Nenápadným hitem filmového jara je film Drama. I díky spoustě malých detailů včetně těch od kostýmní a produkční designérky filmu. Co dělaly pro to, aby divoký příběh snímku působil uvěřitelně?
Drama je mimořádně chytrý film. Je skvěle natočený, zábavný, ale především je v něm každý detail záměrný a všechno je promyšleně propojené.
Při sledování jsem jasně viděla všechny okamžiky a místa, kde si každý dal záležet, aby svou práci odvedl elegantně. Je to vrstevnatý film a je chytrý – a tvůrce předpokládá, že publikum je stejně inteligentní jako jeho příběh.
Film napsal a režíroval Kristoffer Borgli a vypráví o mladém páru, Emmě a Charliem, kteří jsou zasnoubení a plánují svatbu, když je něco nečekaného oba vytrhne z jejich vzájemné komfortní zóny. Měla jsem možnost sednout si s kostýmní designérkou filmu Katinou Danabassis a produkční designérkou Zosiou Mackenzie a zjistit, jak jejich práce přispěla k vyprávění tohoto příběhu.
Tenhle film je podivný a magický. Nabízí pohled do neuróz dvou mladých dospělých, kteří se chystají učinit obrovský závazek, a krásně ukazuje, jak se mění – nebo nemění – ve snaze přijít na to, jak společný život zařídit tak, aby fungoval pro oba.
Úvod prostřednictvím kostýmu
Film začíná záběrem na ucho, o němž brzy zjistíme, že patří Emmě Harwood (Zendaya). Má na sobě malou stříbrnou pecku – první z několika drobných, jednoduchých stříbrných šperků, které na této postavě uvidíme. Umístění náušnice, konzistence kovu – působilo to významně, a tak jsem se kostýmní designérky zeptala, jak tyto kousky použila k předání informací o Emmě.
„Ty šperky jsou hlavně o praktičnosti ve vztahu k penězům,“ řekla Katina Danabassis. „Zlato někdy může na běžného člověka působit příliš draze, takže je hezké uzemnit volby doplňky, které mohou působit jako větší investice, ale za nižší cenu. Myslím, že to s publikem rezonuje.“
Emmin snoubenec Charlie Thompson (Robert Pattinson) je na tom finančně lépe než ona, pocházejí z odlišného prostředí, z jiných měst. Emma vyrůstala jako dítě vojáka v Louisianě, Charlie pochází přinejmenším z trochu zámožnější bostonské rodiny. Mnoho párů překonalo i větší rozdíly, ale od začátku chápeme, že tohle jsou dva lidé, kteří vidí svět odlišně.
Emmin náhrdelník s kapkou, také stříbrný – nikdo nikdy výslovně neřekne, že to byl dárek od Charlieho, ale působí to tak. A to, co jsem se dozvěděla od kostýmní designérky, ve mně ten pocit jen posílilo. Postava ten náhrdelník nosí často, téměř v každé scéně, a tak jsem se ptala i na tuto volbu.
„Je to ten naturalismus každodenního šperku, který s vámi prostě zůstává,“ vysvětlila Danabassis. „A tenhle konkrétní je ve skutečnosti náhrdelník Tiffany Elsa Peretti The Drop. Líbilo se mi na něm, že má v sobě takový ten lehce konzervativní východopobřežní nádech, ale zároveň i uměleckost Elsy Peretti. Balancuje na zajímavé hraně.“
Jak zarámovat příběh
Mladí lidé v Dramatu tráví nad šálkem výběrové kávy asi tolik času jako většina diváků. Protože jde o produkci A24, Starbucks jsem nečekala, ale rychlé googlování kaváren v oblasti Bostonu nabídlo závratné množství možností.
A to mě inspirovalo k přemýšlení: jak bylo vůbec možné, aby produkční designérka výběr zúžila jen na několik míst? Čím byla právě tato místa pro film ta pravá?
