Lukáš Klimpera pracoval jako ajťák. Náhle nemohl počítač ani vidět. Radikálně změnil profesi a dnes vede rostoucí firmu vyrábějící na Moravě barefootové a veganské boty Ahinsa Shoes. Prodává do celého světa a chystá se s výrobou začít i v USA.
Je to jízda. Není to tak dlouho, co jsem denně seděl nekonečné hodiny u počítače a programoval systémy pro e-commerce, intranety, dělal aplikace. Počítače mě šíleně bavily a neuměl jsem si představit, že bych se živil něčím jiným. Měl jsem vlastní firmu, pracoval blízko centra Prahy s fenomenálním výhledem na město a všechno bylo v pořádku. Do chvíle, než jsem si uvědomil, že to už v pořádku vlastně není.
Ráno jsem si sednul k počítači, zapnul ho a najednou to už nešlo. Možná to zní jako výmluva, ale fakt to nešlo. Nemohl jsem počítač ani vidět. Bolela mě záda a cítil jsem, že jsem zestárnul víc, než kolik mi ukazuje občanka v peněžence. Musel jsem si přiznat, že jsem vyhořel. Konec, šlus, vypínáme. Jenže co teď?
Moc jsem neváhal. Dlouho se věnuji józe a vždycky mě zajímala fyzioterapie, takže když jsem se rozhodl na základě inspirace od mého jógového učitele Paramhans Svámího Mahéšvaránandy, že s počítači po pěti letech tvrdé práce skončím, začal jsem s fyzioterapií. Bylo mi 25 let, udělal jsem přijímačky a šel se ji učit na Karlovu univerzitu. Nikdy předtím jsem na VŠ nestudoval (IT jsem se naučil jako samouk a od maminky programátorky a dědečka programátora), takže začátky byly šílené, ale v tomhle oboru jsem se našel. A nejen to. Objevil jsem i velkou inspiraci pro svůj dnešní byznys.
Ale pomalu. Nikdy jsem neplánoval podnikat, a kdyby mi někdo ještě před pár lety řekl, že se odstěhuju na moravský venkov a budu tam šít boty, myslel bych si, že zešílel. Na univerzitě mě zaujala fyzioterapeutka Clara Lewitová, která nás učila o přirozené funkci nohy a „bosé“ obuvi. Je neuvěřitelné, jak velký vliv má chůze na zbytek těla a jak může ze špatných bot bolet třeba hlava. Napravit to pomáhají právě boty s velmi tenkou podešví, kde má zároveň noha dostatek prostoru pro prsty a ve kterých musí lidé klást nohy na zem citlivě, a vracejí se tak k přirozenému a zdravému pohybu.
Sledoval jsem to pak denně na vlastní oči, když jsem začal pracovat coby fyzioterapeut. Získal jsem místo v prestižní soukromé klinice Logo v Brně pod vedením Kateřiny Moráňové a rozčilovalo mě, když jsem viděl, jak hodinu pracujete s pacientem, dáváte ho dohromady, a on si pak vleze do bot, které ho zase kompletně rozhodí. Říkal jsem si, že tohle by nosit neměl, ale co jiného? V té době na našem trhu bylo jen velmi málo bosých bot. I já sám jsem hledal boty, které budou zdravé, nebudou je šít děti někde v Číně, a protože jsem už dlouho vegetarián, hledal jsem zároveň takové boty, které budou veganské. Nenašel jsem je, a tak jsem si vzal do ruky nůžky, tvrdý papír a pustil se do práce.
Z proužků papíru jsem si vymodeloval nohu, na tuhle kostru nalepil tenký papír, rozstříhal ho a podle něj udělal střih z látky. K té jsem přilepil sekundovým lepidlem podrážku a moje první vlastnoručně vyrobené bosé boty byly na světě. Skvěle se mi v nich chodilo a potvrdilo se, že to má smysl. Boty ale vypadaly příšerně. Bylo jasné, že je musí dělat někdo, kdo tomu rozumí.
