Ondřej Fryc, padesátník. Muž, který za miliardy prodal Mall.cz a poté stvořil investiční vehikl Reflex Capital, v upřímném rozhovoru o vlivu věku na podnikání, o největší zbrani jménem intuice, stavu Česka i o tom, jak mohou psychedelika léčit duši.
Potkají se u jednoho stolu tři lidé, kterým je zrovna přesně třicet, čtyřicet a padesát let. To prosím není začátek vtipu, nýbrž našeho rozhovoru s Ondřejem Frycem. Že se nám to takto sešlo, je čirá náhoda; náhoda naopak rozhodně není, že v nejlepší formě působil ten nejstarší z účastníků.
„Padesátka není žádný věk, alespoň to tak na sobě vidím já – jsem fit, jako jsem nikdy nebyl, cítím se superzdravě i supermladě. Samozřejmě že s postupem věku stojí člověka trochu víc úsilí, aby se udržoval v kondici. Ale myslím si, že když se o sebe staráte, padesátka nic není,“ usměje se Ondřej Fryc a upíjí u toho speciálně namíchaný čaj z bylin, goji a hub, což je nápoj přesně pro fanouška biohackingu jeho ražení.
K významnějšímu bilancování ho prý ani tohle jubileum nedonutilo, tak to v rychlosti uděláme, extrémně ve zkratce, za něj. V roce 2000 založil pod názvem Bílé zboží to, z čeho se později vyklubal Mall.cz. Po letech budování svůj podíl ve firmě prodal, konkrétně nadvakrát.
Nejprve větší část v roce 2012 jihoafrickému fondu Naspers a zbytek v roce 2015, kdy kontrolu nad Mall.cz převzala skupina Jakuba Havrlanta. Jednotky miliard korun z prodeje začal ihned dále otáčet, primárně ve startupech. Za více než dekádu ve venture kapitálu má na pažbě řadu úspěšných exitů.
Zároveň je činorodým filantropem, který podporuje například Nadační fond Neuron, neziskovou organizaci Učitel naživo nebo Nadační fond pro výzkum psychedelik Psyres, k němuž se dostaneme později.
Pro tuhle story je důležité i místo, kde jsme se potkali. Reflex Capital sídlí na pražském Rašínově nábřeží v domě, který patřil a patří rodině Havlových, v horních patrech žije paní Dagmar, manželka Ivana Havla.
Výjimečnou minulost zdůrazňuje nejen citlivá rekonstrukce, ale hlavně spousta havlovských memorabilií, třeba zarámovaný snímek prvního prezidenta svobodného Československa, na němž Václav Havel sedí před oknem jedné z místností dnešních kanceláří Reflex Capital. První prezident České republiky měl totiž přesně tady svou pracovnu.
A do toho v hlavní zasedačce s dojetím čtete zarámovaný moták prvorepublikového hrdiny a pozdějšího odbojáře Josefa Mašína, na němž se ve svých posledních hodinách před popravou gestapem loučí se svými dětmi, s milovanou vlastí a životem… Síla toho všeho zapůsobí nejen na návštěvu. Ona se totiž významně propisuje i do dnešního byznysu Ondřeje Fryce.
„Když si s někým sedneme v tomhle krásném prostoru, lidé se v něm otevřou a začnou povídat o sobě. A my oplácíme stejnou mincí, také odpovídáme velmi otevřeně,“ popisuje, jak se zde potkávají se zájemci o investici. Frycovi a jeho partnerům se v Reflexu povedlo poskládat portfolio, které si nezadá s těmi vůbec nejúspěšnějšími venture kapitálovými fondy v regionu.
Ondřej Fryc
Zcela v počátcích fond například investoval do dnes nejhodnotnějšího českého startupu – Productboardu. „Říkal jsem Hubertovi, ať to založí, ještě dávno předtím, než Productboard vznikl,“ rekapituluje dnes Fryc, který po několika obřích investicích, jimiž firma prošla, kus pozice prodal a kus v Reflexu stále drží.
