Když tenhle nákladní vůz objíždí průměrně velký kruhový objezd, až třetinu si ho uzurpuje pro sebe. Zatímco řidič v kabině už objezd zvolna opouští, záď druhého návěsu ještě krouží. Při pětadvacetimetrové délce celé soupravy není divu. Takzvané road trainy bývaly symbolem vyprahlé australské buše, ale objevují se už i na českých dálnicích. „Je to směr do budoucna, jak šetřit palivo, životní prostředí, a hlavně lidské zdroje,“ říká Václav Šetelík ze společnosti Hopi.
Právě rodinná firma založená Františkem Piškaninem a spoluřízená jeho syny je průkopníkem superdlouhých souprav v Česku. Přední česká logistická společnost s obratem 4,5 miliardy korun vlastní dva silniční vlaky Scania, pendlující mezi jejími depy v Jažlovicích a Prostějově. Příští rok hodlají u Piškaninových flotilu švédských kolosů zdvojnásobit – mimo jiné i proto, že se Hopi stalo v regionu střední Evropy výhradním dopravcem největší potravinářské firmy světa, Nestlé. „Máme spočítáno, že se nám nové soupravy vyplatí a naplníme je,“ dodává Šetelík.
Do soupravy složené z klasického nákladního vozu, pomocného podvozku a kamionového přívěsu se vejde až 51 palet zboží. Dva road trainy tak odvezou stejné množství nákladu jako tři klasické kamiony. Dopravce tím ušetří pohonné hmoty, ale hlavně jednoho řidiče, což je při všeobecném nedostatku šoférů nejdůležitější. Hopi vozí svými přerostlými náklaďáky především chlazené a mrazené zboží, čímž se trochu liší od konkurence. Ta většinou používá dlouhé zaplachtované trucky pro přepravu automobilových součátek nebo rozměrných zásilek.
„Naše auto je unikátní tím, že má čtyři sekce, ve kterých jdou nastavit čtyři různé teploty. Můžeme vézt dva druhy chlazeného zboží, suchý náklad i mrazené potraviny,“ pochvaluje si Šetelík.
Projet se nadměrným vozidlem, jehož provoz schvaluje ministerstvo dopravy včetně přesně dané trasy, je majestátní zážitek. Tím spíš, když se projíždíte krajem kruhových objezdů mezi logistickými areály jihovýchodně od Prahy. Při každém vjezdu na kruháč řidič ve zpětném zrcátku kontroluje zadní návěs, který výrazně vybočuje, a mohl by tak při nesprávně zvoleném najetí napáchat docela slušnou paseku. Když pak řidiče sledujete, jak couvá k rampě logistického centra, máte ho za jasnovidce.
I proto za volanty road trainů usedají ti nejlepší z nejlepších, zkušení řidiči, kteří umějí bezchybně předvídat provoz ve svém okolí. Kamion toho zároveň zvládne spoustu udělat sám. Hlídá řidiče, aby nevyjel z jízdního pruhu, od aut před sebou si udržuje bezpečný odstup, rychlost přizpůsobuje provozu a v případě, že by řidič odpadl, dokáže sám zastavit. „Vidíte ty hvězdičky? To mě ještě boduje, jak úsporně jedu,“ ukazuje náš „strojvedoucí“ na palubní počítač, kde mu aktuálně svítí plný počet hvězd.
Vyhodnocení se zobrazuje i v centrále Hopi, a pokud si řidič vysoké hvězdičkové hodnocení drží, dostává bonus k platu. Kamion mu pomáhá i schopností číst díky GPS terén před sebou. Náklaďák zkrátka ví, kdy před kopcem zrychlit a kdy naopak před horizontem ubrat, aby se vůz přes kopec jen ladně přehoupl. „V tom autě prakticky nebrzdíte, stačí vyřadit a zpomalí vás sám retardér motorové brzdy. Na brzdový pedál musíte šlápnout, jen když potřebujete dobrzdit na červenou anebo zastavit u vjezdové brány cílového logistického depa,“ vysvětluje Šetelík.
Road train je koncipovaný na dlouhé trasy po dálnicích, kterých je však v Česku stále pomálu. Pustit tento kolos na jiné cesty je problematické už kvůli tomu, že road trainy nesmějí na železniční přejezdy – kvůli své délce je nezvládnou přejet dostatečně rychle. Nicméně řidič, který nás prováží, těchto omezení vysloveně lituje: právě jízda po úzkých silnicích a četné manévrování, kdy zadní návěs vybočuje klidně metr do strany, ho evidentně dost baví.
„Zvyknete si na to, jen musíte občas hlídat, abyste s sebou nevzali třeba tady ten plot,“ poznamená a kývne směrem k zelenému plůtku ubíhajícímu po boku náklaďáku. A s úsměvem dodá: „Ale hodil by se mi.“
Mekkou road trainů je Austrálie, kde jezdí běžně tří- až čtyřnávěsové soupravy dlouhé okolo 50 metrů a s maximální hmotností do 136 tun. Vedle nich jsou však občas na australské silnice vpuštěny i naprosto gigantické speciály, sloužící těžařským firmám k nárazovému transportu obrovského množství materiálu na krátkou vzdálenost. Ty se také postupně trumfují v čele žebříčku nejdelších kamionových souprav světa.
Už dávno je zapomenuta souprava společnosti Marleys Transport o 45 vozech, 603 tunách a délce 610 metrů, která vyjela ze západoaustralského města Merridin. Čtyři roky nato ji totiž z čela sesadil silniční vlak o 87 přívěsech firmy Braley: žlutý kolos se táhl přes kilometr (přesně 1235 metrů) a mířil tehdy do hornického města Kalgoorlie, kam to měl z nedalekého zlatého dolu kilometrů osm.
„Morálně“ je stále vítězem – v roce 2006 ho sice překonal kamionový had se 112 přívěsy a délkou 1474 metrů, který se ovšem v Queenslandu rozjel na pouhých 100 metrů, čistě kvůli zdolání zmíněného rekordu.
Své silniční vlaky má i Evropa, kde je jejich provoz na vzestupu. Vůbec nejdelší jezdí od roku 2015 v pustých oblastech Švédska a Finska a měří přes 30 metrů. Ve zbytku Evropy je maximální délka silničních vlaků omezena v úvodu zmiňovanými 25 metry.
