„Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku a jejich vítězství budeme nadále bojovat. Neustaneme. Můžete se na nás spolehnout,“ znělo 23. prosince 2011 ve Svatovítské katedrále.
Slib vyslovil v pohnutou chvíli Karel Schwarzenberg a bezezbytku jej dodržel. Nedávno zesnulý šlechtic ho však nesložil pouze za sebe – nyní je jeho dodržení na nás a je dobré si to právě dnes, na výročí 17. listopadu, připomenout.
Za svůj nejšťastnější den v životě považoval Karel Schwarzenberg jiný prosincový den jiného roku: 29. prosinec 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem země, jež ze sebe právě setřásla více než čtyřicet let trvající rudou totalitu.
Ohavná epocha skončila přesně před čtyřiatřiceti lety. Neopakovatelná a nepřenositelná euforie sametové revoluce tehdy zrychlila dějiny, a ty pádily tak zběsile, že Václav Havel seděl náhle coby prezident na Hradě, ačkoli před měsícem a něco si bylo mnohem snadnější představit, že bude sedět coby vězeň v komunistickém kriminále.
Euforie byl naprosto patřičný pocit – bylo těžké se nabažit svobody, pohledu na krajinu bez ostnatých drátů. Zároveň však euforie nemohla vyřešit reálnou skutečnost, že „naše země nevzkvétá“, abychom si pomohli proslulou a příznačnou větou z jednoho z prvních Havlových prezidentských projevů.
V rozvráceném stavu nebyla jen ekonomika, životní prostředí či památky. Komunisté se dopustili ještě čehosi mnohem zrůdnějšího: devastujícím a surovým způsobem poškodili mentální nastavení společnosti, myšlení lidí.
Věrně to ilustruje historka, jež se týká právě Schwarzenberga a Havla. Kníže, který musel z vlasti po komunistickém puči s rodiči odejít a až do sametové revoluce žil v Rakousku, se stal po devětaosmdesátém Havlovým kancléřem a mezi množstvím povinností se také snažil lépe poznat rodnou zemi.
Vhod mu proto přišla nabídka přednášky v Litvínově, a když se vracel do Prahy, viděl „tu strašnou zkázu, zničené severní Čechy. Bída celé bídy.“
V tu chvíli však Karel Schwarzenberg „diagnostikoval“ pouze povrch. Do hloubky bahna, v němž se republika nacházela, pronikl vzápětí a tak trochu náhodou, neboť dostal hlad a rozhodl se dát si v hospodě polévku.
Už jen najít večer otevřenou hospodu s kuchyní byl problém, po určitém úsilí byla jedna taková nalezena. Když do ní prezidentův kancléř vstoupil, spatřil ceduli: „Cikánům nenaléváme.“
Když ne cikáni, tak ani kníže – Schwarzenberg si nenechal načepovat pivo, nenechal si donést polévku, z hostince ihned odešel. A když se ho druhý den Havel ptal, kde byl, zážitek mu vylíčil.
„Karle, vy jste tady dlouho nebyl,“ reagoval prezident. „Životní prostředí dáme do pořádku, památky se časem také opraví. Ale opravit škody v duších lidí, to bude trvat dlouho.“
Čtyřiatřicet let od revoluce je rozdíl ve stavu památek ve srovnání s minulým režimem propastnější než rozdíl mezi vlahou zahradou babylónskou a bezútěšnou pustinou. Stačí přijet na náměstí libovolného města, kde se dřív rozpadaly domy pod všudypřítomným lešením, a je jasno, netřeba dál diskutovat.
Zato napáchané škody v duších lidí a zdařilost jejich opravy si diskusi zaslouží. Taková diskuse by ale neměla konce a nemohla by skončit definitivním verdiktem. Záleží na úhlu pohledu – mysl lidí již byla „odvšivena“ od nánosů svinstev typu „kdo nekrade, okrádá rodinu“, jiné harampádí však mnohým v hlavách zjevně zůstává.
Je to mnohovrstevnaté téma na podrobnou sociologickou analýzu, zde si musíme vystačit jen se symboly. Výmluvným je skutečnost, že se termín „pravdoláskař“ stal výsměšným označením. Je jím ukazováno na jakéhosi naivku či snad ignoranta, který zhoršuje a komplikuje svět, protože nectí jeho pravý řád a chod.
Dobrá, je-li ovšem pravda a láska hodna despektu, jaké hodnoty si tedy zasluhují respekt? Lež a nenávist?
„Pouze láska nás přiměje naslouchat pravdě toho druhého, pravdě jiných. To je ta láska, která nás též vede k pokoře, čímž Václav Havel předčil nás všechny. To je hluboký smysl hesla pravda a láska, jemuž se lidé mnohdy vysmívali a velmi mu ho vyčítali. Přesto je to podstata lidského boje,“ uvedl Karel Schwarzenberg na posledním rozloučení se „svým“ prezidentem.
Šlechtic, který si nenechal nalít v hospodě, kde nenalévali Romům, zesnul 11. listopadu. O dva dny později bylo oznámeno, že památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách v areálu bývalého vepřína v Letech na Písecku bude otevřen 3. února příštího roku.
V místě, kde byl za druhé světové války koncentrační tábor, zasadili politici i další lidé toto pondělí stromy. Většinu sazenic darovalo panství Orlík, které Schwarzenbergům patří a kde kníže Karel prožil dětství před vynuceným odchodem.
