Když letos v srpnu dojel v pařížském vodáckém areálu ve Vaires-sur-Marne jako první do cíle, věděl, že výš už to nepůjde. Tedy alespoň v singl kanoi. Martin Fuksa dosáhl na zlatý kov na mistrovství Evropy, světa a konečně i pod pěti kruhy.
Čekal na to několik let, na dvou předchozích olympiádách byl pátý, na té v Paříži si mohl se zadostiučiněním vychutnat českou hymnu na nejvyšším stupínku. Úspěch, který mu kromě více než dvou milionů korun přinesl i slávu. A tu teď může využít pro svůj sport. „Pokaždé, když začnou přicházet v rychlostní kanoistice medaile a jsme víc vidět, začne o ni být větší zájem. Jen po mém vítězství na olympiádě k nám do loděnice přišlo dvacet nových dětí,“ říká Martin Fuksa.
Málokdo by přitom řekl, že právě tady, v nymburské loděnici, kde se spolu potkáváme, se zrodila olympijská hvězda. Budova, složená ze dvou částí, ze starší, která byla postavena ještě za komunismu, a mladší, staré zhruba dvacet let, nepůsobí právě přívětivým dojmem. Procházíme chodbou, v níž jsou naskládané lodě, přes šatny s oprýskanými plechovými skříňkami do menší posilovny, která vypadá, jako by se v ní zastavil čas. „Tu už téměř nepoužíváme. Chodím sem, jen když potřebuju utéct před hlukem od dětí z oddílu a v klidu si zacvičit,“ omlouvá prostředí Martin Fuksa.
Nakonec skončíme v místnosti se stroji, které mají simulovat jízdu na lodi. Je tu chladno, slunce ještě nestačilo budovu vyhřát, setkáváme se v době, kdy velkou část země zpustošily povodně. I hladina Labe, které protéká jen pár metrů od loděnice, je mnohem vyšší než obvykle a na několika místech v Nymburce se voda rozlila do ulic. Je zakalená, teče silným proudem a s sebou přináší větve i kusy kmenů stromů.
„Vím, jak to na vás může působit, ale tohle je pro mě nejlepší loděnice na světě. Nejde o to, jak vypadá, ale jaká parta lidí v ní je. Máme tu vše, co potřebujeme,“ podotýká Fuksa na začátek rozhovoru. I on ale uznává, že modernizaci by si zasloužila. Však už se na tom pracuje.
„Tu první část, kterou jsme procházeli, pomáhal stavět ještě můj děda,“ usmívá se. „Teď se snažíme o to, aby se budova zbourala a místo ní se postavila nová, moderní, s odpovídajícím zázemím, abychom mohli rozšířit mateřský oddíl. Jen se trochu bojím, že ztratí svého ducha,“ poznamenává Martin Fuksa.
O tom, že by někdy rodné město opustil, nikdy neuvažoval. Vždyť i na pražské Dukle, za niž závodí, dostal výjimku, že může trénovat v Nymburce. Jinak by musel dojíždět do Prahy na Císařskou louku. Blízko loděnice si koupil byt a ještě blíže si staví dům. „Mám to tady rád. Neumím si představit, že bych odešel,“ dodává.
Vy jste se ale nenarodil s pádlem v ruce, jak se říká. Ke kanoistice jste se dostal až jako teenager, že?
To je pravda, začínal jsem s hokejem. Ten jsem hrál prakticky celou základní školu a myslel si, že jednou skončím v NHL. V sedmé třídě už byl ale ten tlak dědy na to, abych kánoi zkusil, tak enormní, že jsem podlehl a začal oba sporty kombinovat. A po základce už jsem s hokejem skončil úplně. Myslím, že inspirací pro mě bylo vítězství mého otce na mistrovství světa v roce 2006. Tehdy jeli na kánoi ve čtyřech a v cíli spadli vítězně do vody. To se mi líbilo. Celé léto jsme to pak s klukama z oddílu napodobovali. Už tehdy tady byla skvělá parta.
Hodilo se vám v kanoistice něco z hokeje?
