Desetikilometrový balvan z vesmíru stačil před 66 miliony let k tomu, aby vyhynuli dinosauři a spolu s nimi tři čtvrtiny tehdejších forem pozemského života. Jednu z největších vesmírných srážek v historii naší planety dodnes připomínají zbytky kráteru Chicxulub, překryté mladšími geologickými vrstvami v Mexickém zálivu a na poloostrově Yucatán.
Co
by se stalo, kdyby se taková událost měla v blízké budoucnosti
zopakovat? Má lidstvo šanci na přežití? Podle nové studie
fyziků Philipa Lubina a Alexandera N. Cohena z Kalifornské
univerzity v Santa Barbaře to vypadá nadějně. Aspoň
teoreticky.
Na veřejném seznamu rizikových objektů je dnes kolem 1200 planetek, které by se mohly v tomto tisíciletí srazit se Zemí. Žádná z nich ale velikostí nepřesahuje jeden kilometr. Ke srážkám srovnatelným s tou, která měla na svědomí zánik dinosaurů, statisticky dochází jednou za 100 až 200 milionů let.
Jsou tedy velmi, velmi vzácné, ale vyloučit je nemůžeme. Lidstvo má dvě možnosti, jak se s takovou hrozbou vypořádat.
První a nejlepší strategií je předejít kolizi tím, že planetku buď zničíme, nebo včas odkloníme. Vědci už nyní vyhledávají objekty, které by nám případně mohly zkřížit cestu, a diskutují o tom, co si s nimi počít.
Stačily by nejsilnější zbraně, které má lidstvo k dispozici? Atomová bomba by planetku rozmetala na kusy, které by Zemi buď minuly, nebo shořely v atmosféře. Pro tělesa do jednoho kilometru by to fungovalo docela hezky – už dnes máme dostupné rakety i jaderné zbraně, které by zvládly menší planetky zcela zničit.
Na větší tělesa blížící se velikostí „zabijákovi dinosaurů“ by však silové řešení nefungovalo. Ani veškerý světový jaderný arzenál by nezvládl tak velký kus horniny zničit. Pokud bychom o hrozbě věděli dostatečně dopředu, série chytře umístěných atomovek by nicméně mohla planetku alespoň odklonit, aby nás minula.
Kdyby se na nás ale řítilo těleso přesahující rozměrem čtyřicet kilometrů, máme podle autorů studie smůlu – jejich výpočty naznačují, že v takovém případě lidstvo pomocí dnešních technologií nic nezmůže a srážce se nevyhneme.
V tu chvíli přichází ke slovu strategie číslo dvě: postavit obří podzemní bunkry, ve kterých vesmírnou kolizi i její následky přečkáme. Autoři připomínají, že hromadnému vymírání před 66 miliony let se vyhnuly hlavně druhy žijící v podzemí nebo v mořských hlubinách.
Podobně by se podle nich mohlo spasit i lidstvo. Podzemní prostory by nás ochránily jak před přímými účinky srážky, jako jsou výbuchy, tlakové vlny a požáry, tak i před dlouhodobějšími následky – především ochlazením planety vlivem znečištění atmosféry.
Bunkry by se mohly vybudovat v dávných kráterech po předchozích srážkách, v silných a pevných pevninských štítech nebo hluboko pod oceánským dnem. Sloužily by také jako sklady zásob nezbytných pro přežití prvních let po srážce: potravin, léků, paliva a pitné vody.
Daly by se využít i jako genové banky pro uchování druhů – celosvětová banka rostlinných semen vzniká právě v podzemním bunkru na odlehlých a tektonicky stabilních Špicberkách.
Podle počítačových simulací se v prvních okamžicích po srážce uvolní energie s tlakovou vlnou o teplotě 300 stupňů Celsia, která spálí velkou část pevniny. Saze a kouř z obřích požárů zachvacujících celé kontinenty vytvoří spolu s prachem a vodní párou silnou vrstvu mraků v horních vrstvách atmosféry.
Skrz ně pak bude na zemský povrch dopadat mnohem méně slunečního světla. Globální teplota na desítky let poklesne, čímž se zkrátí období vhodné pro pěstování zemědělských plodin. To všechno povede k rozsáhlým světovým hladomorům.
Nicméně podobnou událost už lidstvo v minulosti dokázalo přežít. Obrovský sopečný výbuch v Indonésii před 74 tisíci lety nejspíš citelně ovlivnil celosvětové klima. Naši dávní předkové však byli nejhoršího uchráněni a v oblastech, jako je Afrika a Indie, dokázali přežít.
Autoři studie zkoumali jen technologické aspekty související s úspěšnou obrannou strategií, nikoli politické otázky související s včasnou přípravou samotné mise. Navrhnout, sestrojit a vyslat do vesmíru soustavu jaderných zařízení by pochopitelně vyžadovalo spolupráci vlád a institucí mnoha zemí.
Oproti nedávném netflixovému hitu K zemi hleď! nicméně autoři došli k závěru, že „při jakémkoli realistickém scénáři existenční hrozby by nejspíš zvítězil zdravý rozum – nebo v to lze alespoň doufat.“
