Je geniální nápad pustit se do podnikání s blízkým kamarádem? Je to risk pro byznys i pro přátelství? Tomáš Huber a Martin Wallner, zakladatelé firmy Mixit.cz, která se proslavila výrobou müsli na míru, jsou reklama na to, že to může být ta správná cesta podnikáním. Martin Wallner prozrazuje, jak podnikat s nejlepším kamarádem a nezabít se u toho.
Trávíme spolu pracovní dobu, často i rodinné dovolené, a aby toho nebylo málo, mámě společnou i velkou část kamarádů. A jak jsme to udělali, že jsme jeden druhého za těch dvanáct let podnikání a sezení u jednoho pracovního stolu nehodili do míchačky vloček? V Mixitu bychom neměnili, zkušenost to ale asi není univerzálně přenositelná.
Podnikatelský vztah je jako manželství, snadno se navazuje, ale opouští se těžko. Proto je třeba si dobře rozmyslet, s kým založit firmu a kdo bude vaším společníkem. V našem případě je velká výhoda, že si vzájemně vyvažujeme své slabší stránky. Na co jsem já líný nebo netrpělivý, v tom si Tomáš libuje a naopak.
Traduje se, že nejúspěšnější startupy jsou ty se dvěma zakládajícími členy. Jeden je prý málo a tři zase moc. I já jsem určitě rád, že jsme ve firmě dva. Můžeme se spolu zasmát, když nás kopíruje konkurence. Jsme si jistější v kramflecích, když se půlka zaměstnanců vzbouří, že nechce na motokáry.
A když má jeden kocovinu a trpí na gauči, ten druhý ho může krýt před klepajícími kolegy. Spadne z vás zkrátka břímě, že na to všechno nejste sami, využijete vzájemné synergie. Cenné jsou i konzultace s druhým člověkem, který vám vnukne nápad, nebo naopak vrátí ten váš do latě.
Ne nadarmo občas kamarádi mluví o tom druhém z nás jako o manželce. A když volám v baru na Tomáše „mámo, zaplať“, každý rozumí. Stále to však není tak vážné, aby naše ženy musely žárlit.
Na začátku podnikání se rozhodujete, zda se o svůj nápad a podnikání dělit. Dělíte se samozřejmě o potenciální zisky a ztráty, ale hlavně o povinnosti a úkoly. Pokryjete toho ve dvou zkrátka mnohem víc. A pro nás s Tomášem to nebylo nic, o čem jsme potřebovali rozhodovat.
Oba jsme věděli, že nás to táhne spíše k podnikání než do korporátu a že k tomu budeme potřebovat parťáka. Někoho, kdo toho druhého bude vracet nohama zpět na zem, kdo ho zastoupí a upřímně, kdo to s tím druhým riskne a vsadí svou energii, píli, čas a peníze.
Neviděli jste nás v začátcích. Bylo nám přes dvacet, byli jsme snílci a občas jsme měli problém, aby nás potenciální obchodní partneři brali vážně. Já bych do toho sám se sebou možná ani nešel, tak jsem rád, že Tomáš ano.
Občas nám radili, že je dobré si od začátku rozdělit kompetence a nezasahovat si vzájemně do svých oblastí, abychom omezili třecí plochy. A to my přesně neděláme. Vždy se organicky chopíme příležitosti nebo problému, který zrovna vnímáme, a nikdy jsme si nemuseli říkat „ty jdi tam a já půjdu sem“.
Jeden z nás si vysní Mixitomaty v každé office budově a druhý si usmyslí dostat čaje Mixitea na každou benzinku. I když to jednomu nedopadne a ten druhý tomu třeba ani nikdy nevěřil, nikdy nezazní: „Já ti to říkal.“ Ale škodolibá legrace z toho určitě je.
Tomáš Huber a Martin Wallner | foto Mixit
O strategických krocích samozřejmě rozhodujeme společně, a když jeden z nás s něčím zásadně nesouhlasí, zkrátka do toho nejdeme. Hlavní je zpětná vazba, možnost poradit se a třeba i zůstat kvůli tomu v práci o pár piv a hodin déle.
Máme štěstí i v tom, že vlastně nemusíme moc dělit soukromé a pracovní životy. Máme stejné koníčky, líbí se nám podobné věci, máme spoustu společných kamarádů a stejně staré děti.
Až na ty děti to takto bylo i před Mixitem, takže pro nás práce s opravdovým kamarádem není nic, co bychom museli plánovat, řešit nebo se přizpůsobovat. Podle mě se to nedá ani moc vybudovat, to musí být v základech.
Všechno je ale hodně dané tím, že jsme Mixit stavěli od nuly bez investorů, z vlastních zdrojů. Byli jsme mladí, nezatížení hypotékami nebo starostí o potomstvo, takže ač to zní možná blbě, nic moc by se nestalo, kdyby to nevyšlo. Prostě nás to bavilo o to víc, že společník byl i můj nejlepší kamarád.
Tlak přišel později, když Mixit začal živit nás, víc jak stovku zaměstnanců a doma na nás čekaly rodiny. V tu dobu už jsme byli sladění i byznysově. Nedovedu si představit, že bychom začínali teď pod nějakým existenčním tlakem. To chápu, že by leckoho mohlo stát firmu a/nebo přátelství.
