Činy, ne slova. Přesně tak funguje designér Ondřej Němec. Už jako středoškolák oslovil nožířskou firmu, ve které chtěl pracovat. Když po pár letech zjistil, že v ní nemůže tvořit tak, jak by si přál, neváhal a před dvěma lety založil vlastní značku. A ta dostala velmi příznačné jméno – ACTA NON VERBA.
„Měl jsem vždycky hrozný strach, že mi něco uteče, tak jsem už na střední volal do Mikova, že bych jim chtěl nabídnout své služby a navrhovat pro ně nože,“ vzpomíná pětadvacetiletý Němec. Dnes prodává stovky nožů měsíčně ve svém e-shopu a kamenných obchodech u nás, na Slovensku a v dalších evropských zemích. Nože jeho značky využívá i jednotka české armády.
Ondřej Němec (vpravo) a Martin Kermes
Když na střední umělecko-řemeslné škole studenti odevzdávali jako finální práci kované brány a mříže, on vytvářel drobné moderní nože vyrobené například z uhlíkových vláken. Hned po skončení studia nastoupil do Mikova s tím, že se bude starat o interní komunikaci, sociální sítě a focení produktů. A taky že se bude podílet i na vývoji těch nových – tedy že si jednou za čas může navrhnout nůž.
„Vždy mě přitahovala ta jednoduchost. Žijeme v komplexní době mobilů, počítačů a elektrických aut, ale na takové věci, jako je nůž, stojí historie lidstva,“ vysvětluje Němec, co ho k nožům táhne.
Jeho první nůž spatřil světlo světa už po pár měsících, ale mladému designérovi začalo postupně docházet, že v Mikovu bude narážet na technologické i personální překážky, a tak se rozhodl firmu opustit.
A protože na své cestě potkal správné lidi, mohl Němec založit firmu bez historických a technologických omezení. Jedním z nich byl Martin Kermes z pražského kreativního studia NMDS, který stejně jako Ondřej pracoval na znovuzrození značky Mikov. Právě díky konzultacím s Kermesem a NMDS mohl Němec už od začátku vybudovat silný brand. Dalšími dvěma lidmi zásadními pro rozjezd Acta Non Verba jsou Jindřich Prokopec a Daniel Mikula, kteří do firmy investovali desítky milionů korun a jsou jejími spoluvlastníky.
„Věděl jsem, že umím navrhovat, ale nejsem obchodník. Sám bych značku nevystavěl a myslím si, že to si spousta designérů neuvědomuje – nemáte od produktu ten správný odstup. Jmenoval bych se Němec Knives jako deset dalších značek. Já jsem ale chtěl, aby značka říkala, že jde o to konat. Neslibovat dětem, že půjdete na čundr, ale opravdu vylézt na kopec a ten buřt si opéct,“ vysvětluje svoje rozhodnutí hned od začátku investovat do brandingu a byznys strategie.
Dnes má v portfoliu přes sto konfigurací pevných i zavíracích nožů – od drobného nožíku, který se dá nosit v kapse nebo tašce, až po masivní nůž do extrémních podmínek. Vyrábí je v České republice u firem, které součástky do nožů nikdy předtím nedělaly.
„Máme extrémně kvalitní řemeslníky, jen ta zkušenost s moderní high-end nožířinou tady trochu chybí. Po většině našich dodavatelů chceme něco, co nikdy nedělali, a necháváme si speciálně vyrábět každý šroubek na míru. V praxi přijdeme za zpracovatelem elektroinstalačního materiálu, který vyrábí rozvodné skříně, a chceme po něm, aby nám ze stejného materiálu vyrobil rukojeť. Většina se nejdříve diví, my ale říkáme, že víme, co děláme, a že v zahraničí to takhle dělají už nějakou dobu,“ vysvětluje Němec.
U svých nožů využívá například luminiscenci, která byla dosud k vidění jen na hodinkách: „Jedná se o látku vyráběnou ve Švýcarsku, která dokáže zadržet světlo až deset hodin. My jsme vyvinuli novou technologii – mícháme pigment se speciální pryskyřicí a tu pak naneseme na čepel, do místa, kterým se nůž otevírá. Když budete mít nůž na nočním stolku nebo například venku ve tmě, poznáte, kde zatlačit, aby se otevřel.“
Právě díky tomu, že Acta Non Verba využívá nejnovější technologie a nechce dělat kompromisy mezi kvalitou a designem, firmu loni oslovila speciální armádní jednotka z Náměšti nad Oslavou. Němec pro ni několik měsíců vyvíjel nůž, který musel obstát v množství testů odolnosti, jako je sekání a štípání dřeva, vylamování špičky, zatlučení do zdi, zhotovování výkopu, sekání hřebíků nebo otvírání konzerv. Nůž teď používají vojáci při zahraničních misích a Němec ho uvolnil i pro civilní prodej.
„Když jsme vstupovali na trh s noži, měl jsem strach. Začínali jsme na zelené louce a pouštěli jsme se do něčeho, co nikdo u nás nedělal. Podobný strach jsem ale měl, když jsem nastupoval do Mikova a stěhoval jsem se z Luhačovic u Zlína přes celou republiku na sever Čech. V obou případech se ale ukázalo, že je strach možná dobré znamení. Že věci, které za něco stojí, opravdu děláte s velkou bázní a respektem,“ uzavírá nožíř.
