Oba jsou mladí a hodně úspěšní. Jan z nich je čtyřiadvacetiletý podnikatel a žádaný tuzemský režisér hudebních videoklipů, Jakub je devětadvacetiletý producent a dýdžej vystupující pod pseudonymem NobodyListen. Oba se také v posledních dvou letech postupně zařadili do výběru Forbes 30 pod 30.
Řeč je o bratrancích Strachových, kteří společně promluvili během panelové diskuze nazvané „Neměj strach!“ v rámci čtvrteční slavnostní konference Forbes Mladé Česko: 30 pod 30.
V rozhovoru, který vedli moderátoři Forbesu Zuzana Krajíčková a Zdravko Krstanov, mluvili mimo jiné o tom, na čem aktuálně pracují, ale i třeba o tom, z čeho mají strach nebo co si myslí o Česku a jestli je láká zamířit za hranice.
O co se v životě nejvíc strachujete?
Jakub: Já vlastně svým způsobem z ničeho strach nemám. Vždycky se uklidňuju tím, že když nejde o život, tak nejde o nic. A to platí i pro různé obavy. Panické strachy z věcí jako třeba z pavouků a podobně nemám. A takové ty existenční už taky asi ne.
Jan: Tak to já mám panické ataky každé ráno a pavouků se bojím extrémně. A strach mám asi o nějaké kreativní vyhoření, protože doba je extrémně rychlá, děláme toho hodně najednou a občas je náročné přijít s nějakým pěkným a kreativním nápadem, když pracujete nonstop pod tlakem a pořád něco vymýšlíte.
Na čem aktuálně pracujete?
Jakub: Asi na pětačtyřiceti věcech najednou jako klasicky. Dodělali jsme album s názvem VR/NOBODY, které půjde za necelý měsíc po sedmi letech práce ven. Dál mám rozdělané tři kolaborativní hudební projekty, svoje sólové album a spoustu zajímavých koncertů, eventů a parties. Aktuálně probíhá tour a před námi je Olomouc, Brno. Takže teď je to fakt hardcore.
Jan: Já to mám podobně, těch projektů je teď šíleně moc. Mám to rozdělené na segmenty, Kuba je celkově víc v hudbě a já se víc pohybuju v hudebních videoklipech a reklamách, tam máme desítky projektů, které naše produkce momentálně odbavuje.
Dál máme magazín, kde v neděli odstartujeme rapovou talentovou show The Mag WRAP, a to je velká věc, těším se na to. Oproti loňskému prvnímu ročníku jsme to posunuli na trochu jinou laťku. Dál připravujeme úplnou odbočku ze všeho, co dělám – destrukční derby. Je toho spousta.
Pohybujete se ve stejné branži, jak často na sebe při práci narážíte? Spolupracujete?
Jakub: To je vlastně největší paradox toho celého. Troufnu si říct, že jsem Honzovi na začátku trochu pomohl, natáhl jsem ho do našeho světa a seznámil jsem ho se spoustou lidí… A od té doby jsme spolu nic neudělali. Sice trochu přeháním, ale pokud by někdo očekával, že budeme nerozlučná dvojka a na všem budeme spolupracovat, tak to tak není.
Jan: Přesně tak, i když zase tak černé to taky není. Na začátku, když jsem se z Ústí nad Labem přestěhoval do Prahy, šel jsem na filmovou školu a začal jsem točit klipy a reportáže, tak Kuba začínal jeho sérii party Addict.
A já jsem se mu vlastně vnutil jako kameraman. Zároveň jsem se seznámil s dalšími lidmi, kteří mě pak posouvali dál. Něco jsme společně udělali, ale na to, kolik toho děláme, tak je to minimum.
Jak byste zhodnotili českou hudební scénu? Pracuje se vám v ní dobře?
Jakub: Já si troufnu říct, že nikdy nebylo líp. Jde to hrozně nahoru. Když porovnám, co jsme dělali před deseti lety, a to, co se děje teď v rámci streamu, views, návštěv koncertů a podobně, tak to hrozně vyrostlo. A je super, že to vyrostlo v žánru, který milujeme a na kterém jsme začínali a držíme se ho.
Jinými slovy – když se nám povede dobrá písnička, dáme ji na Spotify a na YouTube a funguje, tak nám to reálně dokáže vydělat peníze na další tvorbu, reálně se tím můžeme živit. A to třeba před pěti lety neexistovalo.
