skip to main content
Byznys

Padesát let u kormidla z porcelánu. Matador z Dubí se řemeslu vyučil ještě u sudetských Němců

Jakmile otevřete dveře administrativní budovy porcelánky v Dubí, pohltí vás neuvěřitelné retro. Interiér recepce, nábytek, svítidla i cedulky. Všechno je vyvedeno v předrevolučním designu, ovšem stále plně funkční i v době tuhého kapitalismu. Jasný odkaz současnosti ostatně najdete hned vedle recepce.

Na digitálním panelu visícím ze stropu tu nepřetržitě běhají ekonomické výsledky firmy. Zisk, ztráta, veškeré údaje, které byste jinak dohledávali v účetních závěrkách, vám tu vedení servíruje hned na uvítanou u vstupu.

„To už máme dlouho. Jen ať zaměstnanci vidí, jak se nám díky nim vede. A když dělají blbě, hlásíme do rozhlasu, jak nedostatečně plní plán,“ říká tak nějak samozřejmě ředitel firmy Český porcelán Vladimír Feix. Jestli se teď ošíváte a řeči o plnění plánu vám evokují dobu minulou, vězte, že porcelánka v Dubí to tak má.

Místy je to tu vážně retro k pohledání, ale ve výsledku se jedná o moderní firmu, jež na trhu bez problémů obstojí. Je totiž úplně stejná jako její šéf.

Vladimír Feix vede Český porcelán už 50 let. Foto: Michael Tomeš
Reklama

Považte sami, Vladimír Feix tady šéfuje od roku 1970, letos to bude tedy 50 let! Déle sloužícího ředitele firmy byste v Česku hledali stěží. A k tomu si ještě připočtěte, že vitální senior je s nadpoloviční většinou akcií i faktickým majitelem akciové společnosti Český porcelán. Ta se svými 270 zaměstnanci ročně vytočí obrat 140 milionů korun.

Zkrátka když se po sametové revoluci všude střídaly stráže, staré kádry odcházely a nahrazovali je přijatelnější šéfové, v Dubí nikdo na nic takového ani nepomyslel. Dokonce i privatizace tady v Podkrušnohoří proběhla až překvapivě klidně a řízeně.

„Pozvali si mě na ministerstvo průmyslu s tím, že jsem člověk, kterého vytipovali, aby privatizoval český porcelán, jejž tehdy brali za naprosto strategický sektor. Banka mi na to půjčila peníze a já to poté splácel. Takhle jednoduše to proběhlo,“ vzpomíná Feix.

V Česku totiž asi není větší odborník na výrobu porcelánu než právě on. Nejenže Feix dubské porcelánce 50 let šéfuje, ale jako modelář sem nastoupil už v roce 1947. Přičemž zdejší největší umění, výrobu tradičního cibuláku s modrým či zeleným podglazurovým potiskem, se učil ještě od původních německých mistrů.

„Pocházím z Horky u Chrudimi, ale táta vyrostl a prožil podstatnou část života v Sudetech nedaleko Lovosic. Neustále mi o tom kraji vyprávěl, a když byla po válce šance, aby se do své domoviny vrátil, neváhal ani chvíli,“ rozpovídá se Feix.

„Přijeli jsme tehdy v roce 1947 do Teplic, kde jsem zíral na to, jak z bytů odsunutých Němců zrovna vynášejí nábytek a vybavení. Bylo to celé zvláštní, ale mě tehdy nejvíc zaujala zdejší tramvaj. Jezdila z Teplic do Dubí a já si řekl, že s ní musím jezdit do práce. Byl to jeden z důvodů, proč jsem nastoupil zrovna do porcelánky,“ vysvětluje své tehdejší pohnutky ředitel.

„Ohlásil jsem se v továrně, která vypadala všelijak. Poslední dva roky války se tam opravovaly tanky a po porcelánu nebylo ani památky. Naštěstí se tehdy vrátil předválečný výrobní náměstek Josef Šimek, kterého Sudeťáci vyhnali za hranice. Díky němu se podařilo na výrobu navázat a zase se to rozjelo,“ povídá Feix.

Reklama

„Mě se ujal velezkušený Alfred Stelmacher, bývalý německý vlastník porcelánky v Novosedlicích. Neodsunuli ho, protože byl svými znalostmi až příliš cenný. Choval se ke mně strašně hezky, všechno mi vysvětloval, bral mě k sobě do rodiny a jen díky němu jsem poznal, že není Němec jako Němec,“ vzpomíná Feix. Coby mladík byl totiž tehdy vůči Němcům jako drtivá většina Čechů silně zaujatý.

