Jedna z výrazných tváří Penty mění dres. Někdejší šéf jejích developerských projektů Petr Palička po několikaměsíčním volnu nastupuje do práce u druhého nejbohatšího Čecha Daniela Křetínského. V jeho energeticko-průmyslové společnosti EPH povede divizi Real Estate.
Petr Palička vystudoval obor konstrukce a dopravní stavby na ČVUT. Devět let projektoval mosty. Dalším důležitým angažmá byla projektově manažerská kancelář Bovis, která se stala lídrem trhu, a posledních sedmnáct let budoval a i vedl realitní divizi skupiny Penta. V té době vznikly projekty, jako je Masaryčka, čtvrť Nová Waltrovka, projekt Churchill nebo Victoria Palace na Vítězném náměstí.
„V okamžiku,kdy se trhem začalo nést, že bych měl končit v Pentě, tak mě oslovil Daniel Křetínský, jestli by mě nezajímalo pokusit se v EPH přeformovat Real Estate divizi, která tam už existuje, ale reality zatím neprodukuje. Zato vlastní hodně pozemků,“ říká Petr Palička o nové profesní výzvě v rozhovoru pro Forbes.
Přemýšlel jste o tom dlouho?
Nabídka to byla zajímavá. Na druhou stranu měl jsem nabídku od Marka Dospivy zůstat v Pentě v jakési seniorní pozici. Pentu mám rád, v Pentě jsem prožil spoustu let, tak jsem o tom velmi přemýšlel, ale ta pozice by mě zajímala pouze tehdy, kdybych v ní našel nějaký opravdový smysl. A nakonec jsem se prostě rozhodl, že lepší pocit budu mít, když začnu znova.
Vzal jste si půlroční volno. Co jste dělal?
Trochu jsem cestoval, dělal jsem věci, které jsem nestihl dřív, jako třeba kapitánské zkoušky na loď. Takže docela hezký život.
Neříkal jste si, že byste to takhle chtěl nechat?
Na tom bylo právě fajn vědět, že je to odpočinek na omezenou dobu. Necítím se ještě na to, abych nedělal vůbec nic. Občas potkávám některé své spolužáky, bavíme se a oni mi vyprávějí, jak jsou na chatě a zahrádkaří. Tak to zatím není nic pro mě.
Ale mohl byste třeba investovat, dělat vlastní projekty. To nebylo ve hře?
To bych samozřejmě mohl. Já si ale myslím, že pro mě je příjemnou součástí práce sociální kontakt, pocit, že někam patříte, že jsou kolem vás lidi, se kterými vás něco spojuje.
Jaký první úkol jste od Daniela Křetínského dostal?
Poznat detailně firmu, poznat tým, který už tam teď je. Divize se jmenuje EP Real Estate.
Co prvního postavíte?
To nevím, to se ukáže. Jeden z projektů, které má EP Real Estate společně s Crestylem, jsou dvě kancelářské budovy v Praze na Hagiboru, které jsou zatím jen částečně pronajaté. Osobně tohle vnímám jako velmi intenzivní úkol na první období. A potom je tam řada pozemků, které jsou v různých částech přípravy projektů a kterým se budeme dál věnovat.
Foto Lukáš Procházka
Kolik projektů má EP Real Estate v běhu a jak o nich přemýšlí?
EP Real Estate je v situaci, že vlastní pozemky, které většinou zbyly po sportovních nebo průmyslových aktivitách. Asi nejznámější je areál elektrárny v Holešovicích, což je velmi atraktivní území na břehu Vltavy v lokalitě Bubnů. EPH je aktivní na Strahově nebo také na Letné. Další pozemky má v Malešicích, kde působí energetická část skupiny. K tomu celá řada drobnějších projektů. A pak v zahraničí – v Německu, v Itálii.
I zahraniční developerské projekty budou případně patřit pod vás?
Vypadá to, že ano, ale zdaleka ještě ne všechny projekty jsou převedeny z EP Industry na EP Real Estate. To jsou věci, které se budou zatím formovat a není na ně myslím v EPH zatím pevný názor. Řekl bych, že to, co ode mě Daniel Křetínský očekává, je, že tam právě nějaký názor přinesu.
Po tom, co jste v Pentě prožil při budování Masaryčky i dalších areálů, by mě zajímal hlavní důvod, proč se vám do toho znovu chce? Jestli vás Praha neodrazuje?
Praha mě neodrazuje, žiju v ní celý život a mám ji rád. Rozvoj Prahy je potřebný a správný a jsem rád, že u toho můžu být. Samozřejmě politická situace je někdy trochu složitá, ale tak to prostě je.
Budování nemovitostí je týmová práce a důležitá je podpora, kterou těm projektům dávají partneři firmy. A v Pentě se tehdy před lety partneři rozhodli, že něco budovat je cesta, kterou chtějí jít. A podobnou představu má teď i Daniel Křetínský.
Proč je v současné Praze tak těžké stavět?
