Největší bludný balvan v Česku byl nalezen v roce 1954 při výkopech základů velké slévárny, součásti dnešní ostravské huti Liberty. Jde v tom spatřit jakési neblahé znamení – Liberty nyní bloudí v těžké insolvenci a není jasné, zda a jak se z ní vůbec dostane ven.
Měla to být pýcha budování komunismu, později zářný příklad úspěšného podnikání v rámci svobodného trhu. Místo toho je Liberty děsivým obrazem hroutícího se mamuta, který fatálně spadl do bažiny více než pětimiliardového dluhu. Na pomoc musí spěchat vláda a kraj posílající přes miliardu korun na neproplacené mzdy téměř čtyř tisíc zaměstnanců.
Tolik bídná současnost. A jak vypadala minulost, v níž se – kupředu, levá! – mělo kráčet světlým zítřkům vstříc?
Bludný balvan ještě ležel pod zemí, snad i proto našly Vítkovické železárny bez větších problémů místo pro vybudování Nové huti. Šlo o nutnou podmínku dalšího rozvoje, neboť přímo ve městě, kde sídlily, už se rozpínat nemohly. Rozpínání bylo naopak vesele možné na jihu od centra, v katastru obce Kunčice.
Právě tam se roku 1942 začalo s výstavbou. A kromě hutnického podniku rostlo v tomto období i cosi jiného: sebevědomí nacistů, že dobudou svět. K válečným triumfům měl svým způsobem přispět i ostravský závod, zařazený do ocelářsko-zbrojního koncernu Reichswerke Hermann Göring, kam z tehdejšího protektorátu spadaly i Škodovy závody v Plzni.
Z názvu strojírenského gigantu svítili vrazi všeho lidského včetně samotných lidí.
Na rozdíl od německých plánů na ovládnutí světa nebyly ty s ostravskou fabrikou úplně velkolepé. Teprve po porážce okupantů bylo rozhodnuto o vzniku samostatného podniku s kompletní hutní výrobou, tedy s vysokými pecemi, ocelárnou a ostatními navazujícími provozy.
První vysoká pec byla slavnostně zapálena na Nový rok 1952. O den dřív na Silvestra byl zřízen národní podnik Nová huť Klementa Gottwalda (NHKG), čímž se komplex osamostatnil od Vítkovických železáren.
Göring, Gottwald… Vrazi všeho lidského včetně samotných lidí, jichž dohromady zabili nespočetné zástupy, svítili v různých časových obdobích z názvu strojírenského gigantu – ovšem to není v dějinách nic neobvyklého, takových šklebů nabízí historie více než pouťový kouzelník laciných triků.
O surovosti dějin ale jindy. Nyní o surovém železu: to z vysoké pece premiérově vyteklo v březnu 1952, kdy Gottwaldovi zbýval rok života. I po jeho vypršení huť nesla jeho jméno „hrdě“ dál, dlouhých 36 let.
Z historických pramenů jde mimo jiné vyčíst, že během výstavby NHKG bylo přemístěno 2 250 000 metrů krychlových zeminy, zpracováno bylo více než 700 tisíc metrů krychlových betonu, sestaveno na 35 tisíc tun ocelových konstrukcí a téměř 45 tisíc tun strojního zařízení.
Nataženo bylo sedm kilometrů plynového potrubí, do země uloženo bezmála šestnáct kilometrů potrubí litinového a had složený z kabelů vážil tři tisíce tun.
Stěžejní části železáren byly do provozu uváděny postupně, finální skončila okolo roku 1958. Hutní kombinát se skládal z pěti koksárenských baterií, dvou vysokých pecí s licím strojem, čtyř Siemens-martinských a pěti hlubinných pecí. Byla též vybudována blokovna, válcovna trub, slévárna šedé litiny a část elektrárny.
Kvůli vysokým počátečním investicím byly hutě poměrně dlouho ve ztrátě. Zisk přišel až v roce 1964 a činil 333 milionů korun. Náklady vynaložené v letech, kdy NHKG rostla, už nikdy nebyly zopakovány, zároveň bylo do podniku v rámci socialistického hospodářství kontinuálně investováno – a nikoli malé prostředky.
V období normalizace proběhla modernizace martinských pecí. A investice do válcovny, přesahující sedm miliard korun, se v osmdesátých letech stala druhým nejvýznamnějším investičním projektem v republice, hned za jadernou elektrárnou Temelín.
Samet z listopadu 1989 pokryl i železárny. Rudý zabiják Gottwald z jejich názvu zmizel a nastaly nové poměry. Všichni věřili, že slibné – avšak v případě ostravského podniku bohužel neskončily fanfárami.
Vznikl zdánlivě neporazitelný hutnický obr.
Přitom to nejprve nevypadalo černě. Po různých přemetech ve vlastnických strukturách došlo v roce 2006 ke sloučení společnosti Mittal Steel s druhým největším výrobcem oceli Arcelor, čímž vznikl zdánlivě neporazitelný hutnický světový obr. Jenže opravdu jen zdánlivě.
V červenci 2019 dokončila skupina ArcelorMittal prodej huti, kterou se souhlasem Evropské komise koupila skupina Liberty Steel spadající pod globální koncern GFG Alliance byznysmena Sandžíva Gupty.
Ještě ve výroční zprávě za období do března 2022 uváděly ocelárny čistý zisk 6,1 miliardy korun a Liberty hlásila vyhlídky až do roku 2030: „V huti proběhne vlna masivních investic do modernizace výroby ve výši cca dvaceti miliard korun s cílem vytvořit předního výrobce oceli ve střední Evropě s čistou výrobou a kvalitními produkty.“
Prohlášení z předchozího odstavce se rovná předpovědi mizerného meteorologa, který zvěstuje krásné slunce, zatímco se zvedá vítr se studenou průtrží mračen a nebezpečnými blesky.
Ve víceméně stejném čase, kdy byly vytrubovány smělé investice, zkolabovala společnost Greensil Capital, hlavní financiér Guptovy skupiny. K tomu se přidružily rostoucí ceny energií a propad trhu, zvláště se stavební ocelí. Nemalé částky také v minulých letech odtekly do dalších firem skupiny – celkem činí pohledávky Liberty vůči spřízněným společnostem 8,3 miliardy korun.
Výsledkem smrtícího mixu je přítomnost, která je jakákoli, jen ne dobrá. U Jižní brány zbídačené huti najdete na betonovém soklu zajímavý přírodní výtvor, artefakt. Bludný balvan, symbol ztracenosti.
