skip to main content
Cesta z města

Otevírač srdcí. Příběh obytňáku, do kterého by s gustem sedl i Kerouac

Kdyby Jack Kerouac hodlal napsat Na cestě II., chtěl by se na toulky vydat právě tímto vozem. A mělo by to pro něj značné výhody. Zjistil by například, že Evropu i v roce 2021 pořád brázdí volkswagen podle jeho gusta – a že ideje, které Kerouac pomáhal formovat, jsou stejně živé jako motor tohoto úctyhodného veterána.

„Hippies jsem bral rozhodně jako vzdor konzumní společnosti, což mi je sympatické dodnes. Nepatřím asi k většině,“ usmívá se Pavel Effenberger. Totéž lze říci o jeho vozu, který se stal ozdobou focení a velkého testu Forbesu a se kterým tento vytáhlý padesátník do lesů u Kokořína sám dorazil, za což mu patří velký dík.

Mezi obytnými vozy za miliony, které reprezentují technologický pokrok a obsahují všemožné vychytávky, skutečně ani Volkswagen T2 Westfalia nepatřil k většině. Jeho hodnotu je spíše než v penězích přesnější vyčíslit v „člověkohodinách“, neboť Effenberger někdejší vrak sám proměnil v krasavce. „Bylo to skoro totální nasazení. Trochu jsem opustil i práci, která mě živí, a věnoval se tomu téměř rok,“ vzpomíná.

Jestliže Kerouacovo stěžejní dílo Na cestě reflektuje dlouhé toulky napříč Spojenými státy, u Effenbergerova jedinečného „busíku“ byla klíčová cesta docela krátká, přes jedinou hranici.

Reklama

Volkswageny miloval odmala, jezdil klasickým Broukem, pak si koupil i starý model Transportera, jenže rodině s dětmi začal být malý. „A tak jsme zatoužili po Westfalii. Pověřil jsem svého kamaráda v Německu, odjeli jsme na dovolenou, a když jsme se vrátili, stál na dvoře tento vůz. Akorát že ve stavu poněkud jiném,“ použije Effenberger lehce básnivou větnou konstrukci, která jen potvrzuje, že by si s patronem beatniků dobře rozuměli.

Ale to neznamená, že by zůstával jen u slov. Naopak. Vrak, který k nim do Mníšku u Liberce doputoval, pod jeho rukama rozkvétal jako zápisník pod tahy Kerouacovy tužky.

„Koupě drahá nebyla, stál asi 500 eur. Protože stav byl totálně tristní,“ líčí. „Ale pak na tom samozřejmě bylo strašně moc práce. Klempířina, interiéry, motor, to všechno jsem si jako strojař dělal sám. To je z mého ranku, manželka zase ušila stan a potahy a vybavila celý interiér, zařídila třeba čalounění.“

Když už se začalo rodit cosi jedinečného, ať to stojí za to! „Je pravda, že se vyžívám v motorech do těchto vozů, také je sám opravuji. Proto jen materiál do motoru stál pomalu sto tisíc, sehnal jsem hlavy Porsche a snažil jsem se do toho vpravit takové lepší věci,“ usměje se.

Kdyby tak konstruktéři v roce 1978, kdy tenhle Transporter sjížděl z výrobní linky, tušili, co se z něj v dalším století stane. O rok později ve Volkswagenu produkce „té dvojek“ skončila, díky nadšencům typu Pavla Effenbergera však žijí a jezdí nadále.

Jsou to auta praktická i odolná, o čemž svědčí i svérázné druhé křtiny tohohle konkrétního vozu. V roce 2010 byl konečně hotov, jenže Liberecko postihly povodně a řeka Jeřice se rozlila až do Effenbergerovy dílny: „S busíkem jsme ujížděli k sousedovi, který bydlí na kopci. Zachránili jsme ho, v dílně jsme tehdy nakonec měli sto dvacet centimetrů vody.“

Byla by vážně věčná škoda, kdyby voda odnesla takový unikát. Model Westfalia je svérázným advokátem minulosti a důkazem, že nové nemusí být vždycky nutně lepší. Jeho zdánlivě archaické vybavení včetně motoru vzadu totiž přináší nemalé výhody.

Reklama

„Podlaha je nízko, takže sedíte jako na židli, což je přirozená pozice,“ začíná hrdý majitel. „Sice nemá klimatizaci, ale oproti dnešním vozům má poměrně kolmé zasklení, čili do něj tolik neproniká slunce. Díky laminátové nástavbě a stanu má v podstatě dvojitou střechu, což se dělalo třeba i na landrovery do Afriky, aby střecha nepředávala tolik tepla dovnitř.“

„No a teplo z motoru uniká zadem, necháváte ho za autem – to je rozdíl proti dnešním vozům, ve kterých teplo proniká přes motorovou stěnu a bez klimatizace byste se v nich upekli. Tady je i bez ní relativně příjemně.“

Vzniklo tak auto, které potěší oko a zároveň je praktické. Ve srovnání s Broukem má přitom stejný rozvor (2,4 metru) a je jen o něco delší. Stejně s ním však Effenbergerovi už třikrát dojeli až do Řecka na jih Peloponésu a byli v Albánii, v Černé Hoře i v Bosně a Hercegovině.

Zrovna když mířili na focení Forbesu, naskočila na palubové desce kulatá cifra 80 tisíc kilometrů, což je údaj z „druhého života“, před resuscitací nechal Effenberger ciferník vynulovat.

A zatímco v nejnovějším VW Grand California ani pořádně nezaregistrujete, že překračujete dálniční limit o nebezpečná procenta, tady rychlost není klíčovou hodnotou.

Tu ideální vidí Effenberger zhruba kolem 110 kilometrů za hodinu, s takovou má vůz spotřebu mezi deseti až třinácti litry: „A když se jede rozumně, já tomu říkám kamion-tempo, dostanete se i pod deset.“

Ne, nebavíme se o autu, do kterého si vezmete tři kufry oblečení pro každou příležitost, to ostatně ani k hippie toulkám nenáleží. Zároveň je tento etalon beatnického cestování pozoruhodně praktický.

Dva lidé přespí vevnitř, dva v přídavném stanu na střeše. Auto skrývá ledničku (pravda, o trochu větší než původní originál) s dřezem, vařič i topení. A hlavně Effenberger otevírá jednu nenápadnou skříňku za druhou. Vlastně je jich dokonce víc, než by on sám uživil: „Co taky potřebujete na dovču? Trenky a plavky.“

On otevírá skříňky, unikát na čtyřech kolech zase lidská srdce. „Tento vůz rozhodně nepatří k vozům snobským. Když pozoruji lidi, většinou jim vyčaruje úsměv na tváři a tím pádem nám i určité sympatie. Cestování je z tohoto hlediska příjemné,“ říká.

A to i bez Kerouaca na sedadle spolujezdce. Byť ten by do tohohle klenotu nastoupil s pořádným gustem!

Reklama
Reklama