Bratranci Jan (vlevo) a Jakub Strachovi s moderátory Zuzanou Krajíčkovou a Zdravkem Krstanovem| Foto Martin Svoboda
Jan: Musím souhlasit. Myslím si, že je to teď na nějakém vrcholu. Ale nemyslím si, že to půjde výrazně dolů, naopak jde o nějaký bod zlomu, kde to skáče do mainstreamu a do komerční spolupráce – a to si myslím, že se ještě bude posouvat.
Je ale v Česku něco, co vám chybí? Něco, v čem je vám Česko trochu malé?
Jan: Tím, že jsme malý trh, tak vždycky budeme omezení budgetem ve srovnání třeba s Německem a dalšími většími státy. Ale z hlediska tvorby si myslím, že se to v Česku posouvá výrazně k lepšímu.
Jakub: Občas je to už trochu nuda, protože už jsme všude byli, všichni se známe navzájem a ty scény se už občas opakují. Vlastně jsem už projel každý klub v Česku a na Slovensku, takže i když to samozřejmě miluju, tak je občas nuda vracet se zpátky.
Láká vás to za hranice?
Jakub: Samozřejmě láká, koho by nelákalo? Ale je to strašně těžké, dostat se za hranice zkoušela spousta lidí z hudební scény a povedlo se to možná maximálně Karlu Buriánkovi ze Sunshine. Takže kromě nějakých PR vykonstruovaných lidí se to povedlo opravdu málokomu.
Taky jsem byl dřív naivní a myslel si, že když přijedu do Berlína nebo Londýna, tak se tam ze mě každý zblázní. Ale ne, tam je takových Jakubů dvě stě na každém rohu. Prosazení se jinde je o načasování, příležitosti a o tom, že tam budeš trávit čas a dělat si kontakty mezi lidmi.
Jan: Já jsem před dvěma lety založil rapovou platformu Most Wanted, kam zvu lokální rapery z Česka a Slovenska a postupně to tlačíme i do zahraničí. A vyzkoušel jsem si tak na vlastní kůži, že na dálku někoho kontaktovat je skoro nereálné. Přesto, že existuje způsob, jak se k těm lidem dostat, a někdy i třeba odpoví, ale dotažení toho projektu je výrazně těžší.
Před půl rokem jsme byli v New Yorku natáčet videoklipy, přiletěli jsme tam a neměli nic domluveného, ale jakmile se rozkřiklo, že tam jsme, tak se to hned nahrnulo a nakonec jsme jich natočili víc než deset.
Takže pokud člověk je na tom místě, tak bych řekl, že se to dá. Musel bych se ale rozhodnout žít třeba půl roku v Americe a opravdu do toho šlapat. A tím, že mám rozjeté projekty tady v Česku, tak mi to nedává úplně smysl.
Vzpomenete si na nějaký konkrétní moment, který vás v kariéře definoval?
Jakub: Jeden takový moment si pamatuju, to bylo moje první větší předskakování zahraniční skupině v Lucerna Music Baru. Tam se ve mně něco zlomilo. V té době nebylo úplně běžné, aby sólo dýdžej a producent dělal předskokana, ale potkalo se to s úspěchem a od té doby na mě začaly chodit stovky lidí a vyprodával jsem kluby. A já zjistil, že si to můžu udělat po svém a vznikl Addict.
Jan: Podle mě jde o neustálé posouvání sama sebe od jednoho projektu k dalšímu, o kontinuitu během let. Z konkrétních momentů bych ale mohl zmínit třeba Forbes 30 pod 30, to byl z určitého pohledu zlom. Úplně nejvíc zlomové pro mě ale bylo seznámení s Matějem Kretíkem a začátek mojí práce v The Mag, kdy jsem se začal potkávat s lidmi z rapové a potažmo i komerční scény.
Oba jste hodně mladí a hodně úspěšní. Jak z toho nezblbnout?
Jakub: Ta hranice úspěchu je podle mě ještě úplně jinde, než být slavný v České republice. Dá se dělat spousta dalších krásných věcí. Takže osobně to nějak neprožívám.
Jan: Asi je to tak. A to, že nás někdo pozná na ulici nebo nám pochválí práci, tak to nevnímám jako slávu, ze které bych měl zblbnout. Osvědčilo se mi, že pokora je klíč, a kdybych měl někdy nutkání zblbnout, tak sám sebe zkrotím.