Možná mi něco mohla dát letní příprava, ale důležité bylo, že jsem si vyzkoušel i jiný sport. A taky přišel na to, že mi vyhovuje spíš ten individuální. Občas, když jsem potkal trenéra z hokeje, tak vzpomínal, jak jsem to špatně nesl, když tým prohrál. V lodi vím, že pokud se mi jízda nepovede, můžu si za to sám a nemůžu to svádět na nikoho jiného. Sice trénujeme ve skupině, protože se potřebujeme hecovat a povzbudit, ale v závodě už jsme jen sami za sebe.
Vy ale jezdíte i na deblkánoi. A dokonce se svým o pět let mladším bratrem. Společně jste se pokoušeli o medaili i na letošní olympiádě. Nakonec jste skončili pátí.
A byl to krásně vyrovnaný závod, k bronzové medaili nám chybělo půl vteřiny, což bylo opravdu málo. Ale takový už je sport. Já doufám, že nám to vyjde příště, to bude jeden z mých dalších cílů. Už máme spolu stříbrnou medaili ze Světového poháru a víme, že není nemožné dosáhnout i na tu olympijskou.
Co vás na rychlostní kanoistice vlastně baví?
Celkově mě od začátku baví trénovat. Jasně, závody jsou stres, ale když pak zvítězíte, jste na stupních, slyšíte hymnu, je to velké zadostiučinění a odměna za tu dřinu. Ale těch závodů v roce moc nemáme, takže je to hlavně o tréninku, ráno vstát, jít si zamakat, pak chvíli pauza, pak zase dril. V tom jsem se nějak našel.
Samozřejmě jsem rád, když si od toho můžu na chvíli odpočinout, ale na druhou stranu jsem vděčný za tu určitou svobodu, i když máme často tvrdý režim a musíme dodržovat disciplínu. Málokdy se jdu třeba večer bavit, každé ponocování, každé deci alkoholu je pak druhý den znát.
Foto Jan Berounský
Kolik vám trénink zabere denně hodin?
Sezonu končíme v září, pak máme většinou měsíc a půl volno, než začneme s podzimním tréninkem. Posilujeme, jezdíme na vodě, chodíme plavat, v zimě na běžky. V tom největším zápřahu trénujeme až pět hodin denně i víc. Když jsou závody, tak třeba jen dvě hodiny, to šetříme síly.
Jak se z mladého kluka stane profesionální sportovec? Co vše musíte dokázat?
Nikdy jsem nad tím, že budu profesionál, nepřemýšlel. Ale je pravda, že jsem měl štěstí a už na střední škole mi umožnili individuální plán, tak jsem mohl hodně trénovat.
V kanoistice je nejdůležitější tak sedmnáctý osmnáctý rok, kdy jste v juniorské kategorii a účastníte se v ní mistrovství Evropy i světa. A většinou když na nich získáte medaile a vyhráváte, což byl zrovna můj případ, vybere si vás jedno ze dvou profesionálních center – buď Dukla Praha, nebo Univerzitní sportovní klub. U mě byla ta volba jasná – děda i táta byli oba v Dukle a i já sám v ní viděl určitý profesionální růst, kdy se můžete stát vojákem a jít dál. Takže jsem skončil tam, podepsal s nimi zaměstnaneckou smlouvu a od té doby od ní dostávám každý měsíc plat.
A odměny za medaile jdou celé za vámi? Nebo si Dukla nějakou část vezme?
Ne, vše náleží nám. Za zlato na olympiádě bych měl dostat 2,4 milionu korun, z té částky ale musím samozřejmě odvést daně. Když vyhrajeme svět nebo Evropu, jsou to odměny v jednotkách statisíců korun. Peníze dostáváme za umístění od prvního do devátého místa, ti nejlepší mají nejvíc, pak to klesá pomalu dolů. Čím víc závodů jezdíte a jste v nich úspěšný, tím víc peněz máte, ale jenom ty by nás asi neuživily. Důležitý je pro nás plat, plus máme spoustu partnerů, kteří mě finančně podporují.