Sednul jsem k počítači, vzal k ruce telefon a začal hledat, kdo by mi s výrobou pomohl. Dál jsem pracoval jako fyzioterapeut a ve volných chvílích jsem objížděl firmy a zkoušel s nimi dělat boty podle mojí představy. Trvalo to asi tři roky a bylo to šílené. Nikomu bych to nepřál. Buď byla příšerná kvalita, nebo příliš vysoká cena. Vyzkoušel jsem snad všechny obuvnické firmy u nás, až se mi konečně podařilo najít společnost, která měla přijatelnou cenu a dobrou kvalitu. Sehnal jsem všechny materiály, komponenty, šablony a vše, co bylo potřeba, oni pak botu podle mých podkladů vyrobili. Takhle vznikaly první modely, které jsem začal prodávat. Jenže oni sami měli tolik práce, že na výrobu pro mě neměli moc času. Nefungovalo to ideálně, ale já už nechtěl zastavovat rozjetou věc.
Začal jsem proto hledat lidi, se kterými bych mohl rozjet vlastní výrobu. Skončil jsem s fyzioterapií, pronajal vhodné prostory v závodě bývalé firmy Koryna v Koryčanech nedaleko Zlína a rozjel vlastní výrobu bot. Na účtu jsem měl asi 100 tisíc, něco mi půjčila maminka. Jiné financování do začátku nebylo.
Nejtěžší bylo najít lidi, kteří výrobě obuvi rozumějí, ale tady na Zlínsku přece jen ještě obuvnická tradice a znalost jsou. Od začátku jsem chtěl, aby naše boty byly nejen ručně vyráběné, ale i veganské, takže jsem musel hodně zkoumat a hledat nové materiály. Pamatuju si, že jsem musel jednou koupit kilometr materiálu. Je to látka, ze které se dělá třeba čalounění na jachty, a její dodavatel nebyl zvyklý prodávat menší množství, jaké jsem potřeboval na boty.
Druhý díl šílenství přišel ve chvíli, kdy jsme spustili e-shop a začali naše boty Ahinsa prodávat. I bez reklamy a marketingu se prodej velmi dobře rozjel. Dnes měsíčně prodáme kolem 600 párů bot a určitě bychom jich hned prodali tisíc i víc, kdybychom mohli zvýšit výrobu. Zakládám si ale na tom, že boty pořád vyrábíme ručně v maximální kvalitě. Právě v tom je háček: sehnat šikovné lidi do výroby je hrozně těžké.
Boty z Koryčan se rychle chytly nejen u nás. Nikdy jsem cíleně nevyhledával odběratele, přišli vždycky za námi. Kromě Česka a Slovenska hodně prodáváme v Německu, Rakousku, Beneluxu, Švédsku, ale i v Austrálii nebo USA, kde je o tenhle druh obuvi obrovský zájem. Přes e-shop prodáváme nejvíc u nás a právě v USA. Je tam tak velký potenciál, že tam už máme i vlastní sklad a samostatný e-shop, a navíc se tam chystáme rozjet i výrobu bot.
Jsme zajímaví pro ty, kteří chtějí barefootové boty, i pro ty, kteří žádají veganské zboží. Na Západě je o tenhle segment velký zájem a hodně lidí zajímá i naše etická a zároveň ruční výroba. Nejvíc zákazníků přitahuje barefoot, ale vidím, že třeba v Německu to hodně dotahuje právě veganství. Němce to zajímá a zároveň nemají problém s penězi, ne pro všechny jsou ale „bosé“ boty vhodné, takže nyní připravujeme obuv, která bude pořád veganská, zdravá a pohodlná, ale už nebude spadat k barefootu. Připravujeme taky možnost, aby si každý mohl nadesignovat vlastní botu.
V rozjezdu podnikání s obuví mi hodně pomohly moje znalosti IT. Díky tomu jsem hodně ušetřil, sám jsem si vytvořil e-shop i speciální informační systém, ve kterém se dá sledovat každá bota od samotného začátku výroby až po dodání prodejci. Přes mobil vidím, v jaké fázi výroby je která bota, mám všechno pod kontrolou, aniž bych musel mít ve firmě kamery. V tomhle systému probíhá i naše firemní komunikace, statistiky prodejů, práce, fakturace. Ušetří nám to až dva zaměstnance. Česká výroba už funguje takřka nezávisle na mně, takže se můžu soustředit na rozjezd dalších projektů a pobočky v USA.
Nejsem žádný podnikatel, dělám, co mě baví, naplňuje a v čem vidím nějaký smysl pro ostatní.
Článek původně vyšel v tištěném Forbesu, vydání červen 2018. Zaznamenala Pavla Francová.
