale ne tak, že si nabijete doma baterky, ale že si budete z vodíku tu elektřinu vyrábět.
Klíčovým momentem, kde podle mě přestává elektromobilita fungovat, je skutečnost, kde tu elektrickou energii vezmeme – a jak ji dostaneme do aut. Jak ta přenosová síť, tak zdroje na to nejsou. Zatímco vodík by tím řešením byl, protože natankovat auto, když máte plnící stanici, to jde snadno. Navíc to má spoustu různých kudrlinek typu, že přijedete domů, máte v autě zástrčku, kde můžete připojit dům a skrze auto pohánět domácnost.
Je to příležitost a je to daleko lepší a správnější řešení, než elektromobilita, tam si jenom lžeme.
