Tabák se žvýká, šňupe, balí, kouří, zahřívá. I tak by mohly vypadat stručné dějiny toho, jak lidé využívají tabákové listy. Nicotiana je ovšem rostlina neobyčejná, která to s lidstvem táhne (nebo snad lidstvo s ní?) už několik tisíc let, a tak si zaslouží svůj příběh trochu rozvinout. Otázka je tedy jasná: jak se během dlouhých staletí proměňovaly tabákové rituály?
Když američtí domorodci obdarovali na sklonku 15. století evropské mořeplavce usušenými tabákovými listy, tabáku neznalí Evropané nijak nadšeni nebyli — jíst se nedaly a navíc nepříjemně zapáchaly, takže putovaly přes palubu, rovnou do moře.
Záhy ovšem Kolumbovi a jeho posádkám došlo, že tabák se na nově objeveném kontinentu těší nesmírné úctě. Ke svým náboženským obřadům jej totiž využívali tamní šamani, podobně jako tomu bylo u starých Aztéků či Mayů.
Zrodila se dýmka
Starověké civilizace si pro tyto účely vyvinuly také nový užitkový předmět skládající se z hlavičky naplněné tabákem a troubele zakončené náustkem — dýmku. Hliněné a kamenné dýmky, které nacházíme například v pohřebních pyramidách, ale představují i vrcholná díla užitého umění. Často bývají precizně zdobeny a znázorňují různé lidské postavy a zvířata.
Svéráznou podobu pak mají dýmky severoamerických indiánů, jež jsou kombinovány se sekerami či tomahawky, kdy topůrko slouží zároveň jako troubel. Takovéto dýmky se těšily výjimečnému postavení – jejich prostřednictvím se stvrzovala důležitá ujednání a „dýmkou míru“ se uzavíraly i smlouvy o spojenectví.
Již z předkolumbovské Ameriky máme také doklady o kouření smotků tabáku, tedy o předchůdcích dnešních doutníků.
Od dýmek k cigaretě
Princip inhalace tabákového kouře prostřednictvím dýmek, stejně jako žvýkání sušených tabákových listů, evropští kolonizátoři okoukali velmi rychle a již během druhé poloviny šestnáctého století se tyto praktiky, společně s pěstováním tabáku, rozšířily na území starého kontinentu.
A například v Holandsku bychom v sedmnáctém století našli stovky dýmkařských dílen – jen ve městě Gouda, dnes známém spíše svými sýry, jich bylo na pět set!
Drcený tabákový prášek se ale také čím dál tím častěji šňupal. Revoluční událostí v tabákových dějinách však byl až počin jistého egyptského vojáka, který během turecko-egyptské války ubalil první cigaretu, údajně do papírové tyčinky od střelného prachu.
V průběhu devatenáctého století se pak balené cigarety velmi rychle rozšířily do celého světa, a to i proto, že ani svět tabáku neodolal průmyslové revoluci.
Od druhé poloviny devatenáctého století se tak – nejprve ve Velké Británii – začínají objevovat továrny na výrobu cigaret a již roku 1882 byl patentován stroj, který dokázal vyrobit přes tisíc cigaret denně.
Tradiční tabák ve světě technologií
Dlouhá tabáková cesta od šamanských obřadů ovšem neskončila ani s příchodem moderních technologií. Ostatně již během osmdesátých let dvacátého století se objevila alternativní zařízení, která experimentovala s různými metodami zahřívání tabáku. Cílem těchto snah byla snaha omezit vliv nepříjemného a škodlivého tabákového kouře, který vzniká při spalování klasických cigaret.
První takový přístroj zavedla na trh americká firma RJ Reynolds v roce 1988, dynamičtější rozvoj ovšem zahřívaný tabák zaznamenal počátkem jednadvacátého století, zejména v souvislosti s dalšími inovativními technologiemi, s nimiž přišla například japonská společnost JTI, jejíž přístroje značky Ploom se společně s dalšími obdobnými zařízeními IQOS či glo staly významnou tabákovou alternativou moderní doby.
A i když přístrojem na zahřívání tabáku dnes mírovou smlouvu rozhodně nepodepíšete, dějiny tabákové kultury se bez něj neobejdou. Protože tabák se žvýká, šňupe, balí, kouří, zahřívá.