„Je to legrační,“ řekla mi Zosia Mackenzie. „Některé lokace jsme našli opravdu, opravdu rychle, třeba byt nebo svatební místo. Samozřejmě nějakou dobu trvalo je definitivně potvrdit, ale s čím jsme opravdu bojovali, byla kavárna. Ty bývají často docela malé, ale tahle měla úžasné průhledy. Měla velkou hloubku, což bylo velmi důležité pro to, jak chtěl náš kameraman Arseni Khachaturan stavět pohyb herců a jak chtěl točit všechny ty reakční záběry. Takže měla velikost, měla všechna ta okna, což bylo zásadní kvůli tomu, jak je film nasvícený, skrze přirozené světlo. Ale myslím, že jsme prošli snad všechny kavárny v Bostonu – a nestěžuju si na to.“
Později, když se Emma setká s Rachel (Alana Haim) a jejich přáteli, bylo zjevné, že jde o jiné místo, a slyšet o té kavárenské odysee jen potvrdilo můj dojem ze sledování filmu: že místa byla pro lidi v tomto příběhu velmi důležitá.
Nebyla to náhodná rozhodnutí, byla to místa, kam se postavy rozhodly pravidelně chodit. Musela jsem se zeptat i na omšelou restauraci na konci, která vypadá jako podnik otevřený 24 hodin denně, dobře osvětlený, takže si můžeme naplno vychutnat oranžovou a hnědou barevnost jako z doby před dvěma nebo třemi dekádami.
„Film je rámovaný kavárnou a bistrem,“ vysvětlila Mackenzie, „a právě to bistro bylo ve skutečnosti první lokací, kterou jsme definitivně potvrdili. Když jsem přijela – Kristoffer přiletěl do Bostonu o něco dřív, možná asi o týden – a moje letadlo přistálo, hodila jsem si tašku do hotelu a šla se sejít s Krisem a Arsenim na obhlídku. A tohle bylo první místo, kam jsme šli. Už cestou tam Kris říkal: ‚To je ono, to je ono.‘ A já si říkala, nebuďme unáhlení. A pak jsme tam vešli a já si řekla: Panebože, to je ono. Je to jako časová kapsle. Takže to byla naše první potvrzená lokace.“
Když design předává informace
Jedna z věcí, které se mi na tomhle filmu opravdu líbily, je, že se v něm oblečení opakuje – tak, jak lidé ve skutečnosti nosí svůj šatník. Charlie má modrou větrovku a v Dramatu ji vidíme často. Nikdy to ale není přehnané, nikdy nemáte pocit, že je to jediný kus oblečení, který vlastní, a její využití pomáhá vystihnout, jak nesmírně obyčejný vlastně je.
Na Charliem není nic zvlášť kontroverzního, což možná vysvětluje, proč tak špatně reaguje na něco, co se vlastně nikdy nestalo, a ta bunda nám to dokazuje, aniž by narušila divákovu ochotu uvěřit příběhu.
Foto Vertical Entertainment
„Ta větrovka film hezky rámuje,“ řekla Danabassis. „A byla to vintage Eddie Bauer. Překvapivě vintage double XL. Seděla dokonale, přesně tak, jak jsme chtěli. Myslím, že když se podíváte na lidi v reálném životě, kteří musejí chodit do práce, možná jezdí na kole nebo jezdí městskou dopravou. A v tom městě je počasí, takže musíte dělat praktické volby, nejen ty esteticky správné nebo líbivé. Takže vybírat věci, které spolu na první pohled úplně neladí, ale fungují dobře, vytváří konkrétnější a přesnější charakter.“
Ve filmu existuje představa o barvě a charakteru, která sahá až k úplně prvním snímkům. Je přítomná už ve westernu Velká železniční loupež z roku 1903 a pokračuje přes dvacátá a čtyřicátá léta i přechod filmu do barvy: padouši nosí černé klobouky, klaďasové bílé.
Tohle ale není tak jednoduchý příběh, abychom jeho postavy mohli rozdělit do libovolných kategorií typu hrdina a padouch. Charlie a Emma však v průběhu Dramatu nosí protikladné barvy dost často na to, aby toto barevné kódování ustavilo – nebo posílilo – průběžný konflikt mezi nimi.
