Jen málokterý film předjímá realitu tak jako ten s názvem Přes hranici. Unikátní animovaný snímek, který vznikal náročnou technikou olejomalby na sklo, natočila francouzská režisérka Florence Miailhe. A to za vydatné pomoci českých animátorů.
Předlohou scénáře byl sto let starý příběh její prababičky, která se svými deseti dětmi odešla v dobách antisemitských pogromů z ukrajinské Oděsy. To, že přichází do kin v čase, kdy na Ukrajině vyhánějí z domovů nevinné civilisty ruští vojáci, by mohlo vyznít jako náhoda. Jenže náhody neexistují, a tak je spíše jen opakováním historie, z níž se některé národy nikdy nepoučí.
„Když jsme film chystali do kin, tedy někdy kolem roku 2019, řešili jsme uprchlíky ze Sýrie, jenže scénář začal vznikat už v roce 2012, kdy jsme nemohli tušit, jak moc bude téma uprchlíků za několik let aktuální,“ říká Martin Vandas, producent společnosti Maur Film, která se na snímku podílela.
První celovečerní film malovaný na sklo vznikal dvanáct let. Dlouhou dobu se totiž na něj sháněly peníze, nakonec se do něj zapojily tři státy – Francie, Německo a Česká republika. Natáčení pak začalo v roce 2018 a bylo poměrně náročné.
Režisérka musela propojit výtvarníky ze tří studií a jejich práci koordinovat tak, aby běžný divák nepoznal, že jednotlivé kapitoly jsou dílem několika lidí.
„Realizace samotná, i když je pracná, protože děláte třeba tři vteřiny za den, se dá relativně dobře naplánovat. My jsme věděli, že zpracujeme čtyřicet minut, takže potřebujeme těch animátorů pět nebo šest. Nakonec jich bylo sedm. Dohromady jich měla Florance dvanáct, na více místech, ve třech zemích, a to je tak akorát, aby to mohla ještě dobře zkoordinovat,“ popisuje Martin Vandas.
Češi měli stejný počet kapitol jako Francouzi – tedy tři, němečtí animátoři měli jednu. Začínalo se v českém studiu, po něm přišlo na řadu Toulouse a nakonec Drážďany. „Všude po studiu visela spousta obrazových referencí, jak má daná postava vypadat, a režisérka výtvarníky na dálku naváděla, kde mají přidat a být odvážnější, kde naopak na malbě ubrat,“ vzpomíná producent.
A občas se i stalo, že režisérka nebyla s výsledkem spokojená. To pak znamenalo začít znovu. Při malbě na sklo totiž jednotlivé záběry vznikají tak, že se malují přes sebe a vy se tak nemáte k čemu vrátit, protože už jste ten obrázek smazali. Nakonec se ve studiu na přidělených kapitolách pracovalo osmnáct měsíců.
Předělávání zažila i ruská výtvarnice Polina Kazak, která se na filmu podílela za české studio. „Stalo se, že jsme měli rozdělaný záběr a Florence se to nelíbilo a řekla, že to je špatně a že se musíme vrátit o několik kroků zpět. Ale to v této technologii moc nejde. Naštěstí to zase tak moc často nebylo,“ svěřuje se animátorka, pro kterou byla práce na snímku velkou výzvou.
„Technologii malby na sklo znám, zkoušela jsem ji už na škole. Ale neměla jsem na ni tolik trpělivosti. Té se musíte naučit, a taky se musíte naučit hodně plánovat. Ve studiu jsme měly pět stolů, na kterých vznikaly jednotlivé kapitoly a každá z nás měla svůj záběr,“ přibližuje Polina.
Režisérku obdivuje především za to, jak zvládla všechny animátory ukočírovat a ještě rozeznat, komu bude jaký záběr sedět líp. „Měla nás rozdělené, třeba na velké detaily se líp hodila jedna kolegyně, já jsem zase byla expert na přírodní živly, jako oheň nebo vítr nebo na scény, kde bylo více lidí. Další animátorka byla zase hodně temperamentní, a tak se hodila na záběry, kde byly emoce. To všechno Florence odhadla a dokázala s tím pracovat,“ chválí.
Podle Martina Vandase je docela běžné, když snímky vznikají na více místech. Zvláště ty animované jsou natolik finančně náročné, že je jedno studio stěží utáhne. Třeba koprodukční rozpočet pro film Přes hranice se vyšplhal na tři a půl milionu eur. Naštěstí existují evropské fondy, které animovaný film podporují. Bez nich by těžko vznikaly třeba kratší snímky, u nich totiž není zase tak velká možnost, že by se investice částečně vrátily třeba ze zisku v kinech.
Přes hranice na filmová plátna zamířilo v Čechách a ve Francii už koncem minulého roku, letos si odbude premiéru v Německu. Diváci už ale snímek spatřili i v rámci nejrůznějších festivalů, nejnověji se jako soutěžní film objevil na mezinárodním Anifilmu, který do dnešního dne probíhal v Liberci.
Na scénáři spolupracovala Florence Miailhe se spisovatelkou Marií Desplechin, která se věnuje především psaní dětských knih. Příběh sleduje osud dvou nezletilých dětí – dvanáctiletého Adriela a jeho třináctileté sestry Kyony, které jsou se svou rodinou nuceny opustit svou zemi a jejich jediným cílem je dostat se přes hranici. Už na začátku zůstávají děti samy, když jejich rodiče a další sourozence překvapí ve vlaku při útěku ze zničené vesnice vojenská hlídka.
Od té chvíle čelí sourozenci nejrůznějším situacím, potkávají různé lidi, ať již hodné, nebo zlé, dostávají se na místa plná beznaděje. Celou dobu ale nepřestává Kyona, která diváky provádí filmem i coby vypravěčka, doufat, že se přes hranice i s bratrem dostanou a setkají se s rodiči.
„Dělali jsme k snímku spoustu edukačních materiálů pro školy a konzultovali je s několika odborníky, třeba s komisariátem OSN pro uprchlíky. A oni vám řeknou, kolik věcí je v tom filmu schovaných, které nejsou explicitně vidět, ale té uprchlické tematiky se dotýkají. Třeba obchodování s dětmi, zneužívání žen, překupnictví, krádeže, prorůstání do politiky, korupce, organizovaný zločin,“ vyjmenovává Martin Vandas.
I proto je právě teď snímek tolik aktuální a na festivalech sbírá jednu cenu za druhou. Na letošního francouzského Césara, obdobu amerického Oscara, sice nakonec nedosáhl, i přesto je ale mezi filmovými odborníky velmi ceněný. A mohl být ještě víc.
Bohužel v okamžiku, kdy byl před dvěma lety vybraný do festivalu v Cannes, přišel covid. A distributor nechtěl, aby snímek soutěžil online, protože jeho výjimečnost vynikne především na velkém filmovém plátně. „Jenže příští rok už ho do Cannes nevybrali, a tak soutěžil jen na festivalu animovaných filmů v Annecy ve Francii a pak šel už do kin,“ přibližuje producent.
Filmu dodává na síle i skvělý český dabing. Přívětivý a smířlivý hlas dospělé Kyony, a také vypravěčky patří Taťjaně Medvecké, její mladší verzi namluvila Alžběta Volhejnová. Zápornou roli převaděče bravurně zvládl Richard Krajčo a dalším postavám propůjčily hlas třeba Zlata Adamovská nebo Zuzana Stivínová.
