Když recenzujete filmy a seriály, probíráte se většinu roku stovkami hodin balastu, jemuž se dneska říká content. Nemyslím tím jen seriály na streamovacích platformách nebo komiksové velkofilmy, ony jsou podobně předvídatelné a vykalkulované i festivalové kusy, jejichž agendu vycítíte už z dějové anotace v programové brožuře. Když pak v kině narazíte na film jako Tár, bez přehánění se cítíte, jako kdyby vás někdo polil živou vodou.

Je to ale trochu šok, protože jde o vodu lezavě studenou, v níž vás budou unášet proudy, nad nimiž nebudete mít kontrolu, protože tu si tady uzurpoval někdo jiný.

Světově proslulá, výjimečná dirigentka Lydia Tár v podání Cate Blanchett od prvních minut hutných rozhovorů s novináři, kolegy i studenty určuje tempo nejen svojí taktovkou, jemuž se musíte přizpůsobit a poddat, i když hned nedostanete odpovědi na všechny otázky. Ono totiž i dirigentce něco podstatného uniká.

O filmu, s nímž nyní po patnácti letech v ústraní vyrukoval scenárista a režisér Todd Field, byste mohli klidně napsat, že je o zneužívání moci, cancel culture či perfekcionismu. Vlastně byste měli pravdu, přesto byste vůbec nebyli přesní.

Field totiž ukazuje, a i to prostřednictvím protagonistky v jedné scéně řekne, že umění má svůj jazyk, jenž nemá fungovat jako úslužná platforma zrovna aktuálních společenských témat. Tár skutečně svojí provázaností motivů, stylu i formy obstojí sám o sobě bez berliček. Zní to všechno banálně, ale on to vůbec není standard.

Čím tedy tenhle film vlastně je? Do velké míry je precizně napsanou i zahranou postavou dirigentky, za níž před pár dny Blanchett dostala cenu BAFTA. Čeho se s jí povedlo docílit, nedávno vystihl jeden z fanoušků snímku, režisér Martin Scorsese, podle nějž se vlastně ocitáme v její hlavě, tudíž čas a prostor vnímáme skrze ni, takže ani nevíme, kam nás ve finále zavede, protože jen ona samotná tvoří svět, v němž jsme se ocitli. Sedí to dokonale.

Její mikrokosmos však začnou v nejhorší možný moment před dokončením uvedení Mahlerovy Páté symfonie nabourávat jistá obvinění. Field ale zase nejde prošlapanou cestou. Jeho cílem není se chlubit, že dává „hlas obětem“, jak dnes hlásají propagační anotace každého druhého hollywoodského projektu.

On jim ho i tady dá, ale mnohem zajímavějším způsobem, kdy se různými prostředky ukazuje, že sebejistá Tár nakonec nemůže ovlivnit běh času ani to, jak na ni nahlíží ostatní. Jejich pohled nevnímá.

Je až fascinující, jaký je to rozdíl oproti jiným „MeToo filmům“ jako třeba nedávné oscarové vábničce Když promluvila, která nám chtěla prodat laciné morální rozhořčení s předem rozdanými kartami jako drama, v němž ale nikdy nemusíte o ničem pochybovat.

Co se hodí do novin, ještě nedělá dobrý film. Field naopak ví, že fakt, že se někomu někde děje nějaká nepravost, ještě drama netvoří. Proto jde dál. 

Někteří pravicoví komentátoři neskrývají nadšení, že jde o film, který podle nich haní zmíněnou cancel culture, a zmiňují dlouhou scénu, v níž dirigentka brutálně vyškolí studenta, jenž se ošívá nad „bílým, cis, heteronormativním“ Bachem.

To by byl však zase omezující pohled svázaný naší potřebou tenhle film bezpečně zaškatulkovat. On přitom neustále akcentuje rozpornost a rozporuplnost v našem jednání. Ono pokrytectví, kdy od ostatních vyžadujeme dodržování pravidel, kterým sami neumíme dostát, takže se naše integrita drolí.

I samotná Tár v jinou chvíli filmu částečně zastane názor onoho zmíněného studenta, proti kterému dříve vystupovala. Jindy zmiňuje všechny úspěšné ženy, které „přišly před ní“, pak se ukáže, že je to spíš naučená fráze.

A konečně – své podřízené ovládá zjevnými mocenskými manipulacemi třeba v protežování oblíbenců, zároveň je to ale ona, kdo ze svých prostředků platí řidiče svému předchůdci v berlínském orchestru, na jehož zásluhy se zapomnělo.

Podobnou provokací je už ostatně fakt, že sexuálním predátorem je žena. Americká umělkyně Marin Alsop se již například nechala slyšet, že se filmem cítí uražena jako „žena, lesba i dirigentka“, jde podle ní prý o promarněnou příležitost. Scénář je ale v této otázce zase vychytralejší, protože identity záměrně rozpouští, aby namířil pozornost jinam. Stejně jako se před velkými skladateli musí rozpustit sám dirigent.

Ve stejném duchu je osvěžující, že ačkoli je patrně většina postav ve snímku queer, rozhodně jejich charakteristika nestojí na budování jakési přívětivé komunity, která by držela při sobě. Snímek se nebojí prozkoumat mnoho nuancí, což zase doceníte při pohledu na jiné filmy, jimž se v letošní oscarové sezoně tolik tleská, jako třeba Všechno, všude, najednou, kde se řeší banální fakt, že matka nepřijímá jinakost své dcery.

Tár je nominovaná na šest Oscarů, nějaký větší triumf kromě potenciální sošky pro Blanchett se však na ceremoniálu nečeká. Ostatně jde o ceny, které vyzdvihují filmy spíš inspirující než morálně komplikované.

Tenhle snímek, který povznáší poněkud jiným způsobem, si však rozhodně nenechte v kinech ujít – i kvůli extrémně náročné, ale skvělé práci tvůrkyň titulků. Něco tak čistého a sevřeného a, ano, místy i nečekaně zábavného, tady prostě zase dlouho nebude.