Otce skupiny PPF a muže, který dal českému porevolučnímu byznysu tvář, spatříte okamžitě po příchodu do sídla společnosti v pražské Evropské ulici. Bohužel jen na černobílých fotografiích, jež obtáčejí umělecky vyvedený pult recepce ve vstupní hale. Dnes je to přesně pět let, co Petr Kellner tragicky zahynul.
Když 27. března 2021 média oznámila, že šestapadesátiletý Kellner zemřel v důsledku zřícení vrtulníku u aljašského ledovce Knik, zazněla v bezprostředních nekrolozích i připomínka, že rovněž legendární podnikatel Tomáš Baťa přišel ve stejném věku o život a rovněž při leteckém neštěstí.
Kellner a Baťa? Srovnávat tyto dva podnikatele je zrádné, místy až nepatřičné. Diametrálně odlišné jsou například jejich zásahy do veřejného dění, v tom byl Baťa velmi aktivní, zatímco Kellnerovi bylo takové angažmá cizí. Rozdílů bychom našli přehršel, ostatně zcela rozdílné byly i světy, v nichž žili.
Pravdou ale je, že oba muži vlastními silami rozhýbali globální byznys a „vykolíkovali“ celou jednu epochu.
Kellnerova éra skončila před pěti lety a je zbytečné říkat, že šokující odchod zmrazil především jeho blízké. Velmi emotivně to líčil slovenský advokát a někdejší primátor Bratislavy Ivo Nesrovnal v sérii „Kellner: Na cestě k miliardám“, vysílané loni na ČRo Plus.
Právník se s Kellnerem poznal coby mladík ve vojenském přijímači a od těch dob pojilo oba muže úzké přátelství. Právě Nesrovnal letěl po tragédii na žádost rodiny na Aljašku a viděl mrtvé tělo: „V márnici jsem posbíral odvahu a byl se na něho podívat. Viděl jsem ho jako poslední. Rozloučili jsme se, pohladil jsem ho a šel pryč…“
Byznysmenova smrt paralyzovala i skupinu, kterou od počátku devadesátých let budoval.
Kromě ochromujícího smutku rodinných příslušníků a přátel paralyzovala byznysmenova smrt i skupinu, kterou od počátku devadesátých let minulého století budoval. Tato pochopitelná paralýza nějaký čas trvala a přinesla tápání. To už pominulo, avšak po pěti letech od Kellnera lze konstatovat, že PPF je znatelně jiná skupina se znatelně jinou dynamikou.
Ne, není to žádné překvapení. Zpětně viděno se nic jiného vlastně ani stát nemohlo. Tvrzení, že každý je nahraditelný, lze na příkladu Petra Kellnera obhájit i vyvrátit zároveň.
Obhajoba se odvíjí od pohledu na PPF: na zdravou skupinu generující zisk. Vdova po zesnulém Renáta Kellnerová, jež s rodinou PPF ovládá, je díky tomu podle čerstvého žebříčku Forbesu 131. nejbohatším obyvatelem planety s odhadovaným jměním 20,2 miliardy dolarů.
Že PPF šlape dál, je argumentem pro vůdcovu nahraditelnost. Naprosto však nejdou nahradit Kellnerovy vize, které firmu hnaly s nezaměnitelnou dravostí dopředu. Když ji přestaly hnát, přišel zákonitý efekt: nutné zbrzdění.
„Mimořádná byla Petrova energie, schopnost mít překvapivou kreativní vizi, nadchnout pro ni ostatní a zrealizovat ji,“ popsal Ladislav Bartoníček, který po Kellnerovi jako první převzal otěže skupiny.
Z důvodů, které sám pojmenoval, Bartoníček ihned věděl, že „pokud má PPF do budoucna fungovat a růst, není řešení snažit se nahradit Petra Kellnera, protože byl unikátní“.
O vizích a schopnosti bleskurychle – patrně intuitivně, protože naučit to nejde – proniknout do problému, mluví prakticky všichni lidé, jejichž dráhy se s Kellnerem protnuly. Vylíčené nadání bylo přitom v kontrastu s investorovou nenápadností. Při vystupování na veřejnosti byl Kellner rezervovaný, odmítal rozhovory a neseděl mu „tanec“ v reflektorech zájmu.
„Podle mě byli i zaměstnanci PPF, kteří nevěřili, že Petr Kellner existuje. Že to je takový Cimrman,“ říkal se smíchem, a přesto výmluvně pro Český rozhlas Plus manažer a někdejší blízký Kellnerův spolupracovník Evžen Hart.
Výmluvný je i postřeh CEO jedné z firem pod křídly PPF, který si nepřeje být jmenován: „Na schůzkách seděl Petr spíš někde v koutě a mlčel, takže jsme vlastně zapomněli, že je v místnosti. A pak, když jsme například neuměli s problémem hnout, se tichým hlasem ozval a řekl tak přesné řešení, až jsme se po sobě dívali skoro v rozpacích, že nás to nenapadlo samotné.“
Z lovce se stal zemědělec, ze lva buvol.
