Jedna z ikon devadesátých let se představuje v novém světle. Respektive ve světle, které jí doposud nebylo dopřáno. Pamela Anderson je upřímná, inteligentní, a vtipná žena, která byla vždy mnohem víc než jen sexsymbol.
Dojemný dvouhodinový portrét dává herečce prostor rekapitulovat komplikovanou a často bolestnou minulost s otevřeností a humorem, skrze který si bere znovu moc nad tím, jak o ní přemýšlíme. Životopisný dokument Příběh lásky je od minulého týdne k vidění na streamovací platformě Netflix a od svého uvedení se stal rychle hitem, držícím se v první desítce nejsledovanějších filmů.
Anderson je v něm uvedena jako „hlavní herečka“, což dává smysl, protože jistý performativní aspekt je zde jasný od samotného začátku. Hrdinka doma nachází hromadu VHS kazet a říká „Nevěděla jsem, že jich mám tolik!“, jako by na ně narazila poprvé. Což je hodně nepravděpodobné.
Na tuto hru se dá ale lehce přistoupit – funguje jako perfektní klíč k odvyprávění života této celebrity. Skrze její domácí videa a záznamy z televize nám od dětství přes první seriálové a reklamní role až po všechny milostné peripetie odhaluje, co všechno si Anderson zažila. A není toho málo.
Režisérem filmu je uznávaný dokumentarista a držitel několika festivalových cen Ryan White. Ale nebylo by překvapením, pokud by dokument režírovala sama Pamela Anderson. Z obrazovky v podstatě nemizí a všechny události jejího života slyšíme podány z její perspektivy. Což vůbec nevadí.
Jak sama vysvětluje, je důležité se z toho všeho pořádně vymluvit, popsat všechno „nahlas svými slovy“. Jde o silný okamžik pro ženu, která byla celý život definována hlavně tím, co o ní říkali ostatní – média, paparazzi, moderátoři talk show, fanoušci, bývalí partneři nebo konzervativní Američani, kteří ji odsuzovali.
Anderson byla objevena ve dvaadvaceti letech, když si na fotbalový zápas, který ji moc nezajímal, vzala triko s logem pivní značky. Kamery se na ni zaměřily a byla pozvána na hřiště. Tam si mladé ženy všiml majitel společnosti a nabídl jí spolupráci.
Za rok už Pamela Anderson fotila pro časopis Playboy a její kariéra dál jen stoupala – až k nejznámější roli, o kterou původně nestála. V seriálu Pobřežní hlídka hrála plavčici C. J. a stala se tak součástí světového hitu, který herečku navždy zařadil do škatulky sexsymbolu devadesátých let. Občas se z ní snažila občas vysoukat, ale marně.
Moderátoři televizních show se Anderson opakovaně ptali pouze na její prsa a milostné avantýry. Vztahy vedla turbulentní a často zakončovala rozvodem, kterých nakonec absolvovala pět. I z toho si dnes dělá legraci a je zjevné, že se naučila svůj často nešťastný osobní život vnímat s nadsázkou. Povznést se nad něj a navzdory všem zklamáním zůstat i ve svých pětapadesáti letech nezlomnou romantičkou.
To je ostatně jedním z ústředních témat dokumentu, ke kterému odkazuje i samotný název: Příběh lásky. Anderson popisuje své dysfunkční vztahy a jak se na partnery ona sama fixuje. Její rodiče zažili kolísavé manželství, které se opakovaně rozpadalo a zase slepovalo. V domácnosti často visela napjatá atmosféra a Pamelin otec byl nespolehlivý, spontánní a často si dělal, co chtěl.
Anderson vysvětluje, že jeho vzorce chování v dětství a dospívání přejala jako představu skutečné lásky a podle toho si následně vybírala své partnery. Když vládl ve vztahu přílišný klid, utíkala z něj, protože láska měla být v jejích očích přece pořád vzrušující a neměla vypadat takhle.
V první polovině dokumentu zároveň odvypráví traumatické zkušenosti, které si s sebou nese celý život. Když byla malá, měla chůvu, která ji po dobu téměř čtyř let sexuálně zneužívala, a nutila ji přísahat, že rodičům nic nepoví.
