Vyvíjí vzdělávací programy, připravuje výstavy, zkoumá předměty v depozitáři a dohlíží na rekonstrukční práce. Motto jedné z nejstarších českých aristokratických rodin zní „sdílíme minulost, tvoříme budoucnost“. A Alexandra Lobkowicz jím skutečně žije.
Je prezidentkou historických Lobkowiczkých sbírek a má na starosti jejich správu i prezentaci. Každý den je pro Alexandru, zkráceně Sandru, úplně jiný právě tím, že pracuje naráz na více projektech.
Zázemí má v pedagogice, a tak je pro ni zásadní, aby se vzdělávací prvky objevovaly i v tom, co rodina dělá. Nadšení pro historii zdědili i její potomci. „Zaplála v nich vášeň pro věc, i když jsme jim říkali, že to nemusí dělat,“ vysvětluje matka tří dospělých dětí.
Umí oddělit rodinný a pracovní život? „Když byly naše děti ještě mladší, řekly nám, že se přece doma nemůžeme bavit o práci. Tak jsme vymysleli pravidlo, že u večeře se o práci nebavíme. Ale nás naše práce baví,“ říká s širokým úsměvem drobná žena.
Cílem Alexandry Lobkowicz je zajistit, aby byly veškeré sbírky relevantní i v jedenadvacátém století. Jak ale říká, snahou není rekonstruovat místa přesně tak, jak byla. Za použití moderních technologií se snaží veřejnosti přiblížit historii interaktivní formou. „Jde nám o to předat pocit, kterým to místo bylo a je prosyceno,“ konstatuje.
K historickým postavám své rodiny chová úctu a chce vyprávět jejich příběh. „Zaslouží si to, protože měli na naši společnost a na současný svět velký vliv a z jejich odkazu žijeme,“ říká v rozhovoru pro Forbes rodačka z amerického Bostonu.
V pěti historických lokalitách – v Lobkowiczkém paláci, na zámcích Nelahozeves a Roudnice, hradě Střekově a v rodném domě Antonína Dvořáka – plánuje nové akce, nové výstavy a vymýšlí, jak nejlépe vzdělávat návštěvníky napříč generacemi.
Jaký je zatím pro vás rok 2024?
Hektický i vzrušující. Pracujeme na mnoha projektech zároveň. Nejdůležitější je dokončování rekonstrukce rodného domu Antonína Dvořáka. Vrátil se v restitucích na začátku devadesátých let a nebyl v dobrém stavu. V roce 2019 jsme spustili kampaň a vybrali peníze na jeho opravu. To nás, mě a mého manžela, zaměstnává.
Už pět let…
Pět let strategického plánování a fundraisingu. Chceme tam kavárnu, muzejní obchod, centrum pro návštěvníky a hlavně středisko pro vzdělávání všech generací. Od malých dětí po seniory.
Vzdělávání je vám blízké.
Moje zázemí je v pedagogice. Otec učil na Bostonské univerzitě historii, matka francouzštinu, i já jsem pět let učila. Je pro mě důležité, aby se vzdělávací prvky objevovaly i v tom, co naše rodina dělá. Je mi trochu líto, že se tomu nemohu intenzivněji věnovat v projektu Dvořákova domu a musela jsem tyto aktivity delegovat na další odborníky.
Kolik bylo Dvořákovi, když dům opustil?
Dvanáct let. Přesto ho Nelahozeves velmi ovlivnila a otiskla se v jeho tvorbě. Chceme ukázat prostředí i zvuky, které inspirovaly jeho budoucí kompozice. Dvořák byl nejstarší z devíti dětí a jednu místnost musel sdílet s pěti dalšími lidmi. Vyrůstal v době, kdy se ženy scházely a vyprávěly příběhy při šití nebo draní peří. To jsou jen některé z mnoha inspirací.
To si pamatuje ještě moje babička.
Pro nás je i tento aspekt důležitý. Chceme ctít historii toho místa a ukázat autentické zvyklosti, třeba karetní hry, které dříve hráli. Nesnažíme se rekonstruovat místa přesně tak, jak byla. Jde nám o to předat pocit, kterým to místo bylo a je prosyceno. A díky moderní moderní technologii to děláme velmi interaktivní formou.
Dá se to říci i o ostatních místech, která vlastníte?
Ano. Na všech pracujeme s historií a nechceme porušit ducha doby. Zároveň se díky technologiím snažíme opatrně zážitek zpřítomnit. U výstav nyní už vždy kombinujeme analogový a digitální způsob expozice.
V jaké části příprav u Dvořáka jste?
Stále se dokončují stavební práce. Začátkem léta otevřeme část expozice a naplno potom otevíráme 8. září, na výročí Dvořákova narození.
Na jakých vzdělávacích programech jste se podílela?
Vymyslela jsem program Mladý kurátor, kde studenti dostanou do rukou předměty, které dosud nebyly zaznamenány v rámci našich sbírek. Snaží se dopátrat, k čemu předmět sloužil, k jakému období ho přiřadit a jaký společenský význam předmět měl. Pak své poznatky prezentují v Lobkowiczkém paláci před svými učiteli a rodiči.
