Svatá Barbora, patronka horníků. Barbora Štěpánková, dcera zesnulého Františka Štěpánka a dnes spolumajitelka Sokolovské uhelné, si zvyká na svou novou životní roli. Ve vůbec prvním a zároveň emotivním rozhovoru pro média dává nahlédnout pod pokličku rodinných vztahů a také toho, jak se svou rodinou naloží s miliardovým břemenem.
Dědička po zesnulém podnikateli a majiteli Sokolovské uhelné Františku Štěpánkovi, dcera Bára Štěpánková, předtím nikdy v životě nedala médiím rozhovor a k tomu vůbec prvnímu přistupovala s velkým respektem a pokorou.
Ovšem ne zdaleka tak velkou, jakou měla a stále má ke svému otci, který neunesl pomyšlení na to, že jeho kraj tvrdě doplatí na ukončení těžby uhlí a před třemi lety ze svého rozhodnutí opustil tento svět. Během našeho povídání z ní ale bylo celou dobu cítit, jak intenzivně na otce tři roky po jeho smrti myslí.
„Tatínek pro mě byl a stále je důležitou osobou. Měla jsem s ním vždy naprosto skvělý vztah. O to je vše pro mě nyní těžší,“ říká v restauraci sportoviště Golfu Sokolov, které na místě bývalého domu založil její otec a ona jej už druhým rokem vede.
Zároveň nás v něm pustila pod pokličku toho, jak to v rodině Štěpánků, které do klína spadlo miliardové jmění Sokolovské uhelné a jež se drží v mediálním ústraní, chodí. Je to tak silné a citlivé téma, že během povídání i při vší opatrnosti došlo na slzy.
Bára Štěpánková a její rodina teď chce nést odkaz otce, velkého patriota, který místním obyvatelům pomáhal. „Když později zemřel, tak se nám velmi často stávalo, že nás cizí lidé zastavovali na ulici a děkovali nám, že jim táta v minulosti pomohl,“ vzpomíná Barbora.
František Štěpánek byl celoživotní regionální patriot. Na komíny elektráren dnešní Sokolovské uhelné se díval celé dětství ze svého pokoje, ve firmě pak v sedmdesátých letech začal pracovat jako řadový zaměstnanec, až ji nakonec po privatizaci se svým byznysovým parťákem Jaroslav Rokosem ovládl.
Region nikdy neopustil a záleželo mu na jeho rozvoji a na tom, aby nedocházelo k odlivu obyvatel do bohatších částí Česka nebo do Německa. A cítil velkou odpovědnost za tisíce zaměstnanců Sokolovské uhelné. V minulé dekádě ovšem zesílil tlak na dekarbonizaci a Sokolovská uhelná najednou před sebou měla chmurné vyhlídky.
František Štěpánek bohužel neunesl tuto tíhu a místo toho, aby musel propustit stovky horníků, si raději sáhl na život.
Rodina se musela se smrtí západočeského podnikatele jednak vyrovnat a jednak se rozhodnout, co udělá s miliardovým jměním v podobě poloviny Sokolovské uhelné, kterou po loňském odchodu Jaroslava Rokose z byznysu skrz svěřenský fond plně ovládá. Rozhodli jednohlasně – neprodali ji.
Proč jste se jako rodina rozhodli Sokolovskou uhelnou dál držet ve vlastnictví, když ani jeden z vás nebyl dříve v byznysu a možná k němu ani nemá takový vztah, jako měl váš otec?
Možná to vypadá, že jsme k ní neměli vztah, ale tak tomu určitě není. Odmalička jsme v tom celém vyrůstali, to zase ano. Navíc celá firma byla opravdu otcovým dítětem. Tatínek měl starost o každého horníka, který u nás pracoval. A to byl podle mě jeden z hlavních důvodů, proč už tu dnes s námi bohužel není.
Situace tehdy nebyla úplně ideální a on se opravdu bál o každého zaměstnance a o to, co s ním bude dál. A tímto způsobem v nás taťka vybudoval pocit odpovědnosti za lidi v tomto regionu.
Takže jsme to vnímali tak, že kdybychom vše opustili, mohl by přijít kdokoli jiný, kdo k tomuto kraji a konkrétně k Sokolovsku nemá takový vztah.
Ani jeden z členů vaší rodiny nikdy neuvažoval o prodeji svého podílu?
Nikdo z rodiny ani jednou nezaváhal v tom smyslu, že bychom se tady všeho chtěli vzdát. Bylo to vždy naprosto jednohlasné, nikoho jsme nemuseli přemlouvat. A že nás není málo.
Osobně jsem velmi ráda za to, že jsme vše společně takto dobře zvládli, a myslím, že už se nemůže stát jen tak něco, co by nás nakonec donutilo z toho všeho odejít.
Ve vedení firmy ale nikdo z rodiny nejste, skrze svěřenský fond si držíte hlavně roli majitelů…
Měli jsme opravdu šťastnou ruku v případě Pavla Tomka, který se všeho chopil neskutečným způsobem. Neustále vymýšlí nové a nové věci a přijde mi, že není týden, kdy by nepřišel s něčím novým, co by chtěl ve firmě posunout. Navíc má k regionu také silný vztah.
Maminka a sourozenci vůbec nejsou do chodu firmy zapojeni, nebo jenom nejsou vidět?
Nejsou vidět. V rámci firmy jsme do ní více či méně zapojeni tak nějak všichni. Navíc každý z nás jsme trochu jinak zaměření, a tím pádem se pohybujeme v rozdílném odvětví.
Můj nejstarší bratr Martin se do toho dnes opřel asi nejvíce, nyní působí v několika dceřiných společnostech. Vypadá to, že jsme vše nastavili tak, aby celý podnik i nadále fungoval a rozvíjel se.
Čemuž nahrává i současná situace, když energetická krize vrátila do hry uhlí, od kterého se minulou dekádu začalo v energetice ustupovat…
Forbes Digital Premium
