Vypadalo to zprvu jako téměř bláhová sázka na chromého koně. O to větší bonus však přišel, když outsider senzačně uspěl. „Ani já přitom netušil, že to takhle dopadne. Byly časy, kdy se zdálo, že nám jde o pouhé přežití, a ostatní se na náš byznys dívali skrz prsty,“ přiznává s úsměvem Zdeněk Pelc v kanceláři své firmy GZ Media v Loděnicích u Berouna.
Pelcovým hlavním „rajónem“ je trh s vinylovými deskami. Jde o pořádně hladový trh – z produktu, pasovaného mnohými na relikt minulosti a víceméně roztomilou retro záležitost po způsobu parní lokomotivy, je dnes žhavé a žádané zboží.
Díky tomu figuruje Pelc jakožto majoritní vlastník největšího výrobce vinylů na světě na 56. místě loňského žebříčku nejbohatších Čechů. Hodnota jeho majetku oproti roku 2020 vzrostla o třetinu a dosáhla výše šesti miliard.
Vinylová renesance také umožnila Pelcově firmě otevřít už třetí výrobní závod na severoamerickém kontinentu, jehož zrod financovala výhradně z vlastních zdrojů. Tato expanze přitom předznamenává perspektivu dalšího masivního růstu.
„Letos očekáváme, že vyrobíme zhruba šedesát milionů desek, do dvou let bychom chtěli tento počet zdvojnásobit,“ prozrazuje Zdeněk Pelc.
Foto David Turecký
V červnu jste byl osobně přítomen otevření továrny v Nashvillu, která leží nedaleko jiné vaší americké fabriky v Memphisu…
I do Memphisu jsem se chtěl podívat, už jsem tam kvůli covidu nebyl tři roky. Neumožnila mi to ale situace v letecké dopravě – v Evropě se stávkovalo a neodbavovalo, takže Memphis nešlo bohužel stihnout. Nashville byl ale úžasný a otevření nové výrobny tak velkolepé, až mě to samotného překvapilo.
Dostala mě už hala, kterou tam máme, ta je vskutku obrovská. A pak mě překvapil zájem: na otevření byl zástupce guvernéra, primátor Nashvillu, předsedkyně obchodní komory státu Tennessee a všichni důležití zákazníci.
Přitom investice do nové americké fabriky nebyla až tak horentní, nějakých patnáct až sedmnáct milionů dolarů. A vytvořili jsme zatím dvě stě padesát míst, což na milionový Nashville nejsou žádná ohromující čísla. Přesto jsme vzbudili velký zájem.
Tady v Loděnici máme 2200 zaměstnanců a miliardovou investici, v kraji jsme druhý nebo třetí největší zaměstnavatel po Škodovce. Představitele obce jsem u nás neviděl už tak dvanáct let, představitele okresu možná dvacet let a představitele kraje nikdy. A když se představitelé ozvou po telefonu, chtějí ode mě nějaký příspěvek…
Mrzí vás to?
Trochu to i chápu. Je to dáno ekonomickými poměry, kvůli kterým naše firma vesnici, kde sídlí, vlastně překáží. Jezdí po ní auta, práší se od nich. Vesnice by byla nejraději, kdybychom vypadli pryč, protože my sice odvádíme každý rok stamiliony na daních, ale kvůli přerozdělování z nich obec nic nemá. Jsme holt na obtíž.
Raději zpět do Ameriky. Je záměr, že obě továrny v USA máte v Tennessee? Nashville je hlavní město country hudby…
V Nashvillu sedí v tomhle směru všichni důležití manažeři, jsou tam centrální sklady, takže my vlastně dodáváme od dveří ke dveřím, to je samozřejmě velká výhoda proti tomu, když někdo vozí produkty ze Seattlu nebo odjinud.
Tennessee je navíc velmi příjemné i z hlediska podmínek pro podnikání. Dřív jsme dodávali masově odtud do Ameriky, ale díky šílenství, které jsme si u nás nadrobili z hlediska energií a vstupů, to klidně může dopadnout, že budeme vyrábět v Americe a dodávat do Evropy.
Kromě továren ve Spojených státech máte ještě jednu v Kanadě. Jak vlastně došlo k expanzi na severoamerický kontinent?
Chtěli jsme koupit nějakou fabriku v USA, ale nic nebylo k mání, tak jsme ji začali budovat na zelené louce v Kanadě. Pak se shodou okolností naskytla příležitost koupit fabriku v Memphisu. V žádné severoamerické továrně ale nemáme a ani nechceme mít stoprocentní podíl. Vždycky chceme mít za společníka někoho místního, kdo zná poměry. Na druhou stranu všude chceme majoritu.
Jak je to tedy za Atlantikem podílově nyní?
V Kanadě a Memphisu držíme sedmdesát procent. V Nashvillu máme zatím sto, ale výhledově počítáme s osmdesáti.
A minoritní vlastníci vám v Kanadě a Memphisu továrny vedou?
Ano a strukturu v Nashvillu zatím budujeme. Spustili jsme tam šest lisů, do listopadu jich ale bude šestatřicet. Pak je otázkou, jak pojedou, jak vše budeme zvládat z hlediska náboru lidí a jejich zaučování. Ale jsme trpěliví, nespěcháme.
V Evropě žádnou expanzi nechystáte?
Kromě Loděnic máme sedmdesát procent v tiskárně na knížky v Příbrami, na určité produkty máme závod v Soběslavi a ve Francii děláme CD a DVD. To nám aktuálně v Evropě stačí.
Amerika je pro vás strategická, protože je tam o vinyl největší zájem?
Je tam bezkonkurenčně největší trh na vinylové desky. My jsme jejich největší výrobce na světě, v Americe teď výrobu ještě rozšiřujeme. Máme tam i jisté rozvojové plány.
A to?
My do Česka dotáhneme kopolymer třeba z Thajska nebo Mexika po lodích, tady je proženeme soustrojím, smícháme to, uděláme gramofonovou hmotu a tu zase vezeme do Ameriky. Přičemž dnešní ceny námořní dopravy – o letecké už ani nemluvím – jsou zoufalé.
Je to skoro až komedie. Když vezeme dvacetitunový kontejner do Ameriky, stojí nás 13,5 tisíce dolarů. Když vezeme naopak doplňkové zdroje z Ameriky, což se děje celkem zřídka, stojí nás to 3,5 tisíce dolarů. Nemám rozhodně Green Deal jako náboženství, ale vozit věci tam a zpátky, a to nezmiňuji finanční stránku věci, vážně považuji za šílenost.
Máte tedy v plánu udělat fabriku tohoto zaměření přímo ve Státech?
Plánovaný podnik má vyrábět hmotu na vinylové desky. Příští rok ho tam už budeme mít.
Zase v Tennessee?
Je to možné, místo hledáme. Buď jako akvizici koupíme firmu, která tam už vyrábí, nebo koupíme halu a technologii či výrobu do ní dodáme. Z logiky věci je spotřeba největší v Memphisu a Nashvillu, tak bude fabrika na polymer v jednom z těchto měst nebo někde na spojnici mezi nimi.