Jedním z nich je i automobilka Toyota, jíž jste dlouhodobým ambasadorem. Auto tedy řešit nemusíte. Dostáváte nabídky i od jiných firem, abyste byl jejich tváří, nebo abyste propagoval třeba nějaký výrobek?
Takových nabídek přichází dost a ten zájem mě samozřejmě těší. Ale já se snažím být hlavně sportovec, takže si poměrně pečlivě vybírám. Teď mám třeba roční spolupráci s firmou Armani na parfémy, což je pro mě taková kreativní kampaň, ale když mi přijde nabídka na propagaci nějakých přípravků, tak to odmítám. A jsem rád, že jsem v pozici, kdy mohu říci ne. Instagramové spolupráce si řeším sám, na ostatní mám marketingový tým, ten už mě zná a ví, do čeho bych chtěl jít a do čeho ne.
Foto Jan Berounský
Teď jste úspěšný, daří se vám, vyděláváte peníze. Přemýšlel jste třeba už o tom, kam je investovat? Ne, že bych vám to nepřála, ale kanoistika vás asi na profesionální úrovni nebude živit věčně. Myslíte už na zadní kolečka?
Chápu, kam tím míříte, ale světu financí moc nerozumím a zatím to beru tak, že teď investuji do sebe, abych ve sportu něčeho dosáhl. Na to se momentálně soustřeďuji nejvíc. Jsem rád, že jsem si mohl vydělat na byt, který vlastně tak trochu investiční je, stejně jako dům, který teď stavíme. Snažím si šetřit, nemusím si brát hypotéky. Teď je to hezké období, můžeme si s rodinou dovolit, co chceme, ale určitě to není tak, že si vydělám tolik, abych do konce života nemusel nic dělat, až jednou s kanoistikou skončím. Nicméně teď žiji přítomností a věřím, že až nastane čas přestat sportovat, vymyslím, jakou cestou se vydám dál.
Jak je u nás podle vás kanoistika veřejností vnímaná? Takového zájmu jako hokej nebo fotbal asi nikdy nedosáhne, ale přesto, mohou vaše úspěchy tomuto sportu pomoci?
Opravdu to hodně závisí na úspěchu v závodech, hlavně těch olympijských. A nejde jen o kanoistiku, ale i o kajakáře, o veslaře. Když v roce 1996 vyhrál dvě medaile v Atlantě Martin Doktor, přijíždělo sem hodně turistů, aby ho viděli trénovat a zdálky na něj oslavně pokřikovali. Když jsem pak začal nějaké úspěchy sbírat já, zajímali se lidé i o mě. To se znásobilo ještě více teď po olympiádě.
Těší mě, že v loděnici vídám stále nové tváře a největší přísun zájemců je právě po velkém úspěchu, kdy se o nás víc mluví. Jen po Paříži přišlo dvacet nových dětí. Ale ne všichni vydrží, někdo spadne do vody a odradí ho to, nebo se mu nechce trénovat za špatného počasí. I já když jsem začínal, měl jsem strach, že vypadnu z lodi, hlavně proto, že jsem se bál ryb.
Počkejte, vy jste se bál ryb? Proč?
Asi proto, že mě sežerou. (smích) Přitom ony se víc bojí mě. Jenže když občas vidím, jaké sumce rybáři z Labe vytáhnou, tak představa, že se o mě něco takového ve vodě otře, mě trochu děsí. Dnes už je to ale mnohem lepší a navíc, já do té vody z lodi moc často nepadám, pokud vyloženě nechci. Na druhou stranu je pravda, že když si jdu zaplavat, do Labe nebo i v moři, tak to nikdy není moc daleko od břehu, stále se držím v bezpečných vodách.
Co je při jízdě na kánoi nejdůležitější? Rovnováha?
Ta je základ, aby se na kánoi člověk udržel. Začíná se od těch nejstabilnějších lodí a postupuje se k těm méně stabilním, užším, lehčím, ale také rychlejším. Časem už stabilitu neřešíte, to ani nesmíte. Když jedete závod, musíte se u toho jen soustředit na to, jak nejlépe provést záběr s pádlem, na techniku, abyste loď pošoupli dopředu. Ten, kdo řeší stabilitu, rychle nepojede.