Je to složité, to nebudu zastírat. V Praze je složitá situace s územním plánem, metropolitní plán vzniká už léta, doufejme, že už to teď někam povede. Praha má 57 městských částí s vlastní politickou reprezentací a 24 stavebních úřadů.
A pak tu máme stavební zákon, o němž všichni vědí, že nevyhovuje, do toho nepovedená digitalizace stavebního řízení. Ale nemůžete si říct, je to složité, tak tady nic dělat nebudeme. Nicméně výhodou je, když je developer finančně silný, protože dokáže ustát i různé komplikace a hlavně nečekaná zdržení.
Co je největším problémem u povolování staveb?
Problémů je mnoho. Ale jako jeden důležitý vidím to, že většina politiků z mého pohledu není statečná. Moje představa by byla taková, že přijde developer za městskou částí a přinese projekt, který je v souladu s územním plánem, a dohodne s jejími představiteli, se samosprávou městské části, společné řešení.
Mluví o tom, o co oni mají zájem, co by chtěli vyřešit a co potřebuje řešit on, a najdou soulad. A když ho najdou, tak by se měli politici za projekt postavit a pomoct developerovi vysvětlit ho veřejnosti. A to se bohužel neděje. A když se to náhodou děje, tak lidé říkají, to je ale divné, že ten politik jde tomu developerovi na ruku, a co za to asi dostal. Ale on mu nejde na ruku, on se s ním prostě dohodl.
Jistě, nikdo není rád, když se vedle něj dva roky staví, ale každá stavba jednou skončí a do toho místa zcela jistě přinese pozitiva – nový veřejný prostor, nové obchody, náměstí, park, školku, cokoli.
My jsme tohle absolvovali na Masaryčce čtyřikrát, kdy jsme měli dohodu s městskou částí a městem, co všechno tam přineseme a kolik peněz tam dáme, a stejně politici, kteří s námi ty dohody uzavřeli, a ty peníze z nás dostali, byli velmi často osočováni, že to není jen tak.
Jsou podle vás v Praze nějaké podceňované lokality?
Pořád je to hodně o brownfieldech. Jsem zastáncem toho, že se má město zahušťovat. Jenom husté město je ekonomické město. Stavění do šířky vyvolává nekonečnou potřebu dalšího stavění – sítí, dopravní infrastruktury, škol, a jsou to obrovské investiční i provozní náklady.
Zatímco uvnitř města jsou nevyužité prostory, jako byla oblast kolem Masaryčky, Vršovice nebo Bubny a Holešovice a další, tak tam si myslím, že by se mělo soustředit úsilí v příštích letech.
Který ze svých projektů máte nejradši?
Jsou taková tři centra, kde si myslím, že Penta výrazně a pozitivně zasáhla do fungování města. První je oblast Masarykova nádraží. Když jsme se před lety začali zajímat o budovu dnešního Florentina, tak to byla ulice, kam nikdo nechtěl dobrovolně chodit. A přitom tři sta metrů od Prašné brány. Dnes to tam žije, lidé tam rádi tráví čas a ta proměna je ohromná.
To druhé je Churchill Square naproti VŠE, místo se podařilo propojit s metrem, jsou tam byty, kanceláře, obchody, je to naprosto zásadní zlepšení tohoto místa.
A třetí – a zase úplně odlišnou – lokalitou je oblast Waltrovky, což bylo šestnáct hektarů průmyslového areálu, ke kterému se podařilo dokoupit ještě dalších několik hektarů průmyslového nevyužívaného území. Samotná Radlická ulice také nijak vábná nebyla. A podívejte se dnes. Stala se z ní jedna z oblíbených pražských čtvrtí, kde se dobře bydlí i pracuje.
Je něco, co teď podle vás Praze chybí?
Samozřejmě si nemyslím, že by město mělo být vyskládáno ze samých architektonických skvostů nebo by se mělo experimentovat v historickém jádru města. Na druhou stranu všichni víme, že do řady měst na světě se jedeme podívat na nějakou budovu. Například Guggenheimovo muzeum v Bilbau, Operní dům v Oslu, Centre Pompidou v Paříži nebo skleněný jehlan v Louvru.
To jsou všechno věci, které vznikaly jako trochu kontroverzní stavby, nakonec vzpomeňte si na ten povyk okolo stavby v Louvru, a dneska za nimi lidé jezdí, dělají si na ně názor, a některým se líbí a některým se nelíbí. To se mi zdá, že na tohle jsme v Praze zbytečně moc opatrní.
Mě třeba mrzí, že se nepostavila Kaplického knihovna. Protože budovy, které v Praze vznikly a jsou neobvyklé, jako je Tančící dům nebo budova DRNu na Národní třídě nebo i už zmiňovaná Masaryčka, tak jsou budovy, které ovlivní místo, město nezničí, fungují a zároveň mají nějaký výtvarný výraz, který poutá diskusi a vyvolává emoce.
Osobně si taky myslím, že Praze chybí výškové budovy, ne v centru, ale například v Holešovicích si je představit velmi dobře dovedu.
