Velkolepý návrat slavného režiséra Stevena Spielberga, nebo jen nafouknutá bublina? Přečtěte si recenzi na dlouze očekávanou novinku Den odhalení.
Náš hrdina sedí v narvaném hledišti, když se ukáže, že je ze všech stran obklopen nepřáteli. On sám je jim celkem ukradený, zájem mají o cenný artefakt, který zcizil. Chvilku se o předmět přetahují, přehazují si ho, ale pořád se zdá, že navrch mají padouši. Jenže v poslední chvíli je hrdina převeze a zase uniká.
Tohle by klidně mohl být výjev z některého pokračování dobrodružství Indiany Jonese. Vždyť hravé, nápadité záběrování napjatého čekání na chybu protivníka doprovázejí varovné, hrozivé žestě, které vás každou další vteřinou jen utvrzují, že jste si rozhodně nespletli sál a sedíte na novém filmu Stevena Spielberga a jeho dvorních spolupracovníků.
Onen hrdina už akorát není archeolog a protivníci nejsou nacisté. Sledujeme mladého datového analytika, jehož nahání zaměstnavatelé z tajemné nevládní organizace, která celé dekády cosi tutlá a chce to tutlat dál. Whistleblower s tváří Joshe O’Connora se ale rozhodl, že tomu učiní přítrž, protože, jak se dozvídáme, lidstvo si zaslouží znát pravdu.
Co konkrétně ta pravda obnáší, jako diváci vinou trailerů a propagačních materiálů samozřejmě tušíme, Spielberg ale v úvodní hodině umně dávkuje útržky informací s gustem vypravěčsky nadaného konspiračního teoretika, jemuž visíte na každém slově, i když víte, že plácá tak trochu hovadiny.
Ty zkoprnělým kolegům ve studiu místo předpovědi počasí zahlásí i rosnička Emily Blunt, která zčistajasna rozumí všem jazykům na světě, což její chaotickou energii posouvá ještě na další level. Ani ji ostatně Spielberg nedrží na jednom místě – podobně jako analytik i ona prchá po východním pobřeží USA, protože taky disponuje něčím, čím disponovat nemá.
Potud vše v pořádku. Jenže kolem té zmíněné šedesáté minuty už Spielberg odhaluje některé karty a tehdy se začne hlavně odkrývat, že domkem z karet je celý film, podobně jako tajuplná atrapa rodného stavení rosničky postavená kdesi v leteckém hangáru. Zkrátka se tváří obydleně, živě, plně, ale je jen vyprázdněnou kulisou.
Režisér demaskuje podobu návštěvníků z vesmíru nesmyslně brzy, což na jednu stranu dává smysl, protože jejich nátura je tak nudná a neinspirativní, že skutečně není na co čekat, Den odhalení ale jako by úplně zapomněl, že něčím musí vyplnit dalších několik desítek minut. Vnadí tak na údajně zásadní flashback, ale opět nesmyslně, neboť schopnosti analytika i rosničky nechá předtím ozřejmit jednu z vedlejších postav.
Zatímco třeba Blízká setkání třetího druhu, k nimž má Den odhalení nejblíž, si v posedlosti Richarda Dreyfusse, stavícího si v obýváku svou vlastní čedičovou horu, uchovávala jistou posvátnou hrůzu, Spielbergova novinka se mění spíš jen v sentimentální báchorku o síle empatie, v níž Emily Blunt kouká různým lidem dlouho do očí.
Jistě, od Spielberga samozřejmě očekáváme podobnou porci bezelstného humanismu a důvěry v lidstvo, podobné momenty vás ale nesmějí neustále vytrhávat z filmu samotného nechtěnou směšností. Někdy je to až extrémní, jako když zde většina lidí ani není tak šokovaná samotnou existencí mimozemšťanů, jako tím, jak se k nim ona nevládní agentura chovala a nelidsky je vyslýchala.
Jako spotřební hollywoodská zábava Den odhalení samozřejmě projde, na to dostal až příliš velkou produkční péči, na poměry Spielberga jde ale o těžký průměr. Po cestě z kina tak budete spíš přemýšlet nad tím, kdy jste naposledy viděli Příchozí Denise Villeneuvea a zda náhodou už není čas si je pustit znovu.
