Téměř pět dekád hostil politiky, mezinárodní celebrity i byznysmany, kteří za pohlednicový výhled z prezidentského apartmá pražského Intercontinentalu platili téměř sto tisíc za noc.
Po necelém půlroce od chvíle, kdy se do betonu zahryzla těžká technika, ovšem nad vltavským nábřežím ční pouze ohlodaný skelet a mezi nosnými sloupy hotelu se zdarma prohánějí pražští holubi.
Dělníci dosud ze stavby vyvezli tři tisíce tun suti, včetně pětatřiceti tun zdravotně závadného azbestu, který se dřív běžně používal jako protipožární materiál.
Vlastníka hotelu také nemile překvapily statické problémy v přízemí budovy – investiční ředitel společnosti R2G Jakub Dyba je ale přesvědčen, že v okolí stavby žádné nebezpečí nehrozí.
Z vltavské strany se už brzy začnou instalovat nové fasádní prvky, ale než se příští rok začne psát nová kapitola hotelu pod hlavičkou globálního řetězce Fairmont, připomeňme si příběh prvního hotelu, který do socialistické šedi probleskoval pětihvězdičkovým třpytem zapovězeného Západu.
Když po roce 1948 soudruzi všechny hotely převedli pod centrální řízení a zároveň omezili možnosti cestování, ubylo všechno možné, včetně hotelových lůžek. V padesátých letech v Praze proti prvorepublikovému předválečnému stavu zbyla stěží půlka hotelových postelí.
Sice vyrostly tři velké socialistické hotely – Jalta na Václavském náměstí, International v Podbabě a Solidarita ve Strašnicích – ale ani jeden z nich nesplňoval kritéria luxusního hotelu zaměřeného na zapadní klientelu, která by do země přivezla žádoucí devizy.
Proto roku 1965 odstartovala jednání s americkou společností Tower International o stavbě nového hotelu. Spadat měl pod celosvětovou síť IHC (International Hotel Corporation), dceřinky nejúspěšnější letecké společnosti té doby: Pan Am. Československo ale ve východním bloku nerazilo cestu žádným odvážným experimentům – hotely IHC už tou dobou stály v Bukurešti a Budapešti.
O rok později aerolinka otevřela linku na trase Praha – New York a v roce 1968 dokonce zprovoznila pražskou pobočku, která se tehdy dostala až na stránky The New York Times. Mezitím v roce 1967 podepsala IHC smlouvu s Čedokem na hotel, který měl vyrůst v celkem šibeničním termínu tří let.
Za hlavního architekta byl vybrán Karel Filsak s ateliérem Epsilon, který projekt pojal v souladu s aktuálními mezinárodními architektonickými trendy takzvaného brutalismu. Charakteristický surový beton změkčil fasádou s prvky hnědé keramiky.
Na interiérech se podílela tuzemská umělecká elita: zmínit lze tvarované lustry Reného Roubíčka, svítidla Huga Demartiniho či monumentální plátna Františka Ronovského. Po různých stavebních peripetiích byl Intercontinental slavnostně otevřen až roku 1974.
Jelikož spadal pod značku IHC, musel splňovat nejvyšší standardy. V roce 1979 například jako vůbec první československý hotel zavedl vlastní televizní program v několika světových jazycích. Vedle zahraničních hostů patřila ke stálým návštěvníkům i Státní bezpečnost, která si jednotlivé pražské hotely pojmenovala krycími názvy po hudebních skladatelích – Intercontinental ve spisech figuruje jako Glinka.
„To byl svět sám pro sebe, nic lepšího tady neexistovalo,“ vzpomíná s nostalgií pamětnice Jana Šimková. V roce 1974 si v Mladém světě přečetla barvitou reportáž o tříkolovém výběru zaměstnanců pro „zápaďácký“ hotel, která čerstvou dvacátnici zlákala.
„Nakonec jsem tam vydržela třiačtyřicet let,“ vypočítává a vzápětí nadšeně líčí, jak se v pozdních osmdesátkách na hotelové recepci prodávaly poukázky na benzin pro celou Prahu. Nebo na to, že když se v hotelu ubytoval Formanův filmový štáb při natáčení Amadea, obsluhovali číšníci ve Zlaté Praze v dobových kostýmech.
Po roce 1989 vystřídal hotel několik majitelů a v pozdních devadesátých letech prošel několika přestavbami, kdy většina dobového vybavení uvnitř definitivně zmizela. Po současné rekonstrukci by se řada původních prvků nebo jejich replik měla do interiéru vrátit.
Současní investoři ke spolupráci vyzvali plejádu špičkových českých designových značek. „Je pro nás důležité, aby si hotel uchoval českého ducha a aby host na každém pokoji našel nějakou českou stopu,“ konstatuje Dyba.
Společnost R2G hotel koupila za 225 milionů eur. Obnova budovy včetně okolního veřejného prostoru je bude stát dalších 100 milionů eur.
