Ondřej Moravec začal před sedmi lety podnikat. V roce 2013 se přidal k duu zakladatelů inovační agentury Direct People a koupil v ní podíl. Do té doby působil v nejvyšších pozicích bank a s hypotékou na krku pro něj skok do podnikání nebyl snadný, stejně jako samotný odchod z banky. Na korporace, v nichž člověk na rozdíl od vlastního podnikání ve finále vždy slouží svému majiteli, ale nezanevřel.
V manažerských pozicích spatřuje řadu výhod, pro které se podle něj tenhle svět neopouští lehce. Pro Forbes sepsal jejich přehled a zároveň s nimi polemizuje. „Za svůj osud jsem vděčný,“ říká a dodává, že dnes už se neposadí na zadek jen z něčí vizitky s funkcí, ale spíš z člověka, který je pracovitý, má vize a umí je dotahovat.
Občas dostávám otázku, jaké to je, opustit „zlatou klec“ korporace a začít podnikat. Slyšel jsem hodně vyprávění a spoustě z nich nevěřím, protože si z vlastní zkušenosti myslím, že jen tak odejít skoro nejde. Ze zlaté klece vás musí něco trochu vystrčit. A to neznamená, že vás zrovna vyhodí, ale že odchod je „ventilem“ z nějaké situace.
Těžko si představit manažera, který kouká z prosklené kanceláře, bere statisíce a řekne si jen tak jednoduše „Už sem nechci chodit, budu dělat něco smysluplnějšího“. Neříkám, že neexistují, ale bude jich velmi málo. Skutečné příběhy, o kterých vím, jsou často složitější, niternější, nevyřčené. Jsou plné vyhrocených vztahů s akcionáři, nesplnitelných plánů v obchodech, chyb podřízených, kterým nebyla šance zabránit, nebo „jen“ příchodů nového šéfa.
Z pozice top manažerů jsou ze dne na den vyhazováni i úspěšní a talentovaní lidé, kteří neudělali nic špatně. Být vyhozen na této úrovni není stigma, pokud se to neopakuje příliš často. Málokterý top manažer si připouští, že i jako člen představenstva korporace je pořád jenom zaměstnanec, že jeho moc je velmi omezená a že jeho výměna je standardním tahem, ke kterému se akcionář může uchýlit kdykoli. Můžete být v představenstvu, můžete být zodpovědní za stovky milionů, ručíte veškerým majetkem, ale dokud nepodnikáte, rozhodujete o cizích penězích a máte šéfa.
Buďme tedy upřímní, ačkoli korporát může leckoho frustrovat, ze zlaté klece se nevyskakuje snadno. Tohle jsou hlavní důvody proč, které vám mohou poskytnout návod, jak s nimi při úvahách o změně naložit.
Peníze – Dlouhou část kariéry jsem si představoval, „co s těmi penězi budu dělat, až budu vydělávat X“, jenže takhle to nefunguje. Když jsem na přelomu let 1996 a 1997 ve svých 21 letech bral 15 tisíc a jednal o pozici za 25 tisíc, byla to „vážně raketa“. Vyřešit, „co s tím budu dělat“, mi netrvalo ani tři měsíce. Musíte vydělávat opravdu hodně, abyste přestávali počítat, a když se do toho stavu dostanete, těžko se opouští. S příjmy roste i životní úroveň, na kterou se daleko lépe zvyká, než se jí vzdává.
Mluvil jsem se spoustou manažerů, kteří opustili korporát (většinou nedobrovolně) a kteří tvrdí, že chtějí dělat něco smysluplného a jsou připraveni se uskromnit. Zatím rekordní částka „minima po uskromnění“, s níž jsem se setkal, byla 300 tisíc měsíčně. Jestli bych sám zaměstnal takového člověka, je asi lehké si domyslet…
Ondřej Moravec (vlevo), Michal Kalousek a Petr Šídlo z Direct People. Foto: David Turecký
Pocit úspěchu a důležitosti – Tato stránka je myslím opojná pro každého, kdo má nějaké ambice. Titulem na vizitce, profilem na LinkedInu, velikostí a významem firmy si lidé v korporacích zkrátka poměřují své úspěchy. Málokdo si asi nepřizná, že to tak má. Větu „Jak to bude vypadat v sívíčku“ si asi někdy řekl každý a je to normální. Čím výš ale jste, tím je to těžší, protože pozic je méně a vlčáků, kteří se na ně chtějí posunout, přibývá.