Na vrcholu své slávy v 70. a 80. letech zaměstnávala porcelánka 400 lidí. Foto: Michael Tomeš

V nenávisti ho ještě posiloval jeho otec, voják z povolání, který nedokázal překousnout, že se musel na začátku války vzdát okupantům bez jediného výstřelu. K tomu si mladý Vladimír nesl ještě jednu bolestnou osobní vzpomínku: „Na Chrudimsku jsme bydleli poblíž nešťastné vesnice Ležáky. Ten den, kdy tam esesáci skoro všechny postříleli, mě poslala maminka do obchodu pro chleba. Když jsem šel zpět, potkal jsem autobus plný ležáckých dětí, které zoufale škrábaly na sklo. Nikdy na ten okamžik nezapomenu, bylo to hrozné.“

Paradoxem osudu mu nakonec právě Němec po válce výrazně pomohl. Díky Stelmacherovi se stal brzy mistrem ve výrobě cibuláku, o kterém dokáže povídat hodiny. „Víte, proč je ten potisk jen modrý a zelený?“ vyhrkne na nás. A obratem odpoví: „No protože to jsou jediné dvě barvy, které vydrží žár 1400 stupňů Celsia. Cibulák se totiž zdobí ještě před nanesením glazury, a ne potom jako ostatní druhy porcelánu. Proto ten dekor nezničíte, nemůžete ho poškrábat a nic se mu nestane.“

I díky této vlastnosti se cibulák brzy stal vlajkovou lodí dubského podniku, který jím zásobil téměř všechny tuzemské domácnosti. Tisíce československých hospodyněk prahly po kompletním cibulákovém servisu s talíři, mísami, konvičkami a dalšími nezbytnostmi, přičemž dubská porcelánka skoro nestíhala vyrábět.

Na vrcholu své slávy v 70. a 80. letech zaměstnávala 400 lidí a ročně chrlila zboží za 250 milionů korun. Kromě Československa se stali tradičními odběrateli i Japonci a Korejci. V roce 1970 Feix dostoupal přes všemožné nižší funkce až k ředitelské sesli, při zaměstnání vystudoval střední i vysokou školu, až byl na konci 80. let převelen na tehdejší generální ředitelství veškerých českých porcelánek a keramiček do Karlových Varů.

Hned po revoluci směřoval cibulák Českého porcelánu i na rakouský trh. Foto: Michael Tomeš

„Odmítli mě jmenovat generálním ředitelem, protože prý měli v Plzeňském kraji dostatek svých soudruhů. Nakonec to vyřešili šalamounsky, kdy šéfem jmenovali nějakého vyučeného elektrikáře,“ směje se Feix. „Byl to Moravák, a co si pamatuju, tak strašně chlastal. Vždycky si mě zavolal, že něco potřebuje, a už ode dveří se mi lepily boty k podlaze, jak byla politá becherovkou,“ dodává.

Hned po revoluci se vrátil do Dubí, kde začal horečně shánět obchodní zástupce a hledat nové příležitosti k exportu. Vedle dvou asijských zemí tak cibulák záhy směřoval i na rakouský trh. I díky kontinuálnímu vedení jedním šéfem dokázala firma uspět i na otevřeném neregulovaném trhu a daří se jí dodnes. I když, upřímně řečeno, zrovna teď se nachází na docela nepřehledné křižovatce. Potýká se totiž s výrazným poklesem zájmu o tradiční cibulák, který mladé generaci připadá zastaralý.

Aktuální vydání magazínu
Kill Vir
Forbes 11/2020

„Tady vidíte celý servis s konvičkami a podobně. Šest mělkých talířů, šest hlubokých talířů, čajová konev, kávová konev, čajová cukřenka, mléčenka. To všechno u těch mladých lidí mizí. Cibulák jde u nich všeobecné dolů na celém světě. Porcelánka v Míšni, jež má prakticky stejný sortiment jako my, musela propustit 40 procent zaměstnanců, a to je to podnik vlastněný saským státem. My takový luxus nemáme, musíme zaujmout mladé, jinak nemáme šanci,“ říká Feix.

Ve svých sedmaosmdesáti stojí tedy před nelehkým úkolem a je na něm vidět, že svůj věk tak nějak nemá čas řešit. „Asi mi pomáhá i to, že jsem neustále v zápřahu a nesedím doma v křesle,“ říká a na předání žezla jednomu ze dvou synů, případně vnukovi, které postupně ve fabrice zaměstnal, se zatím evidentně nechystá. Ostatně jak říká, v diáři už má vyznačenou schůzku s designéry, se kterými prostě musí vymyslet, jak z cibuláku opět udělat prodejní bombu.

Reklama
Reklama