Učíte se pádlovat na obě strany, nebo preferujete jen jednu?
U nás je to podobné jako u tenisu. Já konkrétně pádluju jen na jednu stranu a pak to kompenzuji v posilovně strečinkem, navštěvuji fyzioterapii. Zpočátku, když začínáte pádlovat, tak vás bolí hodně i koleno, než se oklečí. Všechno je to o tréninku.
Nikdy jste nechtěl zkusit třeba kajak? Na něm byste byl ještě rychlejší.
Já měl vzor v dědovi a tátovi, kteří jezdili na kánoi, a vůbec mě nenapadlo zkoušet jinou loď. A jasně, když vezmete nejrychlejšího kajakáře a nejrychlejšího kanoistu, kajak vždycky vyhraje. Má výhodu, že se v něm pádluje na obě strany a tím se jedním záběrem posunete dál. Na olympiádě jsem měl na kilometru čas 3:43 minut, kajakář by ho zvládl o dvacet vteřin rychleji. Ale i já dokážu porazit závodníka na kajaku, jen nesmí patřit mezi ty nejlepší. (smích)
Foto Jan Berounský
Máte nějaký rituál, kterým se před závodem zkoncentrujete a který vám nosí štěstí?
Já mám spoustu rituálů, to se tak nabaluje, když máte úspěšný závod, tak přibývají. Ale mezi ty základní a stálé patří, že když jdu na vodu, tak nasedám do lodi vždy na pravé straně mola. Když loď utírám, tak od špičky dozadu, když se mi povede v jednom oblečení vyhrát rozjížďky semifinále, většinou si ho nechávám stejné po celou dobu a i na finále. Rozcvičení dělám stále stejně. A v Paříži jsem měl pro štěstí nalakované nehty.
Tak ty ještě stále máte…
No, to už jsou druhé. Ale už odrůstají a manikérka na mě teď nemá čas.
Jak si hlídáte během závodu soupeře, vnímáte je?
Když se zaměříme přímo na olympiádu, tam jsem se soustředil hlavně sám na sebe. Když koukáte po ostatních, moc se na ně napojujete. A já se snažil být co nejvíce sebevědomý. Samozřejmě jsem soupeře pozdravil, ale pak jsem se snažil na ně už nedívat. A zároveň mě nabíjelo, když jsem cítil, že oni koukají na mě. To jsem si říkal, že ze mě mají strach, a to je super.
Co je v závodě nejdůležitější? Určitě se vám musí podařit start, ale jak potom dál, kdy šetříte síly a kdy naopak musíte zrychlit?
Věděl jsem, že chci vyrazit a vést závod, abych si mohl jet to své tempo. Zažil jsem i závody, kdy jsem od začátku nevedl, jel jsem jako druhý, třetí, ale pak se hodně soustřeďujete na soupeře a nemáte tu svou pohodu. A to jsem tady nechtěl dopustit. Chtěl jsem, aby se ostatní závodníci nesoustředili na sebe, ale na mě. Takže můj cíl bylo vyrazit co nejrychleji, což vyšlo. Jet naplno, ale mít záběr takový, že můžete šetřit síly, což se mi povedlo.
Měl jsem naštěstí náskok na finiš a soupeři se museli nervovat, jak jsem byl daleko od nich. A i když jsem se samozřejmě bál, aby mě nedojeli, zároveň jsem věděl, že i kdyby se jim to podařilo, mám dost sil na to zrychlit. A to pro mě bylo důležité.
A zrychluje se kdy? Dvě stě, sto metrů před cílem?
Spíše v průběhu závodu, vystartujete, tak zhruba 250 metrů se jede docela rychle, potom přejdete na naučené kilometrové tempo a před pětistovkou, tedy polovinou trati, zase trochu zrychlíte. Pak zase opět přejdete do svého tempa, protože druhou pětistovku už celé tělo hodně bolí. Záleží na podmínkách, když fouká protivítr, začnete zrychlovat déle, když vane do zad, tak dřív. U někoho to je tři sta metrů do cíle, u někoho dvě stě.