Herečka na kameru přiznává, že se chůvu jednou pokusila bodnout tužkou a řekla jí, že si přeje, aby umřela. Dalšího dne měla chůva autonehodu, a než přijela záchranka, bylo pozdě. Malá Pamela pak dlouho žila s přesvědčením, že ji zabila silou své mysli.
Ve dvanácti letech Pamelu znásilnil pětadvacetiletý muž a celé roky pak měla pocit, že si znásilnění nese jako stigma na čele, na kterém je napsáno „měla jsem sex“ – jako by si za to mohla sama. Následky traumat zpracovávala celý život, ale snažila se jim nepodlehnout. A pomoci měla i první velká láska.
Tommy Lee, bubeník z kapely Mötley Crüe, kterého vidíme na VHS záznamech v idylických začátcích vztahu. Na domácích záběrech vypadají jako nejšťastnější pár na světě, zbláznění jeden do druhého. Vzali se po čtyřech dnech od seznámení.
Když se poprvé pokoušeli o dítě, Anderson točila svůj filmový debut, akční sci-fi Barb Wire, který však propadl u diváků i kritiky. Je to jeden z mnoha okamžiků, kdy divák dokumentu nemůže pochopit, jak mohl Hollywood takhle fungovat: herečka v dobových rozhovorech popisuje, že je těhotná, ale studio jí stejně řeklo, že musí pracovat osmnáct hodin denně, nosit korzet a provozovat kickbox.
„Když to jinak nejde, já to zvládnu,“ nechává protagonistka znít svoje odhodlání. O pár chvil později v dokumentu ale vidíme, že následkem fyzické námahy a stresu potratila.
Manželství Pamele a Tommymu vydrželo tři roky a skončilo rozvodem poté, co Lee svou ženu fyzicky napadl. Skončil na půl roku ve vězení a po propuštění začal dlouhý soud o to, komu připadnou děti – z manželství vzešli dva synové, z nichž jeden je i producentem celého dokumentu.
Anderson nicméně říká, že Tommymu nakonec odpustila. Dnes jsou přátelé a považuje ho za skvělého otce.
V Příběhu lásky se Anderson postupně učí hledat zdravější přístup k partnerským vztahům a především chce poprvé dát přednost sama sobě a svému štěstí. Je snadné dívat se na ni jako na tragickou osobnost, ale ona tak sebe sama nevnímá. Uspěla jako globální celebrita, kterou zná v podstatě každý, byla úspěšnou modelkou a herečkou a vychovala dva syny, kteří o matce mluví v superlativech.
V pozdější části své kariéry se navíc stala aktivistkou, bojující za práva zvířat, postavila se kontroverzně za stíhaného spoluzakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho a na Oxfordu přednášela o nebezpečí všudypřítomné a dostupné pornografie. Tehdy připomínala, že ji musíme nahradit pozapomenutou smyslností a erotikou, kdy se dva partneři skrze svá těla skutečně poznávají a není to jen bezmyšlenkovité naplnění pudů.
Sama popisuje, že focení pro magazín Playboy pro ni bylo osvobozující a dalo jí poprvé v životě pocit vlády nad svým tělem, kterým překonala komplikovaný vztah k tomu, jak vypadá. A ve svém těle se konečně cítila dobře.
Svého času byla terčem chování, kterému dnes říkáme „slut-shaming“ – zostuzování především žen na základě jakýchkoli projevů jejich sexuality. Anderson dnes přibližuje, jak může ženám například focení aktů naopak dodat sebevědomí a nijak přitom nesouviset s jejich morálkou.
Při sledování dokumentu je zřejmé, že měla společnost o Pamele Anderson mylnou představu. Je neskutečně vtipná, pokorná, s pečlivou sebereflexí nahlíží na svou kariéru a především má v sobě obrovskou sílu, skrze kterou ustála všechny hrůzy, které zažila. Film končí jejím vystoupením na Broadwayi, kde debutuje po padesátce jako zpěvačka a tanečnice v muzikálu Chicago. Je to další výzva, kterou chce překonat. A povede se jí to.
Pamela Anderson zůstává ikonou i v roce 2023 – jen konečně kvůli tomu, jaká doopravdy je.