Dostanou dané věci opravdu do ruky?
Chtěla jsem, aby si na předmět mohli sáhnout a mít celistvou zkušenost. Je důležité vnímat umění všemi smysly. Ne jen dívat se na předmět skrz ochranné sklo.
Týká se to jen České republiky?
Do budoucna bychom chtěli projekt rozšířit do dalších zemí a umožnit tak mladým badatelům sdílet své historické poznatky napříč kulturami.
Běží vám zároveň několik dlouhodobých projektů. Jak vypadá váš typický den?
Každý je úplně jiný právě tím, že pracujeme naráz na více projektech. Někdy jdu do depozitáře, zkoumám a připravuji předměty na výstavy. Věnuji se materiálům v rámci vzdělávacích programů. Jezdím po našich lokalitách, například jedu do Nelahozevsi, abych viděla, jak postupují rekonstrukční práce.
Organizujeme různé typy událostí, pracuji také na vývoji předmětů, které by se měly prodávat v našich muzejních obchodech. V roce 2025 budeme v českém pavilonu reprezentovat Dvořákův odkaz na světové výstavě v Ósace. Už teď se na to připravujeme.
Vy jste se narodila ve Spojených státech amerických, ale váš manžel má kořeny v České republice.
Otec mého manžela vyrostl na zámku v Roudnici, v obrovské stavbě o dvě stě padesáti místnostech. Za komunismu i po restituci se objekt využíval jako Vojenská hudební škola a byl v opravdu špatném stavu. Dlouhodobě pracujeme na jeho zvelebení a plánujeme, jak zámek do budoucna využívat.
Na zámku byla rozlehlá lobkowiczká knihovna, kterou jsme museli přesunout do Nelahozevsi. Brzy chceme začít pracovat na její katalogizaci. Dáváme při restaurátorských aktivitách velký prostor i studentům ze zahraničí, které ubytováváme na zrekonstruované nelahozeveské faře původně z devatenáctého století.
Využíváte při digitalizaci materiálů umělou inteligenci?
Zatím ne, ale chtěli bychom – knihovna má 65 tisíc svazků, archiv třicet tisíc krabic materiálů. Mnohé je napsáno starou němčinou. Máme knihovnici, která se o archivy stará už dvacet let, a například práce na dvanáctisvazkovém ručně psaném sborníku zabere odhadem pět až sedm let. S pomocí umělé inteligence bychom to chtěli zkrátit na polovinu.
Většina členů vaší rodiny se věnuje historickému odkazu rodu. Jak balancujete rodinný a profesní život?
Když byly naše děti ještě mladší, řekly nám, že se přece doma nemůžeme bavit o práci. Tak jsme vymysleli pravidlo, že u večeře se opravdu o práci nebavíme. Ale nás naše práce baví, takže někdy jsme prostě museli udělat výjimku.
Je to na vás znát…
Od malička viděli naše nadšení pro projekty, na kterých jsme pracovali. Byli součástí všeho, co jsme dělali. Zaplála v nich vášeň pro věc, i když jsme jim říkali, že to nemusí dělat. Třeba když jsme kdysi zahajovali jednu výstavu, měla jsem Williama za krkem „na koníčka“, jindy ještě jako malé dítě přestřihával pásku při znovuotevření jednoho z našich zámků. Vždy toho byli součástí.
Čemu konkrétně se věnují?
William studoval historii a umění a moje dcera filozofii a psaní. Každý má v naší organizaci House of Lobkowicz jinou roli. Williama zajímá především technologie a její crossover s uměním. Dcera Ileana má na starosti veškerý psaný obsah v našich newsletterech a dalších komunikačních kanálech, a kromě toho dělá rozhovory s různými lidmi, kteří s námi v průběhu let spolupracovali, aby s jejich pomocí zaznamenala bohatou rodinnou historii.
Všimla jsem si, že i během covidu jste se snažili udržovat kontakt s návštěvníky.
Můj syn vedl online prohlídky sbírek, s dcerou jsme vymyslely koncept online jógových cvičení YogArt vysílaných z Nelahozevsi a dělali jsme i šedesátisekundová naučná videa o skrytých pokladech našich sbírek.
Máte nějaký oblíbený exemplář ve své sbírce?
Je jich mnoho. Mám ráda Kabinet kuriozit od Cornelise de Baellieura, který je nyní zapůjčený v Uměleckoprůmyslovém muzeu, a pak Senoseč od Pietera Bruegela. To je opravdu velkolepé dílo. Přes Vánoce jsme jiného Bruegela s dcerou skládaly jako puzzle o tisícovce dílcích.
Byl fascinujícím umělcem, na světě zbývá jen čtyřicet jeho obrazů. Když se podíváte, do jakých detailů měl malby propracované, a podíváte se na všechny ty malé příběhy, odehrávající se na pozadí, jen těžko tomu uvěříte. Díky Uměleckohistorickému muzeu ve Vídni, kam jsme malbu v roce 2018 zapůjčili na historicky největší expozici Bruegelových děl, máme i infračervený snímek.
Co je na něm vidět?
