Sport přináší velké příběhy a generuje ještě větší peníze. Pro ty, které nebaví šajtle, bekhendy a smeče, ale zajímá je propojení sportu s byznysem, je naše rubrika Branky, body, dolary. Dnes opět s připomenutím, že pokud máte zbytečné miliardy, není lepší investice než sportovní klub.
Leo, miliardář z Miami
O tom, co všechno jednoho z nejlepších fotbalistů Lionela Messiho přesvědčilo k přestupu do nijak zvlášť významného amerického celku Inter Miami, jste si nejspíš přečetli dost. Že jedním z důvodů byly peníze, na tom není nic špatného.
Alex Silverman z webu Sports Business Journal ovšem přinesl informaci o sumě, kterou má Messi dostávat. Označuje ji za „kompenzační balíček“ a má činit padesát až šedesát milionů dolarů ročně.
Mimochodem by to znamenalo, že si argentinský kouzelník s míčem platově pohorší! Druhý nejlépe placený sportovec planety za rok 2023 podle žebříčku Forbesu totiž v celku Paris St. Germain inkasoval gáži 65 milionů dolarů na sezonu (a dalších 65 milionů si vydělal mimo hřiště na sponzorských kontraktech).
Navíc nepůjde o klasický příjem. Součástí „kompenzace“ má být rovněž podíl v klubu a odměny od ligových sponzorů: firem Apple, Adidas či Fanatics. Zajímavé je, že jakkoli zůstává fotbal v zámoří pořád ve stínu basketbalu či fotbalu amerického, Messiho kontrakt bude jedničkou i v tomto srovnání – NFL a NBA drží maximální hranu na padesáti milionech dolarů za rok.
V kanadskoamerické NHL pak bude platový strop pro celý tým od příští sezony činit pouhých 84,5 milionu dolarů. V lehké nadsázce by vám tak zbylo na Messiho plus nijak zvlášť významný doprovod.
Pozoruhodná bude rovněž nerovnost v kabině Miami: druhý nejlépe placený Josef Martinez bere čtyři miliony dolarů, tedy až patnáctkrát méně než Messi. O gáži obránce Dixona Arrayo raději pomlčet: přijde si na 150 tisíc dolarů ročně.
Hokej v poušti = generátor zisku
Vizionáře můžeme definovat jako někoho, kdo vidí příležitost v oblastech, nad nimiž se ostatní leda ušklíbají. To předvedl Bill Foley: když americký boháč v roce 2016 zaplatil půl miliardy dolarů jako vstupní poplatek do NHL s novým celkem Vegas Golden Knights, zdálo se to spíš jako bujarý tah u některé z rulet Sin City.
A podívejte se na něj teď. Foley o rok později prohlásil, že cílem je Stanley Cup do šesti let, což znělo ještě bláznivěji, nicméně letos s trofejí pro krále hokejového světa slaví… ano, Vegas Golden Knights. Přesně po šesti letech v lize.
Parádní sportovní příběh má hned několik byznysových rovin. Jednou je americký daňový systém: Nevada se řadí mezi státy, kde neplatíte státní daň, což je pro sportovce lákadlo, zvlášť ve srovnání se situací v Kanadě.
Ještě víc ovšem platí pravidlo, které pozorný čtenář této rubriky už dávno zná – a pokud má přebytečné stamiliony dolarů a řídí se jím, má zaděláno na zisk. Investice do amerických profesionálních klubů vykazují parádní zhodnocení.
Golden Knights se leskli zlatem už loni, kdy kolegové z Forbes USA odhadovali valuaci hokejového Vegas na 965 milionů dolarů, čili na téměř dvojnásobek vstupního poplatku. Mezi dvaatřicítkou klubů v NHL to znamenalo místo přesně v polovině, na šestnácté příčce. Průměrná klubová hodnota činila 1,03 miliardy dolarů.