Součástí track recordu je také Apiary, které se prodalo za miliardy, brněnský Smartlook, další miliardová transakce, nebo třeba nástroj na tvorbu webů Webnode, jenž se taktéž prodal za jednotky miliard.
„Na venture kapitálu máme od vzniku třicet procent p. a., což je krásné,“ glosuje počínání fondu jedna z nejzajímavějších postav internetové éry českého byznysu.
Je vám padesát, bilancoval jste?
Nebilancoval. Je to zvláštní pocit – ale jen z toho čísla. Působí zlomově, vždyť padesát procent je půlka ze sta. Nepřipadám si jinak, ale číslo určitou změnu přináší. Už je mi padesát, asi to má něco znamenat. Mám něco omezovat? Mám se chovat jinak? Co se reálně děje? Je to jen číslo?
Propisuje se takový věk nějak do podnikání?
Člověk je v opravdu nejvyšší vrcholné podnikatelské síle mezi třicátým a čtyřicátým rokem. Protože na to má čas, energii, je tvrdší. Po čtyřicítce – někdo to může zažít v pětačtyřiceti, někdo po padesátce a někdo nikdy, ale teď mluvím o sobě – začíná mít v životě jiné priority než jen valit. Chce trávit víc času s rodinou, mít víc času pro sebe, nechce být šestnáct hodin denně v práci, jak byl zvyklý ve třiceti.
Jsme úplně paranoidní, že firmy budou podvádět. Ten přístup k podnikatelům jako ke zlodějům mě fakt rozčiluje.
Tedy nevalit?
Zpomalit valení. (smích)
A když zpomalíte, ale chcete to pořád dělat co nejlépe, kudy z toho ven?
Je to trochu jiné podnikání. Ne nutně pomalejší, ale jiné. Mall jsem prodal v osmatřiceti letech a měl jsem tam ještě kontrakt na čtyři roky, takže jsem jako čerstvý čtyřicátník přemýšlel o tom, jestli ještě nezaložit další firmu a nezačít podnikat v něčem pořádném, protože ve VC (venture kapitálu, pozn. redakce) se hlavně koukáte na jiné. Podporujete je, ale jste v podstatě v jejich vleku, sledujete, jak podnikají oni.
Sice mě podnikání extrémně bavilo, ale na druhou stranu jsem si řekl, že už bych nebyl nejlepší zakladatel ani nejlepší šéf, jakým bych mohl být, protože už bych nešel příkladem. Nebyl bych tam už od nevidím do nevidím, už bych tolik nevalil. Tím, že bych jezdil dřív domů a častěji na dovolenou, bych dával příklad ostatním a nastolilo by to kulturu ve firmě, která už podle mě není nejlepší možná.
Stejně tak když mi bylo sedmadvacet, neměl jsem peníze na to, abychom si služby najímali, takže jsme všechno dělali sami, což je super. Ale teď je člověk penězi trochu zpohodlnělý, má tendenci si život usnadňovat, což taky není ta nejlepší strategie pro zakladatele firmy. Z mého pohledu po čtyřicítce není ta nejlepší doba založit firmu.
Takže proto VC?
Chyběl hlad, drajv, čas, energie, už by to nebylo ono. Myslím, že moje nová firma by pořád mohla být úspěšná, ale nebyla by to ta nejlepší verze té firmy.
Je uklidňující umět si to přiznat? Jít dál s vědomím, že už je podnikatelský vrchol za vámi, ale je to tak v pořádku?
No dobře, na jednu stranu si to uvědomíte – ale taky si řeknete: O. k., co teda mám dělat? Nemůžete jen trávit čas s rodinou, věnovat ho studiu a nebýt produktivní, protože to vás nebude bavit, potřebujete náplň a potřebujete být užitečný pro společnost. Když někdo jen tak spotřebovává zdroje, i když jich má spoustu a může si dovolit nepracovat do konce života, přijde mi to ploché, nenaplňující. Zkrátka špatně. Když tu jen jste, spotřebováváte a nic nevytváříte, zahodíte svůj potenciál. Potřebujete si něco najít a já jsem si našel venture kapitál.