Náčrty pod malbou. Má tam skryté prvky a propracované veškeré detaily. V pozadí je panorama města, které vypadá jako Praha. Mnozí odborníci říkali, že se možná inspiroval, ačkoli není známo, že by kdy v Praze byl. Uvidíte to na interaktivní obrazovce na naší výstavě.
V minulosti jste se zaměřili na ženy v Lobkowiczké rodině…
Měli jsme pocit, že se historie často točí okolo mužů. O ženách už se tolik nemluví. Možná, že Polyxena Lobkowicz je ještě známá, ale ty ostatní už ne. Mnohé z nich byly provdány z rozumu a ze strategických důvodů a mají zajímavý příběh.
Které ženy vás v rodinné historii inspirují?
Polyxena je hlavním pilířem tradice silných žen v naší rodině. Nejvíce se v české historii proslavila tím, že se starala o defenestrované katolíky v roce 1618. Důležitější ale je, že organizovala společenské události a zvala významné osobnosti: filozofy, vědce a umělce, v čemž se snažíme pokračovat i dnes. Díky bohaté korespondenci víme, že využívala své rodinné vazby po celé Evropě a vozila do Prahy drahé zboží a materiály na výrobu vybavení svých paláců a zámků.
A ty další?
Princezna Caroline Schwarzenbergová s manželem princem Františkem Josefem Maxmiliánem byli hlavními finančními patrony Ludwiga van Beethovena. Založili ve Vídni asociaci pro milovníky hudby, která existuje dodnes. Ona byla při organizaci těchto aktivit pravděpodobně ještě aktivnější než její manžel, a když zemřela, hluboce po ní tesknil. Beethoven jí napsal a věnoval skladbu Vzdálené lásce (An die Ferne Geliebte v originále, pozn. red.).
Zmínila bych také babičku mého manžela, Gillian. Dvakrát svému muži zachránila život: poprvé, když v roce 1939 ve vlaku zaslechla nacisty, jak se baví o obsazení Prahy. Včas varovala manžela Maxmiliana a pod záminkou ho vylákala do Londýna. Pak to udělala znovu v roce 1948. Předstírala, že je nemocná, manžel dostal třídenní propustku ji v Londýně navštívit a už se nevrátili. Bez ní by nejspíš nepřežili.
A pak je tu moje tchyně Margaret Brooks Lobkowicz, kterou velmi obdivuji. V roce 1993 založila naši první neziskovou organizaci, dnes nazvanou The Friends of the Lobkowicz Collections. Mnoho svého času věnovala fundraisingu v USA a šíření povědomí o našich programech v Česku. Ve svých třiadevadesáti letech je stále aktivní, dokonce i podepisuje osobní dopisy našim dárcům.
Co je podle vás v životě důležité? Co byste lidem radila?
Neustále se vzdělávat. Uvědomit si, že život nekončí získáním vysokoškolského diplomu. Celoživotní vzdělávání bychom si měli hýčkat po celý život.
Tak to děláte i vy?
Naše rodina se neustále učí a často se setkáváme s novými nápady. Poradila bych to i ostatním. Objevujte a cestujte. Inspirujte se novými nápady a také požádejte o pomoc, když ji potřebujete.
Nemohla bych dělat práci, kterou dělám dnes, bez podpory a pomoci mnoha lidí kolem nás. Kolikrát si jdu pro radu ke kurátorům a specialistům, když potřebuji. Je důležité uznat, když si nevím rady. Nikdy nebuďte příliš hrdí na to, abyste byli schopni požádat o pomoc, když ji potřebujete. Takto můžete dosáhnout velkých věcí.
Co inspiruje vás, když cestujete?
Ráda chodím do muzeí. Inspirují mě inovativní technologie, které se používají na přiblížení a probuzení historie. Takové výstavy ve vás nechají otisk a už vždycky si je budete pamatovat.
Například londýnská výstava módního návrháře Alexandra McQueena, kterou udělali jako kabinet kuriozit. Zbožňuji také křížení technologií a umění.
Čím vás fascinuje?
Často se s Williamem bavíme o nových nápadech a napadlo nás například využít dopisové korespondence mezi Polyxenou a jejím manželem, který sloužil jako kancléř císaře Rudolfa II.
Zkusili bychom „vdechnout“ slovům, která si mezi sebou vyměňovali, život. Pomocí umělé inteligence bychom vytvořili portrét Polyxeny, která by návštěvníkům nahlas říkala láskyplný text, psaný manželovi v dopisech.
To jen jen příklad, jak využít technologie a oslovit více generací. Češi se o svoji historii zajímají, ale u mladých lidí je to výzva. Někteří se totiž na výstavách nedokážou ztotožnit s věcmi, které považují za staré umění, a tak se snažíme přijít s novými strategiemi, jak je zaujmout.
A vy jim historii a příběh postav přiblížíte skrze lásku – téma, které nás jednoduše oslovuje.
Přesně tak. Všichni si o Polyxeně mysleli, že její manželství bylo jedno z těch dohodnutých, politických. Spojení dvou mocných rodů. Ale v dopisech se dočtete, jak moc se milovali.
