Patří k nejpozoruhodnějším osobnostem české aristokracie. Přesto je její příběh pořád málo známý. Norbertina hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova se v roce 1888 narodila do kultivované aristokratické rodiny a její život se v idylických časech konce devatenáctého století zdál být pečlivě nalinkován.
Nora Kinská se ho však rozhodla žít zcela jinak než podle zavedených konvencí. Vstoupila do dějin jako žena, která se pokusila zvrátit jejich chod. Mohla se stát velkou osobností dvacátého století – a jednou snad i nositelkou Nobelovy ceny míru. Jenže bohužel žila příliš krátce.
Přesně tak se jmenuje kniha o jejím životě, kterou v obnoveném a doplněném vydání posílá do českých knihkupectví nakladatelství MOBA s podtitulem Příběh Nory, hraběnky Kinské.
Strhující vyprávění v podobě biografického románu podloženého stovkami dobových dokumentů, rešerší a rodinných svědectví, předkládá čtenářům populární rakouská spisovatelka, historička a filmařka Monika Czernin. Sama pochází z českého aristokratického prostředí, ze spřízněné větve vrchlabských Czerninů z Chudenic, a je praneteří protagonistky své knihy.
Foto MOBA
Její příběh tak vypráví jako příběh století své rodinné dynastie. A je co vyprávět! Příběh zahrnuje silné ženy, které zcela předběhly svou dobu.
Talentovaná, půvabná a šarmantní dcera Oktaviána Zdenka hraběte Kinského a jeho manželky Georginy vyrůstala spolu se svými mnoha sourozenci v malebném prostředí elegantního rodového zámku Karlova Koruna. Očekávalo se její bohaté provdání za někoho ze spřátelené aristokracie a plnění tradiční povinnosti manželky, matky a správkyně rodového majetku.
Jenže moderní volnomyšlenkářská Nora byla „prostě příliš zvědavá na život za zdmi zámku na to, aby se vdala za některého z mnoha ctitelů“. A tak po vypuknutí první světové války roku 1914 založila lazaret, vstoupila jako jedna z prvních aristokratek do služeb Červeného kříže, a dokonce se rozhodla odcestovat na Sibiř.
V tamních zajateckých táborech pomáhala coby „cestující zdravotní sestra“ zlepšit podmínky válečných zajatců a mezi prvními v Evropě dohlížela na dodržování Haagské úmluvy o vedení válek na základě mírových konferencí z let 1899 a 1907.
Noru ovlivnila vlastní slavná příbuzná. O generaci starší baronka Bertha von Suttner, rozená Bertha Sophia Felicita hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova, byla první ženskou laureátkou Nobelovy ceny za mír. Spolu se svými přáteli stála za zřízením Stálého rozhodčího soudu v Haagu, podílela se na přípravách mírové konference v roce 1899 a v evropském aristokratickém prostředí byla zcela nevídaným zjevem.
Svou literární prací a činností pro zachování míru se ostatně dodnes řadí do čela obránců humanistických idejí v Evropě druhé poloviny devatenáctého století. Nobelovu cenu obdržela Bertha von Suttner roku 1905.
O necelých deset let později, 21. června 1914, umírá slavná pacifistka ve věku jedenasedmdesáti let na následky onkologické nemoci. Odešla pouhých sedm dní předtím, než byl v Sarajevu spáchán atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda D’Este, který se stal záminkou pro rozpoutání pekla první světové války.
Noře hraběnce Kinské bylo pětadvacet let a rozhodla se jednat, přesně v duchu své slavné příbuzné. Sibiřský pobyt zdravotních sester v ruských zajateckých táborech byl původně naplánován na několik měsíců a spoluorganizoval ho i tehdejší ruský car Mikuláš II. a jeho rodina, spřízněná s britskou, rakouskou i dánskou aristokracií. Nakonec se protáhl na několik let.
