Karel Schindler (dříve Karel Tlusťák) vede brněnskou firmu ROI Hunter, která úzce spolupracuje s Facebookem a Googlem a umožňuje retailerům plně využívat data ze sociálních sítí.
Po šesti letech existence má firma pobočky po celém světě a promlouvá do procenta globálního e-commerce obratu. Jaká byla cesta jejího zakladatele k prvnímu milionu?
Každý může vydělat svůj první milion, ale musí přijít něco, co ho k tomu donutí. Člověk je od přírody navržen k lenosti a všechen pokrok je založený na tom, že ulehčuje lidem život. Mozek se musí pořád cvičit, je potřeba mu dávat nové výzvy, nebo zleniví. Takový „brain fitness“.
V mém životě přišlo rozhodnutí za studentského života plného kaleb, kdy jsem postrádal zásadní motivaci riskovat nebo si komplikovat život. Vše se ale změnilo rozvodem mých rodičů. Neměli jsme tehdy moc peněz a mně bylo trapné si k tomu všemu za nimi chodit a žádat o kapesné.
Zkoušel jsem vydělávat po brigádách v nonstopu kombinovaných s brigádami na stavbách u nás i v Anglii. Takto vydělané peníze mi ale stačily tak akorát na můj osobní život – ne na to, abych mohl i něco vrátit rodičům a být opravdu samostatný.
Mamka sice nikdy nic nechtěla, ale u táty jsem viděl, že peníze potřebuje. To mě dokopalo změnit si mindset. A naskočit na zmíněný brain fitness.
Nikdy jsem neměl ambice být bohatý, a díky tomu jsem se nebál neúspěchu. Vrhal jsem se tak do několika podnikání najednou a nebál se selhávat a testovat. Vyráběl jsem s kamarádem webovky, pak jsme s dalšími kamarády dělali marketing, chvíli jsme provozovali i vlastní e-shop se spodním prádlem.
S bývalou přítelkyní jsme provozovali jazykovku, dokonce jsem s jedním kamarádem provozoval i autopůjčovnu. No, e-shop byl průser – zpětně hodnotím jako hodně naivní myslet si, že banda chlapů bude rozumět dámskému spodnímu prádlu.
Skončili jsme s kupou kalhotek a podprsenek, které nám vrátili nespokojení zákazníci, v rohu místnosti našeho studentského privátu. Byla to ale klíčová zkušenost, protože mě od té doby začala fascinovat e-commerce a retail, ve kterém podnikám dodnes.
Autopůjčovna byla taky průser, auta nám několikrát vykradli, a dokonce jsme s policií naháněli klienta, který si auto „vypůjčil“ na dobu delší, než bylo ve smlouvě – a navrch ujížděl z benzinek bez placení. S kolegou Milanem Janoštíkem jsme dokonce pravidelně jezdili vyzvedávat porouchaná auta a odtahovat je na tyči přes půl republiky.
Tato zkušenost mě ale naučila zvládat stres. Jazykovka už byla lepší, v době rozkvětu měla 20 lidí a naučila mě, jak mám přemýšlet nad byznysovým modelem.
Tedy nejen udělat propozici, která na trhu chybí, ale nastavit správně cenu a odladit náklady tak, aby se dalo škálovat. Nakonec jsem skončil u marketingu, založil Business Factory a později ROI Hunter.
Zjistil jsem, že dělat něco navíc a riskovat je vlastně příjemný pocit. Brain fitness se pro mne stalo novou normou a neuvěřitelně mě nabíjí progres super lidí, kterými jsem se začal obklopovat. Já se snažím nabíjet je, vzájemně si dodáváme energii, a právě díky této symbióze můžeme mířit vysoko.
S tím tak nějak přišel i ten první milion – asi ani nevím, kdy už to bylo, protože vše, co jsem vydělal, jsem stejně zas do něčeho dalšího investoval. Teda vlastně kecám: po šesti letech jsem si za odměnu koupil ojeté Audi A6.
A až uběhne dalších sedm let, koupím si zase trochu ojetou, ale hezkou A7 a pak za osm let A8, pokud ještě bude existovat.
Nejdůležitějším motorem mého snažení ale vždy budou lidé kolem mě.
