Když dá velké studio svou zásadní filmovou franšízu na hraní respektovanému tvůrci s vlastní hlavou, je v tom vždycky porce risku. Může to dopadnout skvostně, jako když dostal celovečerní Avengers na starost Joss Whedon, proslavený Buffy, zabíječkou upírů. A může to dopadnout i úplně mimo mísu, jako když Hulka v roce 2003 natočil tvůrce Tygra a draka Ang Lee.
Aktuální dobrodružství největšího marvelovského mága Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství vzniklo pod taktovkou Sama Raimiho. A netřeba chodit kolem horké ektoplazmy – byla to samo sebou skvělá volba, protože Raimi do marvelovské novinky napěchoval, co umí nejlépe.
Co umí Raimi nejlépe? Dvě věci: za prvé groteskní hororový děs, při němž o svém duševním zdraví zapochybují jak hrdinové na plátně, tak diváci v sále. A za druhé hrdiny nadané nadlidskými schopnostmi, jimž přitom v duších zůstávají hluboce lidské emoce, motivace a dilemata.
Tím prvním se Raimi uvedl do filmového světa, když v osmdesátých letech sežehl kinosály svými hororovými jatkami Evil Dead – to je taková ta veselá série, v níž si hrdina uřízne ruku a nahradí ji motorovou pilou. Tím druhým si získal diváky na začátku nového tisíciletí svou trilogií o Spider-Manovi, jehož hrál tenkrát Tobey Maguire.
Po nedávné filmové pauze, kterou trávil převážně tvorbou svého (v první sérii patrně nepřekonatelného) seriálu Ash vs Evil Dead, se teď režisér vrací s plnou parádou – a v plné palbě. A jde na to jako kovaný profík.
Film začíná zvolna a chvílemi balancuje na hraně politicky korektní vyprávěnky v ladění „nevyčistí, nepoškrábe“, aby začal pomalu utahovat šrouby a v doprovodu nezaměnitelně tepající hudby Dannyho Elfmana (který doprovázel už Raimiho dávného Darkmana) se přehoupl do druhé poloviny, u níž polezou fanouškům moderního hororu nadšením oči z důlků.
Ani když vyprávění šlápne na plyn a hrdinové se začnou propadat do čím dál děsivějších kulis, přitom Doctor Strange nezapomíná na lidský rozměr toho, proč se vlastně všechno děje.
Marvelovské filmové univerzum je nyní ve fázi, kdy představuje své pojetí multiverza: mnohovesmíru, v němž se mohou setkávat postavy z doposud oddělených vyprávění – jak grandiózně předvedl nejnovější Spider-Man: Bez domova – a stejně tak jejich alternativní verze ze všemožných paralelních dimenzí. V takovém mnohovesmíru by se dalo jednoduše ztratit, protože vybízí k nekonečnému drogovému tripu napříč polem nekonečných možností.
Jenže Doctor Strange se v mnohovesmíru šílenství navzdory vší pestrobarevné zběsilosti otáčí kolem solidního dilematu, jak na existenci mnohovesmíru neomezených variant zareaguje člověk, kterému v jeho vlastní variantě něco chybí – a zda má na cestě k dokonalé verzi sebe sama naději, že se někde v kaleidoskopu přání a možností probere jeho morální kompas.
Sam Raimi novým dobrodružstvím Doctora Strange vytvořil dynamickou nakládačku, v níž nechybí ohromující překrucování reality ani procítěné motivace postav na různých koncích osy dobra a zla. Barometr politické agendy, která se v posledních letech motá hrdinům marvelovských filmů pod nohy, tu sice vykazuje výraznější hodnoty než v posledním Spider-Manovi, ale časy vysoce politické Captain Marvel už jsou podle všeho také za námi.
Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství tak zůstává velkolepým exkurzem do možností multiverza. Nemůže ho sice prozkoumat do takových detailů jako například kreslený seriál Rick a Morty – ten subžánru kraluje, neboť nemá žádné hollywoodské brzdy –, ale pořád se u něj stihnete zamyslet nad tím, co je asi zač vaše alternativní já v paralelní dimenzi jen kousek od vašeho vesmíru.