„Někdy je to úplně záměrné,“ řekla Danabassis, „a někdy je to šťastná náhoda. Když to pak skutečně vidíte pohromadě, řeknete si: ‚Aha, wow, jo, tohle je správně.‘ Doplňuje se to stejně, jako se to odpuzuje. Vytváří to napětí, a to je zajímavé. Je to třeba ve scéně focení, kde ona má na sobě námořnickou modř nebo černou, podle toho, jak ta košile na kameře vychází. A on má lomenou bílou. Takže je to jako by on byl ten hodný a ona byla rámována jako ta špatná.“
Prostory, které odrážejí charakter
O Charliem se toho hodně dozvídáme – a vidíme rozdíly mezi ním a Emmou – když s párem trávíme více času v jejich bytě, prostoru, který velmi jasně ukazuje, že patřil jemu ještě předtím, než ji poznal. Má stěny plné knihoven, spirálové schodiště a zajímavé umění na každém kroku.
Poté, co jsem slyšela, kam až byli tvůrci ochotni zajít, aby našli přesně ty správné lokace, chtěla jsem vědět víc i o tomhle hluboce osobním prostoru. Proč byla právě tato budova ta pravá a jak ji produkční designérka přetvořila, aby nám ukázala vnitřní život Charlieho a Emmy?
„Na šéfkurátora si nevede vůbec špatně,“ řekla Mackenzie. „A myslím, že je do jisté míry naznačeno, že pochází z trochu movitější rodiny. Ale tohle byla láska na první pohled. Náš lokační manažer Stephen Hartman nám posílal možnosti ještě ve chvíli, kdy já byla v Torontu a Kris v Los Angeles. Když jsme přijeli, prohlíželi jsme si místa a bylo tam několik skvělých lokací. Myslím, že od začátku jsme chtěli točit v Bostonu, protože má téměř evropský pocit, takový starosvětský a sofistikovaný, v tom smyslu, že má historii a duši. Chtěli jsme něco, co to bude odrážet.“
Foto Vertical Entertainment
Potom, co prošel spoustu možností, ukázal Hartman produkční designérce Dropbox plný lokací, které obhlédl, a když Mackenzie uviděla tuhle, věděla, že je to něco výjimečného.
„Mělo to všechno,“ řekla mi. „Je to pozdně viktoriánský městský dům z devatenáctého století v bostonské čtvrti South End. Řekla jsem si, no, Kris to bude milovat. A taky že miloval. Šli jsme se tam podívat. A pak už šlo jen o to přesvědčit jeho rodinu, aby si na víc než měsíc vystěhovala všechny své věci z bytu, abychom ho mohli převzít a dělat tam všechny ty věci, které se při natáčení v bytě dělají. Třeba malovat, mít tam osmdesát lidí, kteří natáčejí a dělají hluk. Ale byla to láska na první pohled a spirálové schodiště v tom hrálo velkou roli.“
A nejen to. „Všechny ty staré štuky, okna – jak už jsem zmínila, Arseni má rád přirozené světlo či praktické světlo přímo v prostoru. Nebo když používá filmová světla, žene světlo skrze okna. Nikdy do dekorací nepřináší velká světla. Ten byt měl úžasná okna a skvělé průhledy. A také tu hloubku. Na tak starý byt to byl velmi otevřený prostor, což bylo obrovské plus. A ty knihovny už tam byly. To byl moment typu: ‚Tohle prostě musí být ono.‘“
„Jedním z mých oblíbených detailů ve výpravě byly obálky na parkovací pokuty,“ řekla Danabassis, „to je tak skutečná věc, každý tu oranžovou zná.“
„To jsem milovala,“ odpověděla Mackenzie. „Snažili jsme se, aby to působilo co nejvíc obydleně, ale zároveň aby všechno bylo velmi přesné. Žijí v tomhle malém, kurátorovaném světě.“
Jako naplánovat skutečnou svatbu
Filmový pár má krásnou svatbu, bez ohledu na to, co se stane před obřadem a během něj. Je to velká součást příběhu, první hodina směřuje právě k tomuto okamžiku, a dekorace, květiny – produkce v podstatě opravdu naplánovala a zorganizovala celou svatbu. Každý, kdo se někdy byť jen přiblížil podobnému plánování, chápe, kolik práce to obnáší.