Jak by mohla PPF bez toho, kdo „pokládal koleje“, jet stejným směrem? Odlišnému azimutu se věnoval obsáhlý text v listopadovém čísle tištěného Forbesu a pro něj ho shrnul muž, kterému bylo slíbeno utajení výměnou za expertizu: „Z akviziční mašiny se stala udržovací.“
Stejný člověk z blízkého Kellnerova okolí vzápětí přidal zřejmě nejvýstižnější metaforu transformace společnosti: „Z lovce se stal zemědělec, ze lva buvol. Petr byl vždy ledoborec, který prorážel vstup na teritoria, jež ostatní ještě ani neviděli, natož aby přemýšleli, co na nich dělat. To byl přesně jeho přístup a ten samozřejmě v PPF skončil.“
Pakliže zakladatelův přístup skončil, jaký směr ve skupině převažuje teď? Řečeno v kostce a zjednodušeně, majetek a aktiva PPF jsou dány do pomyslného trezoru. Holding odložil velká strategická rozhodnutí a investoval spíše do bezpečných komodit, typicky do hotelů, což rozhodně nebyla Kellnerova káva.
Stav skupiny se dá popsat jako intermezzo, protože její budoucí podoba leží na rozhodnutí tří Kellnerových dcer, jimž je mezi dvaceti a třiceti lety a víceméně stojí na prahu kariér. Je na nich, jak s impériem naloží, každopádně své akcie PPF vložily ony a jejich matka Renáta do superholdingu Amalar – platformy, která profesionálně spravuje majetek rodiny.
Co po Kellnerovi zbylo?
Tři sestry budou rozvíjet odkaz otce, ale smutné výročí vybízí i k úvaze o nejvýznamnějších Kellnerových odkazech.
Jedním z těch odkazů je jasné porevoluční gesto v zemi, kde se zapomnělo podnikat, a jež neslo apel, že „to jde!“. Ano, některé fáze tohoto gesta (namátkou Kellnerova obratnost při prosazování svých zájmů u politiků) nemusely být někomu úplně po chuti, to ale na samotném vzkazu gesta nic nemění.
Toto je dost možná nejvýznamnější Kellnerův odkaz. A ty nejšlechetnější?
V odpovědi na takový dotaz není možné vynechat nadaci The Kellner Family Foundation. Ta sází na vzdělání a za dobu své existence rozdala částku atakující 2,5 miliardy korun, čímž spoustě lidí pomohla k životu, o němž by mohli jinak pouze snít. Motto charakterizující činnost a cíl nadace zní „Měníme Česko k lepšímu kvalitním vzděláváním“, a to se bezesporu daří.
Firma vzniklá z vůle již zesnulého vizionáře může zachránit moře lidských životů.
V Kellnerem rozjetém byznysu pak nese – snad to nevyzní příliš vzletně – největší naději biotechnologická firma Sotio. Kdyby klapl její vysoce ambiciózní plán, totiž přinést na trh originální lék proti rakovině, pak by firma vzniklá z vůle dnes již zesnulého vizionáře mohla zachránit moře lidských životů.
Se zachráněnými životy, které ohrožují zhoubné nádory, souvisí i v tuto chvíli zmrazená iniciativa. Ke zklamání mnohých. Tou je historicky největší dar privátního sektoru ve prospěch Česka – půlmiliardy korun na vybudování Vědeckého a diagnostického onkologického centra (VDOC) v pražské Fakultní nemocnici Motol.
Velkorysý dar už byl na spadnutí, jenže nakonec ho zhatila aféra „Motolgate“ – policejní razie v nemocnici kvůli podezření z korupce, jejíž hlavní postavou byl tehdejší ředitel Miloslav Ludvík.
Není vyloučeno, že VDOC za peníze rodiny Kellnerových, respektive její nadace, nakonec vyroste, nyní se ovšem vyčkává na konec kauzy. Centrum přitom mělo nést jméno Petra Kellnera a to by nebylo od věci, neboť byznysmen bral už za života podporu onkologického výzkumu jako vyšší poslání nad rámec svých byznysových aktivit, zmiňované Sotio je toho důkazem.
Představme si zařízení, jež mělo už zanedlouho fungovat, protože VDOC mělo být podle původních plánů dáno do provozu v první polovině letošního roku. Představme si, jak ranní mlhu v motolském areálu proráží neonový nápis „Centrum Petra Kellnera“ a za takto ozdobeným průčelím zkoumají vědecké kapacity, jak ještě lépe vítězit nad zákeřnou chorobou.
Mimochodem, ve Zlíně se snaží nad chorobami vítězit v Krajské nemocnici Tomáše Bati. A ve stejném městě je Baťova univerzita…
