Režisérka a výtvarnice Diana Cam Van Nguyen o filmových cenách, hledání vlastních kořenů, roli žen v Česku a ve Vietnamu či o tom, proč ji potěší, když v pohádce hraje princeznu černoška.
Prakticky bez přestání má rozzářenou tvář, a když se zasměje, zní to vyloženě jako uklidňující zvonkohra. Její tvorba naopak vyvolává spoustu podnětů k přemýšlení, spouští dojetí, ba slzy. „Já nechci každého rozbrečet,“ říká – jak jinak než s úsměvem – Diana Cam Van Nguyen, ale marná sláva, dokáže i to.
Její snímek Milý tati, v němž popisuje svůj komplikovaný vztah s otcem, v necelé čtvrthodině koncentruje nečekané množství emocí. Vidět ho můžete mimo jiné na webu magazínu The New Yorker, jednoho z nejprestižnějších kulturních médií planety, Dianina práce Američany zaujala natolik, že odkoupili práva a vydali o filmu článek.
Za snímek dostala ceny v Torontu, Londýně nebo ve francouzském Clermont-Ferrand, nominovali ji na Evropské filmové ceny, kontinentální obdobu Oscarů. To vše přesto, že jde o animovaný dokument, o artovou a intimní tvorbu.
V Česku pak na Dianinu poličku loni přibyly Cena české filmové kritiky a hlavně Český lev za nejlepší krátký film. „Potom mě občas tady na Vinohradech zastavovali lidi a gratulovali mi, byla jsem úplně v šoku, že to takhle funguje,“ přiznává, ale velmi příznačně hned vše zlehčuje.
„Ti lidi byli teda dohromady asi čtyři, ale stejně je to úsměvné, vždyť u mě se nezměnilo nic. Jenom jsem dostala sošku, chápeš?“
Dianina skromnost je autentická stejně jako její tvorba. Dcera vietnamských imigrantů, kteří v osmdesátých letech v rámci socialistické výměny začali pracovat v západočeských továrnách, se odhodlala vyprávět to, o čem se mluví těžko i v rámci terapie, natož abyste to sdíleli s diváky.
Vzpomněla si na staré dopisy, které si s otcem psali, když byl ve vězení – a formou svého filmového dopisu se snaží dopátrat, co se poté pokazilo a co ještě lze napravit, přičemž podstatou je, že její táta za každou cenu toužil po mužském potomkovi, který ve Vietnamu ztělesňuje kontinuitu, pokračovatele rodu; kvůli tomu rodinu nakonec opustil.
Ve snímku, na němž pracovala dva a půl roku, Diana řeší kulturní rozdíly i to, co znamená být ženou, dcerou. Snad nejsilnější je chvíle, kdy se filmová Diana pohnutým hlasem ptá: „A tenhle fakt ve mně vždycky vzbuzoval otázku, kdybych byla kluk, bylo by všechno v pořádku?“
A co kdyby se narodila jako Češka? Nebo by byla šťastnější ve Vietnamu, kde by zase neměla šanci stát se tím, kým je dnes, tedy oceňovanou režisérkou a animátorkou, rozhodující o svých krocích bez tlaku tradic? Hledání odpovědí se věnují její filmy i tento rozhovor.
Jsi první umělkyní v rodině?
O nikom jiném nevím. Podle mě má každý v dětství nějaký talent a záleží jen na tom, jak moc se rozvíjí: táta mě dal ve čtyřech letech na klavír a na výtvarku, později se k tomu přidalo asi deset dalších kroužků a já si musela vybrat. Vždycky jsem cítila, že kreslení umím, že mi to jde.
Jaké jsi měla dětství?
Rodiče po sametové revoluci začali úplně od nuly, když jsem se narodila, měli jenom stánek. Vzpomínám si, že když jsem byla v páté třídě a táta byl tehdy ve vězení, byli jsme už docela bohatí, ale přišlo to postupně.
Vyrůstala jsem na maloměstě, chodila jsem na prolézačky a pořád byla venku, pamatuju si na idoly, jako byla Britney Spears, koukali jsme na Pokémony.
Pocházíš z Chebu, kde byla a je silná vietnamská komunita, co to znamenalo?
Na gymplu nás bylo ve třídě patnáct Vietnamců a patnáct Čechů, fakt pade na pade, začalo to naším ročníkem a po nás už se z toho stala norma. Paradoxně jsem cítila, že tam kvůli tomu moc být nechci. Občas se třeba stalo, že profesoři řekli něčí jméno, mysleli někoho jiného a přidali poznámku: Vždyť jste všichni stejní.
V té době se to bralo jako normální, ale všechny podobné maličkosti v dětství způsobily, že jsem si nikdy moc nepřála být Vietnamka. Cítila jsem, že bych mnohem radši byla Češka. I kvůli tomu, že jsem neměla žádné vzory. České pohádky a pohádky obecně měly modrooké a blonďaté princezny, i já tak vždycky princezny kreslila.
Co tohle s člověkem dělá?
Dokážu si to vysvětlit až teď, tehdy jsem jen cítila, že jsem o něco míň než česká holčička. Byla jsem strašně dlouho nesebevědomá a pořád si myslela, že nejsem dostatečně dobrá.
Chcete číst dále? S předplatným Premium od 139 Kč měsíčně můžete číst neomezeně.
Předplatit Premium
Máte účet?
