Před půlstoletím bylo Henrymu Kissingerovi půlstoletí, tedy padesát let. Další půlstoletí měl před sebou a zrovna řešil situaci okolo války v Izraeli, kde je dnes válka zas. Dějiny se zkrátka točí v kruhu, avšak jeden z nejvýznamnějších diplomatů posledních dekád z tohoto kolotoče právě vystoupil.
Kolotoč dějin? Henry Kissinger, jenž včera ve věku sta let zemřel, rozhodně nepatřil k těm, kteří by se na něm jen trpně vezli. Naopak, dějiny se točily i z jeho vůle, takřka do posledních politikových dnů.
„Henryho pracovní morálkou, kterou si udržoval ještě krátce před stovkou, jsem byl ohromen,“ svěřil se novinářům bývalý CEO společnosti Google Eric Schmidt. „Ten člověk pracoval o dost víc než běžný čtyřicátník. Vstal a dělal až do rodinné večeře, po ní pokračoval do noci.“
Schmidtova slova potvrdil i sám Kissinger. „Pořád pracuji okolo patnácti hodin denně,“ svěřil se zpravodajské stanici CBS News tři týdny před stými narozeninami, které oslavil letos v květnu.
Eric Schmidt z toho vyvodil: „Jsem přesvědčen, že tajemství dlouhověkosti je být workoholikem.“
Ne, nejspíš to nebude univerzální recept, ale v případě Kissingera fungoval skvěle. Tak skvěle, že žádné jiné „kapky“ na vysoký věk rodák z německého Fürthu užívat nemusel. „Otcova dlouhověkost je obzvláště zázračná, vezmeme-li v úvahu, jak se staral o vlastní zdraví,“ pronesl u příležitosti Kissingerovy stovky jeho syn David.
Své konstatování David Kissinger podpořil popsáním otcovy stravy, kterou tvořily klobásy a vůbec různé uzeniny, často vídeňský řízek. „Otec v dospělosti nikdy neprovozoval žádný sport a jeho kariéra se skládala z nepřetržitého stresujícího rozhodování,“ dodal Kissinger mladší.
Henry Kissinger pracoval prakticky až do své smrti, hlavní těžiště jeho práce však přece jen leží v minulosti. Před padesáti lety, přesně v polovině svého života, se stal americkým ministrem zahraničí a v tom samém roce s letopočtem 1973 dostal Nobelovu cenu za mír.
Prestižní ocenění k němu přilétlo ze ukončení války ve Vietnamu, neboť byl hybatelem takzvaných Pařížských dohod, které udělaly definitivní tečku za konfliktem, jenž americkou společnost dodnes traumatizuje.
Nobelovka pro Kissingera ovšem vyvolala též vlnu nesouhlasného odporu, poněvadž držitel ceny stál za masivním bombardováním severního a komunisty ovládaného Vietnamu.
Pravdou je, že Kissingerova role v historii je vnímána kontroverzně, čehož jsou důkazem i reakce na jeho úmrtí.
„Amerika ztratila jeden ze svých nejvýznamnějších a nejvýraznějších hlasů,“ uvedl někdejší prezident George Bush mladší, který připomněl, že Kissinger utekl coby Žid z nacistického Německa do USA a poté proti nacistům bojoval v armádě Spojených států. „Pozdější jmenování bývalého uprchlíka šéfem diplomacie svědčilo o velikosti Kissingera i celé Ameriky,“ doplnil Bush.
Exprezident tak na skon Kissingera reagoval vyjádřením respektu a úcty. Zcela opačný názor měl magazín Rolling Stone a vyjádřil ho velmi explicitně. „Henry Kissinger, válečný zločinec milovaný americkou vládnoucí třídou, konečně zemřel,“ stálo v drsném titulku magazínu.
Zjednodušeně řečeno – podle Bushe se Kissinger odebral do nebe, podle Rolling Stone se škvaří v pekle. Debaty o tom, který pohled se víc blíží pravdě, lze vést donekonečna, poněvadž v těchto pohledech záleží na úhlech, odkud jsou vedeny. A protože se tyto úhly zásadně různí, je velmi těžké vyslovit konečný soud.
Připomeňme tedy raději, co jsme nakousli v úvodu. V témže roce, co obdržel Nobelovu cenu, musel Kissinger řešit vážný problém. A to ropný šok vyvolaný do té doby bezprecedentním zdražením „černého zlata“, k němuž přikročily arabské státy v důsledku války s Izraelem. Arabové dokonce uvalili embargo na vývoz ropy do Spojených států, poněvadž ty stály za Izraelem.
Kissinger se před půlstoletím zapotil, když musel ožehavou situaci řešit, podařilo se mu to až po velkém a vleklém úsilí. Ke všemu se mu to podařilo pouze částečně, jizvy byly nezvratitelné. Ropná krize přinesla ničivé následky americké ekonomice, v podstatně nadobro ukončila období poválečné prosperity a pro běžné Američany to byla tvrdá facka.
Dnešní situace na Blízkém východě je v mnohém velmi podobná. Henry Kissinger odešel z tohoto světa, ze současné postavy se stala postava minulosti. Nastavení světa však bylo, je a – s největší pravděpodobností – bude pořád stejné.
Co s tím? „Tajemství dlouhého života mého otce nespočívalo v životosprávě, ale v neutuchající zvědavosti, která ho pořád udržovala v dynamickém kontaktu se životem,“ prohlásil Kissingerův syn David Kissinger a snad tím aspoň zčásti zodpověděl otázku, jíž je tento odstavec uvozen.
Život kohokoli z nás může být od jednoho hodnocen vzletně, druhý na něj může naplivat. Důvody pro oba postoje mohou být klidně souběžné, neboť – jak bylo řečeno – záleží na úhlu pohledu.
Máte-li ale v sobě neutuchající zvědavost, hoří-li ve vás jakýsi nenasytný plamen, bude váš život plný a bohatý. Ať už bude, či nebude trvat sto let.
