Procházet se poloprázdným Veletržním palácem Národní galerie, který by měl být chloubou celé instituce, ale bohužel z něj pod současným vedením instituce není cítit příliv jakékoli energie, může být trochu skličující.
Přesto v pátém patře paláce připravil tým Sbírky moderního a současného umění výstavu fotografií, která stojí za pozornost. Za třemi dekádami práce se v ní ohlíží umělkyně Markéta Othová, která paradoxně zdůrazňuje svoji pozici „nefotografky“.
Othová se jako jedna z mála českých umělkyň prosadila na rozsáhlých výstavách v zahraničí, kdy se od velkoformátových černobílých fotografií postupně dostávala až k digitální barevné fotografii.
Je označována jako konceptuální umělkyně, její fotografie ale mají často schopnost ve vás odemknout emocionální reakci, i když byste mohli říct, že se v nich nic neděje. Othová navíc pracuje i s výstavním prostorem, což dokazuje ve dvou částech současné retrospektivy s názvem „Již brzy“.
Respirium s retrospekcí osadila spolu s kurátorkou Adélou Janíčkovou zmenšenými modely architektonických řešení svých předchozích výstav po celém světě v měřítku 1:10. Na tyto malé galerie se schodišti i průhledy shlížíte svrchu jako obři – pokud si chcete malé černobílé fotky prohlédnout lépe, musíte se k nim sehnout, kleknout si, popřípadě si sednout na zem.
Má to ale vůbec smysl? Autorka tak vlastně demonstruje, že její práce je vždy spjatá s konkrétním prostorem a původním kontextem. A mimoděk vlastně i stvrzuje i důležitost fyzického výstavnictví – koneckonců „Již brzy“ se kvůli pandemii několikrát odkládalo.
I druhá část expozice, pro niž Othová vytvořila dvacet barevných fotografií umístěných na sloupořadí funkcionalistického balkonu, pracuje s originálním prostorem, kde ale Othová nevystavuje poprvé. Na jedné z fotografií je například modrá pyramida divadla Goja Music Hall – když pak jen trochu pootočíte hlavu a podíváte se z okna směrem k Výstavišti, pyramidu samozřejmě uvidíte také.
Na fotkách jsou jinak úplně všední výjevy s vázami lučního kvítí a PET lahvemi, remoskou na skříni, drogerií na pračce nebo polem s vlčími máky. Jsou to prchavé, dávno zapomenuté chvíle, z nichž se ale skládá život – to však v podání Othové neslouží k sentimentálnímu ohlížení se zpět, spíše k těžko definovatelné melancholii, která vás však nenutí k tomu, abyste se sami nad sebou dojímali. Výstava je otevřená až do 30. října.