Během nich byl ruský car sesazen a následně zavražděn s celou svou rodinou – a Nora prožila svou zdravotnickou misi jako nesmírně těžkou, fatální anabázi. Žena, která vyrostla v blahobytu a privilegovaném prostředí aristokracie starého mocnářství, náhle vzdorovala na daleké Sibiři neznámým nemocem, hladu, zimě a všudypřítomnému bolševickému teroru.
A čelila jim statečně, hrdě a nezdolně. Péčí, osobním nasazením a kuráží zachránila desítky lidí, za cenu bolestivé a zcela osudové životní zkušenosti.
Její praneteř Monika Czernin, narozená v roce 1965, je v českém prostředí dobře známá díky svým dokumentárním filmům a knihám zejména o Marii Terezii a Josefovi II. a také oblíbené knize Anna Sacher a její hotel, podle níž vznikl i dokumentární film. Nyní spisovatelka sleduje stopy své vlastní neobyčejné pratety.
Podrobnosti objevuje takřka detektivními postupy, do nichž zapojila i řadu svých příbuzných z českého aristokratického prostředí. V doslovu pak zmiňuje, že důležitými postřehy do románu přispěli nejen nejbližší čeští příbuzní Nory v čele s jejím synovcem Norbertem Kinským, ale i vzdálenější příbuzní – třeba někdejší český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.
Autorčin dlouholetý blízký přítel „tříbil její cit pro zařazení české šlechty do dějin českých zemí a mladého Československa a poskytl jí cenné připomínky k rukopisu“. Monika Czernin tak ve výsledku s nesmírnou sugestivností i faktografickou přesností předkládá čtenářům nejen barvitý životopisný román, ale také pozoruhodnou studii dramatických událostí přelomu devatenáctého a dvacátého století, onoho „konce starých časů“.
Jestliže druhá část románu líčí strasti a dramata zdravotní sestry v ruských zajateckých táborech, první se zabývá právě dějinnými zvraty ve středoevropském společensko-historickém kontextu.
Na jeho počátku jsou tu příslušníci starorakouské aristokracie, žijící až do počátku první světové války v závratných výšinách, obývající nejkrásnější zámky, vlastnící nejrozsáhlejší statky a polnosti, nejlepší koně, nejvýznamnější umělecké sbírky. Dějiny jejich rodů jsou dějinami země. Mají moc a vliv a za sebou staletí vládnutí. Náhle se však zřítí coby příslušníci někdejších mocenských elit do naprosté politické a vlastně společenské bezvýznamnosti.
Mladá Československá republika je proti šlechtě nepřátelsky naladěná a odstaví ji nejen od někdejších titulů a privilegií, ale od všeho lesku spojeného s nenáviděnou habsburskou monarchií. A také od většiny majetku.
Pokud se prakticky ze dne na den stala česká šlechta nejvýznamnějším symbolem starého habsburského pořádku v mnohonárodnostní říši, byla i jasným protikladem vize občansky pojatého českého národního státu.
Pozemková reforma, schválená hned na jaře 1919, se stane pilířem nového systému vlastnictví. Pozemky přesahující dvě stě padesát hektarů jsou zabrány a přerozděleny. Majetek Schwarzenbergů přitom zahrnuje 170 000 hektarů půdy, Fürstenbergové v českých zemích vlastní 70 000 hektarů, Lichtenštejnové 100 000 hektarů na Moravě… Třetina půdní plochy v Čechách byla až do války v rukou šlechty.
Někdejší elita prožívá nepoznané ponížení, s nímž neví, jak naložit. A tak se rozvíjí další společenské drama, kterým svůj příběh Monika Czernin v knize rámuje.
Čtivě a mnohovrstevnatě tak na pozadí silného životního osudu svojí hrdinky popisuje časy pádu starého mocnářství a vzniku mladé Československé republiky. Časy, v nichž se změnilo vše nejen pro šlechtu.
