Kolem následného příběhu z těžkého strojírenství je třeba našlapovat zlehka. Ve hře je příliš mnoho. Konkrétně 400 milionů korun, třetina ročního obratu firmy Kovosvit MAS. V Sezimově Ústí, kde společnost na výrobu obráběcích strojů sídlí, nyní kvůli napjatým vztahům s Ruskem panují obavy, zda o tuhle sumu nakonec nepřijdou.
Zakázka v hodnotě 400 milionů korun, která měla směřovat právě do Ruska, je přitom v podstatě připravena k plnění. Export ale nemůže proběhnout bez speciální licence, její udělení je klíčové. A teď možná i nejisté.
„Doufáme, že licenční proces nebudou nikterak ovlivňovat
emoce, tuhle možnost ale v dnešní době bohužel úplně zavrhnout
nemůžeme,“ připouští Daniel Kurucz, předseda představenstva
Kovosvitu.
Způsobí exploze ve Vrběticích, ze které jsou podezřelí ruští agenti, i „výbuch“ byznysu v Sezimově Ústí? Licenci k importu uděluje ruská strana, odtud podle všeho potíže nehrozí. Potíže naopak nejdou zcela vyloučit od českého ministerstva průmyslu ve smyslu licence nutné k vývozu – tato licence navíc podléhá i vyjádření ministerstva zahraničí a Státního ústavu pro jadernou bezpečnost.
„Z ústavu pro jadernou bezpečnost nepředpokládáme
výraznější komplikace, protože naše stroje nejsou hmotnostně
tak objemné, aby zvládly vyrobit jaderný reaktor. Ministerstvo
zahraničí ale zkoumá i koncového uživatele v Rusku a právě tam
může hrát emocionální náhled roli,“ míní Kurucz.
Stroje pracující s přesností na setinu milimetru chtějí podle nejvyššího manažera Kovosvitu Rusové k výrobě obrobků pro automobilový průmysl, jenže na dálku nejde přesně určit, zda nemohou sloužit třeba tomu vojenskému. Zjednodušeně řečeno, obráběcí stroj může vyrobit stejně dobře součástku do traktoru jako do tanku.
„Pořád pochopitelně věříme, že licenční řízení
proběhne bez zádrhelů, ale zároveň poněkud napjatě čekáme,
zda se zkomplikování česko-ruských vztahů na udělení licence
přece jen neprojeví,“ přiznává Daniel Kurucz.
Licenční proces teoreticky nemusí být jednoduchý ani kvůli okolnostem a celkovému kontextu, do něhož je nedávná minulost a přítomnost Kovosvitu zasazena. Kovosvit je totiž relativně čerstvě v rukou ruských investorů. Jako by měla fabrika specifický dar na špatné načasování, jako by k tomu byla svým způsobem předurčena už svým vznikem v temném roce 1939.
K založení došlo ve Zlíně, během pár let se ale Kovosvit kompletně přesunul na jih Čech, kde je doposud. Možná už ale nemusel být: společnost spadající ještě nedávno do holdingu Czechoslovak Group (CSG) miliardáře Michala Strnada, podle Forbesu 26. nejbohatšího Čecha, nebyla v dobré kondici, což mohlo ohrozit její samotnou existenci.
CSG, pohybující se mimo jiné i ve zbrojařství, proto najala Kurucze, někdejšího šéfa Českých drah a průmyslového světoběžníka, jenž v letech 2018 až 2019 coby krizový manažer odvrátil hrozbu konkurzu na zadlužené Vítkovice Heavy Machinery. V případě Vítkovic pracoval Kurucz pro Jaroslava Strnada, otce Michala, a poté dostal od CSG další jasný úkol: postavit na nohy Kovosvit a najít pro něj kupce.
Okolo jihočeské společnosti se točili zájemci z Německa, Turecka a Polska, nicméně nejvýhodnější nabídka – obsahující na rozdíl od konkurence garanci zachování výroby i technologického centra v Sezimově Ústí – přilétla od investiční skupiny z Ruska.
Tato skupina nabídla i nejvyšší cenu, takže loni v srpnu Kovosvit skutečně získala a jejím prostřednictvím se firma vzápětí dostala k zakázce pro ruský trh za zmiňovaných 400 milionů. Kurucz následně obdržel nabídku, aby v čele společnosti pokračoval v roli předsedy představenstva.
Ruská objednávka zněla na devětašedesát obráběcích strojů různých velikostí a funkcí. Jejich poměrně složitá výroba trvala půl roku a prvních zhruba patnáct strojů bude do tří až čtyř týdnů připraveno pro transport na Východ. Rovnice je ovšem striktní a nesmlouvavá: žádná licence = žádný transport.
Standardní doba, v níž je žádost o licenci posuzována, je počítána v jednotkách týdnů, takže by plus minus korespondovala s přípravou strojů k přepravě. Jenže do obchodu se vložila nečekaná jména: agenti Petrov a Boširov mající údajně na svědomí katastrofu vrbětického skladu s municí…
Kdyby skutečně export do Ruska padl, tvrdou ránu by ještě zhoršil fakt, že sehnat odbyt jinde by bylo nesmírně těžké. Extrémně to znesnadňuje už skutečnost, že v souvislosti se softwarem obráběcích strojů se ruské normy liší od těch evropských.
„Podobné požadavky na software jako v Rusku jde najít ještě
v Indii, čímž je seznam zemí prakticky vyčerpán,“ říká
Daniel Kurucz. „Samozřejmě jsme také k výrobě strojů museli
nakoupit komponenty, které jsou v ceně čtyřiceti až padesáti
procent hotového výrobku.“
Nervozita z náhle nejisté transakce dolehla nejen na areál v
Sezimově Ústí, ale i do rezidence v Dubaji. Tam žije současný
stoprocentní vlastník fondu, do jehož portfolia Kovosvit patří.
Ruská podnikatelka Taťjana Kuranová už podle Kurucze vznesla
dotaz, jak se vyhrocená situace mezi Českem a její vlastí dotkne
jejího byznysu.
„Ujistili jsme ji, že zcela určitě nepřijde ani o jednu
akcii, že se – když to přeženu – žádné znárodnění
nechystá. Na druhou stranu jsou její obavy o osud zakázky
pochopitelné. V průběhu května se pravděpodobně v této věci
osobně potkáme v Dubaji, to už třeba bude o licenčním řízení
jasněji,“ tvrdí Kurucz.
Na vyjasnění čeká i přes pět set zaměstnanců Kovosvitu. Sotva se firma, která jim dává práci, vymanila z existenčních problémů, už ji sužují jiné. A pakliže Daniel Kurucz upozorňuje, že na fabrice je závislý odbyt menších subjektů v okolí, které živí další stovky lidí, je zjevné, že budoucnost Kovosvitu zásadně promlouvá i do budoucnosti celého regionu.
Výkonný šéf strojírenské společnosti zakončuje: „Na
udílení licencí bylo zatím vždy nahlíženo jako na podporu
českého byznysu a o jejím udělení vždy rozhodovaly ryze
objektivní faktory. Snad tohle status quo aktuální události
nezmění…“
