Když investiční banka Lehman Brothers před 12 lety 15. září požádala o ochranu před věřiteli, a fakticky tak vyhlásila bankrot, jeden z jejích nováčků právě obsluhoval elektronickou platformu pro obchodování v Tokiu a přemýšlel, jak na pohyby cen akcií reagovat.
Tím nováčkem byl Scott Norton, dnes 34letý rodák z americké Kalifornie, který do japonské divize Lehman Brothers nastoupil ve svých 23 letech hned po dokončení Brown University v létě roku 2008. Bral to jako možnost užívat si mládí v jiné zemi i kultuře při dobře placené práci.
15. září 2008 ale vše změnilo. Norton jako každé jiné pondělí mířil do práce před otevřením asijských burz a očekával divočejší obchodování. Akcie Lehman Brothers se v té době prudce propadaly už několik týdnů a víkendové jednání šéfů Lehman Brothers s vládou a dalšími bankovními domy mělo přinést její záchranu. Ta se ale nikdy neuskutečnila. „Místo toho nám byly odebrány licence opravňující k obchodování,“ říká Norton.
Scott Norton se tak kvůli největšímu krachu soukromé společnosti v historii se svými kolegy ocitl ze dne na den bez práce. Sice stále byl v zaměstnaneckém poměru, bylo ale jasné, že je jen otázka času, kdy přijde výpověď. A to ještě ani netušil, že bankrot Lehman Brothers uvrhne svět do hluboké ekonomické recese.
Norton to ale bral sportovně. A nechtěl být jen nezúčastněným pozorovatelem toho, co se kolem něj děje, chtěl i v této situaci něco tvořit. Přece jen v bance byl krátce, a měl tak výhodu proti svým zkostnatělým kolegům, kteří v Lehman Brothers sloužili už přes 20 let. „Řekl jsem si, že vše se děje z nějakého důvodu. Že je to v mém životě zlomový bod a že se ze situace poučím. Změna je dobrá věc.“
Norton se teď mohl vrátit k nápadu na rozjezd malého byznysu, který rozebíral ještě na Brown University se svým spolubydlícím na koleji Markem Ramadanem a který byl na hony vzdálený financím a obchodování. Chtěli začít vyrábět lepší kečup.
„Byli jsme ve druhém semestru magisterského studia a probírali jsme, že je zvláštní, že máme tolik druhů hořčice, ale jen jeden druh kečupu. Uvědomili jsme si, že jídlo se v Americe mění k lepšímu. Každá kategorie potravin v supermarketu, ať už to byl celozrnný chléb, bio mléčné výrobky, nebo vejce z volného chovu bez klecí, se zlepšovala. Ale speciálně kečup se za 70 let nikam nevyvinul,“ popisuje Norton.
Zakladatelé značky Sir Kensington’s Mark Ramadan (vlevo) a Scott Norton
Norton s Ramadanem přizvali ještě dva spolužáky a začali tvořit různé recepty kečupu. Vytvořili jich desítky a testovali je na školních party, které buď oni sami, nebo jejich známí pořádali. A nakonec se rozhodli, že kečupy začnou prodávat.
„V kečupovém průmyslu dominoval monopol a mně se zdálo, že je čas na změnu,“ vypráví Norton a přiznává, že do promoce svůj nápad v reálný byznys nepřetavili. Nevzdali se ho ale ani tehdy, když je dělily tisíce kilometrů. Norton totiž odjel do Tokia, Ramadan pracoval pro McKinsey v New Yorku. Ani tak svůj nápad neopustili, na dálku se o něm bavili, sestavili strategii vstupu na trh a také finanční plán. A pak přišel krach Lehman Brothers.
„Nechalo mě to mimo hru. Najednou jsem se nemusel honit za rychlým kariérním růstem,“ dodává Norton s tím, že se – jak by mohlo mnoho lidí předpokládat – nesbalil a nevrátil se hned do New Yorku budovat kečupový byznys, ale zůstal v Asii a zkoušel se prosadit tam. Nejdříve nastoupil do menší investiční firmy, tam ale nevydržel ani rok, protože se rozhodl rozjet projekt Asian Wheeling, ve kterém jako průvodce svých klientů projel na kole na tucet asijských zemí.
Do New Yorku se vrátil až v roce 2010 a hned dal dohromady Ramadana a dva své známé, se kterými tvořili své receptury kečupu, a konečně se odhodlali udělat finální krok.
Společně založili značku koření a dochucovadel Sir Kensington’s, kterou pojmenovali podle anglického obchodníka, jenž radil britské Východoindické společnosti při nákupu a importu koření do země. Vybavení tímto názvem, s vlastními přírodnějšími, ale také kořeněnějšími recepty kečupu vyrazili vstříc boji proti značkám, jako je světoznámý Heinz.
A v podstatě od samotného startu značky v roce 2010 se jim jen dařilo. Firma se uchytila na trhu díky prvním zákazníkům, kteří chuť kečupů vychvalovali před svými známými, ti pak přivedli své známé, ti zase své… I díky tomu Norton a Ramadan získali poměrně brzy investici 20 milionů dolarů a také se v roce 2012 zařadili do žebříčku světových mladých talentů Forbes 30 pod 30. A brzy se z menších obchodů dostali do velkých supermarketů a také luxusních restaurací.
V roce 2017 se firma stala něčím, co si Norton ještě v Tokiu vysnil. Sir Kensington’s otřásl trhem kečupů. Až tak moc, že jej koupil konkurent vlastníka kečupů Heinz, nadnárodní společnost Unilever. Cena celého dealu se odhaduje na 140 milionu dolarů, tedy v přepočtu 3,2 miliardy korun. Oba zakladatelé od té doby dotahují svůj sen na globální úrovni, s podporou světového obra, který se stará o další světoznámé značky, jako jsou například zmrzliny Ben & Jerry’s.
Obrovský úspěch Nortona a jeho bývalých spolužáků by zřejmě nikdy neproběhl, kdyby banka Lehman Brothers nezbankrotovala. „Věděl jsem, že už nikdy nebudu tak mladý. Že už nebudu tak nezatížený a nikdy už nebudu mít méně závazků a odpovědnosti,“ říká Norton.
A na závěr dodává: „Neměl jsem co ztratit. Prostě bych žil životem, který by mi řídili jiní lidé, než abych žil vlastní život.“
