skip to main content

Utéct z Afghánistánu za Oscary. Animovaný dokument může získat tři sošky

Že by byl na tři Oscary nominovaný animovaný dokument z Dánska, to se moc často nestává. Abychom byli přesní, v historii nejslavnějších filmových cen se to nestalo nikdy. Dánský koprodukční dokument Utéct je nominovaný za nejlepší dokument, nejlepší animovaný film i nejlepší cizojazyčný snímek. Proč se mezi akademiky těší takové pozornosti a jak může zapadat do tolika kategorií?

Mladý muž Amin ve filmu vzpomíná na to, jak jako kluk prchl z Afghánistánu zmítaného občanskou válkou, kde mu za podivných okolností zabili otce. Přes několik jiných států se dostal až do Dánska, kde nyní žije s přítelem, s nímž má v plánu se oženit a přestěhovat se do domu na venkov. Vypadá to jako happy end, Amin ale cítí stále stejné pnutí – utéct.

Dokumentarista Jonas Poher Rasmussen se s Aminem seznámil již v roce 1995 jako student, až nyní však našel způsob, jak jeho příběh odvyprávět. Rozhovor mezi muži je ve filmu animovaný a Amin má kvůli bezpečnosti i komfortu změněné jméno.

Intimní rozhovor i dramatickou uprchlickou odysseu občas protnou reálné dobové záběry – ať už s afgánskými mudžahedíny nebo obyčejnými Rusy, kteří čekají na otevření prvního McDonaldu v zemi.

Film je nejsilnější, právě když následuje Amina a další uprchlíky na cestě za lepším životem. V kontejnerech, kde se nedá dýchat, zmrzlými lesy kdesi v Estonsku nebo v kocábkách, do nichž zatéká ledová mořská voda. Do toho musí Amin vzdorovat zkorumpovaným policistům či nelítostným převaděčům. Před celníky je pak třeba spoustu detailů zapřít, aby nenásledovala okamžitá deportace zase na začátek.

Reklama

U lodě s migranty v jednu chvíli zastaví obří výletní loď. Uprchlíci chtějí zachránit, samotný Amin se ale svěřuje, že se cítí trapně a situace v něm vyvolává především stud. To je jeden z nejzajímavějších momentů filmu, protože Amin jinak není moc poutavý průvodce, často jen popisuje viděné, nebo opakuje, což už vyslovili jiní. Jeho zkušenost je tak ve filmu poněkud povrchní, když ji přibližují floskule o tom, jak je třeba přestat utíkat před minulostí a před sebou samým.

I samotný film působí místy jako velká sázka na jistotu – v alternativní distribuci bude dobře promovat i jednoduše oceňovat, protože spoléhá jen na sílu zobrazované nespravedlnosti, nad níž se lze lehce zhrozit či dojmout, nic moc hlubšího se ale za ní neskrývá. Přesto ale dokáže zaujmout několika půvabnými detaily.

Když se třeba Amin s rodinou kouká v oprýskaném ruském paneláku na mexickou telenovelu, všechny postavy tam nezúčastněně dabuje jen jeden Rus. Když pak zjišťuje, že je na kluky, z plakátů na něj mrkají svalovci v čele s Jeanem-Claudem Van Dammem. Je také osvěžující, že Amina jeho nejbližší neodmítnou za homosexualitu, bratr mu naopak vtiskne do dlaně peníze, aby si poprvé v životě užil noc v gay baru.

Film Utéct budete muset v kinech trochu hledat, na rozdíl od mnoha jiných nominovaných ho ale v českých kinech skutečně najdete – příští týden se promítá třeba v Hradci Králové, k vidění je i v pražském Edison Filmhubu nebo v Kině 35 Francouzského institutu ve Štěpánské. 

Pokud byste ho nakonec nechytli, na Aerovodu najdete víc než uspokojivou náhradu. Mnohem méně didaktické animované drama Moje slunce Mad režisérky Michaely Pavlátové o životě Češky v Kábulu bylo už nominované na Zlatý glóbus, který nakonec bohužel nezískalo. Klidně by mu přitom slušela alespoň jedna z oscarových nominací, které shráblo Utéct.