Před objektivem měl americké miliardáře, české prezidenty, dalajlamu i Madeleine Albright, nejraději ale Roman Franc fotí lidi, které nikdo nezná.

S u Roman Franc a su fotograf. Slyšíte mě všichni?“ ozve se v megafonu. V několika řadách nad sebou stojí na nádvoří brněnského Uměleckoprůmyslového muzea čeští investoři, šéf České spořitelny a taky akvamarínově modrá kostra hadraplánu. U ní fotograf s megafonem a vedle něj prezident republiky, Petr Pavel.

„Tady si stoupnete,“ ukazuje fotograf prezidentovi ochotného asistenta, který přiběhl a názorně vkročil doprostřed hadraplánu, „akorát se budete líp tvářit.“ Čtyři řady investorů a bankéř se otřásají smíchy. Navzdory tomu, že focení slavnostního momentu založení fondu JIC Ventures místy lehce připomíná grotesku, důstojnost prezidentského majestátu nijak neutrpí.

Jestli se někým dav baví, je to svérázný fotograf, vypravěč světla a absurdních obrazů Franc, který mezitím vystoupá na žebřík, schová hlavu pod černé sukno a zohnutý k velkoformátové kameře zvolá: „Teď!“ Cvak.

Další kousek dějin je zvěčněn, další snímek do sbírky Francova života i galerie sběratelů, další historka do nekonečného repertoáru muže, který fotí staré sokoly, moravské myslivce, dělníky a metaře v Brně, ale i mistrovství světa v házení žabek na skotských Hebridech.

Muže, který kdyby se neživil jako fotograf, mohl by být profesionální pábitel.

info Foto Roman Franc
Tahle fotka je jen pár měsíců stará a je z Texasu, kde mě oslovilo Muzeum moderního umění v San Antoniu, abych jim na oslavu čtyřiceti let od založení udělal výstavu a taky vyfotil skupinu největších texaských donátorů. Tenhle člověk pak na mě z davu začal vykřikovat „najímám si tě na focení!“. Rick je nadšený sběratel modelů lodí a taky jeden z dědiců Ricos, texaské firmy, která před padesáti lety vymyslela průmyslově vyráběný tekutý sýr na nachos. Když se mě ptal, proč má stát s Titanicem z lega v županu ve vaně, tak jsem mu řekl, že mě to tak napadlo a že to bude super. Já totiž někdy ani neumím vysvětlit ten záměr – pohybuju se ve své tvorbě na hranici mezi tím, kdy už je to úplná blbost a kdy to ještě funguje, protože ta podivnost vzbuzuje nějaké napětí a otázky. Neumím to popsat, ale vím, že to bude ono.

Kdy jste vzal poprvé do ruky foťák? 

Už na střední, měl jsem flexaret od dědy a dostal jsem od taťky starou praktiku. Fotil jsem západy slunce, spolužačky, romantiku. K umění mě nikdo nevedl, sám jsem chtěl být sportovcem a jako desetibojař trénoval sedmkrát týdně. Ale v baráku jsme měli vedle kočárkárny starou nepoužívanou fotokomoru a tam jsem začal experimentovat. Za maturitu jsem dostal moderní zrcadlovku, odjel jsem do Arménie vlakem a tam jsem začal fotit úplně jinak. Všude jsem strčil nos, všude jsem se přimíchal. Seznámil jsem se s lidmi na sídlišti, nechali mě u nich bydlet a já to všechno fotil. 

V rozhovoru zazní:
  • Jaké byly Francovy fotografické začátky?
  • Proč se rozhodl odjet do Spojených států?
  • A jak se jeho fotky dostaly do sbírek Knihovna amerického Kongresu?
Forbes Digital Premium