Jaký to byl pocit, vědět, že jste v cíli a máte zlato? Které navíc přišlo v době, kdy medailí Česká republika příliš neměla a možná o to víc je čekala od vás i od Josefa Dostála.
Že to u nás obou vyšlo, bylo skvělé. U sebe jsem cítil, že jsem byl vždy tak trochu pasovaný na toho, kdo by mohl nějakou tu medaili získat, což se bohužel ani v Riu, ani v Tokiu nepovedlo. Asi na mě čekala až v Paříži. Ten pocit štěstí byl silný, ale jak jsem starší, tak vím, že kanoistika není to jediné v mém životě, takže abych tam radostí musel šílet, to asi ne.
Spíš jsem si oddychl, že to dopadlo, protože z tréninku i z minulého roku, kdy jsem vyhrál mistrovství světa, jsem věděl, že na to zlato mám. Říkal jsem si, že dokážu každého porazit, tak proč ne na olympiádě. Snažil jsem se dostat do hlavy, že jde jen o další ze závodů. Myslím, že jsem měl velké sebevědomí a mentálně jsem byl dobře nastavený.
Mluvilo se o tom, že vám pomohlo i bydlení mimo olympijskou vesnici. Hrálo to velkou roli na výkonu?
Za mě ano. Chtěl jsem se co nejvíce přiblížit tomu, co máme na závodech Evropy nebo světa, kde jsme vždy v hotelu a máme pohodu. Mohli jsme si vybrat domek, který byl sedm minut autem od závodiště, měli jsme tam Elišku, která nám vařila, byl tam fyzioterapeut, který se o nás staral, táta, já, brácha, děda. A když jsme přijeli z tréninku, tak jsme na olympiádu na chvíli zapomněli. Vytvořili jsme si takovou normální pohodovou atmosféru.
V olympijské vesnici už jsem to zažil dvakrát. Je tam stále takový lehký stres, velký tlak, stále tam vidíte ostatní sportovce, musíte chodit několik minut na jídlo. Což se sice může zdát jako malichernost, ale v ty pro vás důležité dny vaší kariéry nechcete udělat ani krok navíc. A já už nepotřeboval zažívat atmosféru vesnice, chtěl jsem se soustředit čistě na sportovní výkon.
Foto Jan Berounský
Kolik máte vůbec lodí? A jak drahé jsou?
Na trénování mám jednu, na jedné závodím. A je dobré se s nimi sžít. Vezl jsem si jen jednu i do Paříže. Mám ji osahanou, a i když se může zdát, že jsou všechny jak přes kopírák, protože se vyrábějí na jednom kopytu, stejně je dobré si na ní párkrát zatrénovat, znát její barvu, na kterou pak budete koukat na špičce. Každý rok mám novou, někdy i dvě do roka. Ty, které už nepoužívám, nechávám oddílu a trénují na nich pak děti. Singlkánoe stojí devadesát tisíc, debl sto třicet tisíc a kánoe pro čtyři i čtvrt milionu.
Tak mě napadá, sjížděl jste někdy nějakou řeku? Myslím třeba s ostatními vodáky?
Ne, ale když to teď říkáte, možná bych měl. Mám volnější říjen, tak třeba… Vodáctví je takový lifestyle, na lodích je veselo, líbila by se mi ta uvolněná atmosféra, kdy jedete, pak někde zakempíte, dáte si dobré jídlo a zase pokračujete dál. Člověk pozná zase jinou krajinu. Akorát já si nikdy na konci sezony nedokázal představit, že bych šel znovu na vodu. Ale vlastně se mi ta myšlenka líbí čím dál víc.
A zvládnete sjet jez?
Nevím, zda na rychlostní kánoi, ale na nějaké pomalejší lodi bych to zvládnout mohl. Jednou jsem si zkoušel na kajaku eskymáka a bylo to teda dost těžké, byl jsem rád, že tam se mnou byli ostatní kluci, protože na první pokus jsem se nedokázal sám přetočit a zůstal jsem s hlavou pod hladinou. Převrátit se takhle na divoké vodě, to musí být masakr. Takže na kajaku bych tu řeku raději nesjížděl.