Nyní valuace Golden Knights zase vzroste. Dvě stě tisíc fanoušků, kteří slavili v lasvegaských ulicích, představovalo další důkaz, že i v poušti se dá vystavět mimořádně funkční hokejový byznys. Navíc se k němu s chutí připojuje čím dál více ze čtyřiceti milionů turistů, kteří město ročně navštíví.
Kdo by taky nechtěl vidět šampiony…
Money Talks: pořád nejlepší Češky
V rámci jejich mimořádně dlouhých a úspěšných kariér to bylo teprve šesté vzájemné střetnutí. „Být zpět na zeleném povrchu = štěstí,“ napsala na Twitter tenistka Petra Kvitová poté, co na trávě v Berlíně porazila v českém derby Karolínu Plíškovou 6:3, 6:4. Zlepšila si tím bilanci z těchto soubojů na čtyři vítězství a dvě prohry.
Dvojnásobná vítězka Wimbledonu Kvitová i někdejší světová jednička Plíšková nezažívají právě ideální období. Kvitová vyhrála soutěžní duel po dvou měsících, Plíšková prohrála dokonce počtvrté za sebou.
Nic to však nemění na výjimečnosti jimi vybudované pozice – navzdory stávající formě i řadě dalších skvělých krajanek. Stačí zmínit předloňskou šampionku Roland Garros Barboru Krejčíkovou či finalistky pařížského grandslamu Karolínu Muchovou a Markétu Vondroušovou.
Do velké míry tu však platí heslo „money talks“. A není jen přízemním měřítkem, ale reálným obrazem dlouhodobé výkonnosti. Turnajové odměny, takzvané prize money, představují v tenisu jediný možný ryze sportovní výdělek.
Kvitová je se souhrnnou částkou 36 591 969 dolarů pátou nejlepší v dějinách, Plíškové pak s necelými 25 miliony dolary náleží jedenácté místo.
Znamená to, že vítězí opakovaně, rok za rokem. Každá z nich má přitom odlišnou kariéru: Kvitová vybojovala třicet titulů, ale potýkala se s nevyrovnaností výkonů, Plíšková naopak se strojovou pravidelností postupovala do pokročilejších fází turnajů, byť její sbírka činí „jen“ šestnáct titulů.
Ať už to s jejich kariérami dopadne v blízké budoucnosti jakkoli, pozici v panteonu nejlepších sportovkyň země tohoto století mají i kvůli řeči peněz nezpochybitelnou.
Olympiáda a její úskalí
Jedno sportovně-byznysové pravidlo jsme si již připomenuli, tady je další, ale z ranku činností, do nichž se není vhodné pouštět. Pořádat olympiádu obvykle přináší kombinaci výrazně vyšších nákladů a ještě navrch průšvihů, jako když francouzská policie nedávno prohledávala sídlo organizační komise her v Paříži 2024.
Důvod je poměrně typický: obvinění ze zpronevěry a klientelismu.
Letní hry totiž kromě nádherných sportovních momentů obsahují i mimořádně vysoké množství peněz určené na opravdu všemožné projekty. Příkladem za všechny může být, že zrovna v Paříži vyčlenili 1,4 miliardy eur na vyčištění Seiny, aby se v ní mohly uskutečnit olympijské plavecké závody a její značně zanesené vody pak mohla ke koupání využívat veřejnost.
Což připomíná jedno blížící se výročí: příští rok uplyne kulatých dvacet let od chvíle, kdy PWC předložila ekonomický odhad pro olympijskou kandidaturu Prahy, který počítal se 130 miliardami korun nákladů – načež bylo upřesněno, že náklady na potřebnou infrastrukturu by ve skutečnosti musely činit 600 miliard korun.
Miliardy tehdy skákaly vskutku rychle. Další pozoruhodné detaily surreálného nápadu si můžete osvěžit zde.
Jakkoli je Forbes v hloubi duše optimistickým médiem, představa pořádání olympiády v Praze nultých a desátých let nevybízí k víře, že by se vše odešlo bez skandálů a brutálně bobtnajících sum, placených primárně z veřejných peněz.
Pařížská razie to celé zase jednou připomenula.