„Doslova jsme plánovali svatbu,“ řekla Mackenzie s lehkým smíchem. „Úplně doopravdy. Vybrali jsme Turner Hill, protože má ten klasický novanglický vibe. Je to tak elegantní a tradiční, tak dokonalé a sofistikované, že když se to celé začne hroutit, působí to čím dál víc šíleně. Milovali jsme tu starosvětskost, ale pak jsme přidali současnější osvětlení. Na stoly jsme dali moderní svítidla Artemide, velmi strukturální, a s květinami jsme šli současnějším směrem. Dohromady to působilo velmi nadčasově.“
Na svatební šaty jsem se kostýmní designérky prostě musela zeptat. Nejsem ani nijak svatebně založená, ale Zendayina Emma byla dokonalá jako pohádková princezna. A poté, co jsem se dozvěděla, jak obrovské množství práce tyto ženy odvedly, aby se film stal vizuální hostinou, jsem se na ty šaty zkrátka musela zeptat. Hlavně jsem potřebovala vědět něco o průřezech na živůtku – nebo to byly panely? Ale chtěla jsem vědět cokoli, co mi bude moct říct.
Foto Vertical Entertainment
„Je to velmi tradiční,“ řekla Danabassis. „Myslím, že kdybyste požádali malé dítě, aby nakreslilo svatební šaty, nakreslí právě tuhle siluetu. Je to rychle čitelný obraz svatebních šatů. A jsou tam i některé moderní detaily – například to byl vlastně Zendayin nápad, nahradit síťovinu po stranách něčím, co bude víc připomínat tělový odstín. Obarvili jsme to tak, aby to ladilo, a krejčí to pak upravil.“
Zendaya film odtáhla nejen herecky, ale ukázala se i jako dobrá pracovní kolegyně. „Spolupracovaly jsme po celou dobu, je skvělá a já jsem nesmírně vděčná, že můžu pracovat s někým takovým. Ty šaty pocházely od Jenny Yu, která má obecně velmi dostupnou cenovou hladinu. Pomáhala také dodat jedny svatební šaty do filmu Dokonalá shoda. Měly jsme už existující vztah a byly jsme jí nekonečně vděčné za pomoc.“
Kostýmní designérka se odmlčela a podívala se na produkční designérku. „Počkej, nebyl tam nějaký detail s pávy nebo tak něco?“
„Byla tam taková ta pávová věc,“ usmála se Zosia Mackenzie. „Byla tam jedna místnost. Ta, kde máme ten moment typu ‚come to Jesus‘, kdy mluví s Mishou. Ve svatebním místě byla místnost s pavím krbem. A myslím, že jsem tehdy řekla: Krisi, jestli v téhle místnosti nebudeme točit, tak odcházím. Říkala jsem to ze srandy, ale trochu to téma bylo. A ve filmu to lehce vidět je. A myslím, že jsme od toho trochu odvinuli i květiny, které fungují jako hezký protipól k tomu sídlu, té těžké architektuře a tmavému dřevěnému obložení. Není to tak, že by to byl nějak obrovský tah. Ale přesto jsme to mohli natočit úplně někde jinde.“
„To miluju,“ usmála se Katina Danabassis. „To téma miluju tak moc, mluvily jsme o něm i v komentáři, ale třeba ten moment, kdy Charlie úplně panikaří. Dívaly jsme se, jak Rob předvádí naprosto epické herectví obličejem, a pamatuju si, jak jsem ten záběr sledovala a říkala si: ‚Bože můj, to je ale herec, v té scéně je tak dobrý, opravdu na něm vidíte, jak to zpracovává a jak se rozpadá.‘“