Na lepší či podobný job můžete čekat měsíce a roky a nemusí už nikdy přijít. Vrhnout se do stavu „nevím, co budu dělat dál“ chce buď hodně odvahy, pevné zázemí, nebo kopanec zvenčí.
Pocit zájmu – Oslovení „pane řediteli“ či „paní ředitelko“, pozvánky na večírky, vánoční dárky, nová přátelství a kontakty, to vše má své kouzlo. Až když jste venku, zjistíte, kolik z těch přátelství bylo zdánlivých a skončila přesně momentem, od kterého nepotřebujete dodavatele. O to víc si pak ale vážíte těch, kteří zůstanou a zajímají se o vás i dál.
Opojný svět úspěšných – Korporátní management je svým způsobem „class“. Konference, pěkné hotely, networkingy, obědy na Brumlovce, podobní lidé, podobné starosti, společní známí, sledování kariérních postupů, společná golfová hřiště, restaurace, destinace pro dovolené, podobné fotky na sociálních sítích… Když jste uvnitř, nevnímáte, že je to trochu bublina podobná Truman Show, a je vám tam opravdu dobře.
Pohyboval jsem se přes 16 let v management consultingu a bankovnictví. Přesně jsem věděl, kdo je kde a čeho ředitel, odkud přišel, komu se jak daří. V duchu jsem si říkal, kam bych se mohl posunout. Myslím, že spousta lidí v tomhle světě žije v představě, že to tak mají všichni a že jejich kariéra je pro ostatní zajímavá.
Když vypadnete, zjistíte, že je to každému úplně jedno, že skoro nikdo neví, kdo je kde. Že běžní lidé použijí obrat „ředitel banky“ nebo „ředitel T-Mobilu“ pro ředitele pobočky u nich ve městě nebo čtvrti.
Jistota – Manažerská pozice a zaměstnání přináší pocit jistoty, někdo vám platí výplatu, pokud vás budou chtít vyhodit, většinou vám dají alespoň nějaké odstupné. Čím jste výš, tím větší to odstupné bývá. Ve skutečnosti se ale s rostoucí kariérou výše odstupného zvyšuje daleko pomaleji než doba, za kterou najdete srovnatelný džob. Znám případy, kdy se ten rozdíl počítal na roky. I na tohle je dobré myslet…
Vaše práce dává smysl – Že by mohla dávat větší, že byste nemuseli trávit tolik času činnostmi bez hodnoty nebo nějakým balastem, to zevnitř nevidíte. Možná tušíte, že by to mohlo být lepší, ale nemyslím si, že si někdo opakovaně říká „Dnes jsem dělal půl dne úplné nesmysly“. Vše, co děláte, k té práci prostě patří, dává to smysl a tak nějak tušíte, že všude je chleba o dvou kůrkách.
Takže proč je těžké opustit zlatou klec korporátního managementu? Především proto, že ji jako klec nevnímáte. Je to, jako když jedete na lodi, sem tam je blbé počasí a sem tam lítají vlny přes palubu, klouže to, dělá se vám špatně, ale víte, že se to uklidní. Neřeknete si „Kašlu na to, skočím do vody a třeba doplavu na pěkný ostrov“.
Ani já jsem nebyl hrdina, ale svou neúmyslnou chybou mi někdo namydlil palubu a já jsem, ve prospěch všech, vzdal snahu se na ní udržet. A dnes jsem za ten osud vděčný. Korporátní i podnikatelský svět mají svůj smysl a něco do sebe, ale co podnikám, už se neposadím z něčí vizitky, spíš ze skvělé vize, leadershipu, pracovitosti a energie za svou vizí jít. Skvělé lidi, které obdivuji, znám mezi podnikateli i korporátními manažery.
