„Ať už jde Vietnamec kamkoli, chuť vodního špenátu mu vždycky připomene domov,“ je přesvědčená Lan Thi Giáp, která v bistru Ăn Quán šéfuje noodle baru. Do češtiny mi její slova překládá syn Mike Tran, jednadvacetiletý provozní nového dejvického podniku.

Bistro se zářivým neonem Ăn (což ve vietnamštině znamená „jíst“) nabízí kvalitní street food, jak ho známe z ulic Hanoje. Majitelé podniku přitom čerpají ze svých rodinných receptů. Předci pana Tran Anh Tuana, který v dejvickém bistru mistrně ovládá wok, jsou totiž ve Vietnamu vyhlášeným kulinářským rodem.

Se svou ženou Lan Thi Giáp odešel do Česka před čtyřiadvaceti lety. Chtěli tu začít nový život a dopřát svým dětem lepší budoucnost. V roce 2007 se přestěhovali do Prahy, kde otevřeli několik bister nabízejících vietnamskou kuchyni.

Jména pražských ulic – Slavíkova i Anglická – se díky nim stala pojmem a jejich bistro na náměstí Jiřího z Poděbrad je legendou. Právem se hrdě označují za první průkopníky vietnamské gastronomie u nás. 

Do jejich podnikavé rodiny patří i Jackie Tran, majitel známých pražských kaváren Cafefin, Mazelab.coffee či Format.coffee. Mikeův bratr se ale nyní plně věnuje své pražené vášni a přípravu vietnamské kuchyně přenechává svým rodičům. Ti za sebou dnes mají dva měsíce provozu.

Do podniku proudí světlo velkými okny, která zdobí vzrostlé pokojovky. Hrubou stěrku na stěnách občas protne neon ve tvaru draka a barový pult krášlí keramický obklad v růžové barvě. Během víkendu tu panuje živý ruch a hladoví zákazníci si neváhají počkat před vchodem. 

Přijetí od místních si zatím Tranovi nemohou vynachválit, zvláště když dali na žádost svých zákazníků, aby některou z dalších poboček umístili na Prahu 6.

„Zpočátku si ale lidi nedokázali zvyknout, že jsme dražší vietnamská restaurace,“ říká s mírným ostychem Mike. „My se nad tím ale jen usmíváme. Za svými ingrediencemi si stojíme. Používáme vždy to nejčerstvější.“ Za hlavní chod tu zákazník zaplatí kolem dvou set korun. Porce jsou přitom více než uspokojující, o poznání větší, než je ve Vietnamu zvykem. 

„V našem bistru ochutnáte jídla, která se v jiných restauracích nepodávají, přesto si je Vietnamci připravují doma velmi často,“ je přesvědčen Mike a jako příklad uvádí nejoblíbenější jídlo své maminky – vodní špenát s orestovaným hovězím masem.

Usměvavá dáma hned posílá manžela do kuchyně, aby vychvalovaný pokrm donesl. Když přijde s vrchovatou miskou ozdobenou zelenými stonky a lístky, žena ho se zdviženým obočím vrátí, aby jídlo ještě posypal opraženými slanými arašídy.

„Kdybyste si vodní špenát objednala v jakékoli jiné vietnamské restauraci, budou moc dobře vědět, co chcete, ale ani by je nenapadlo vám ho nabízet. Je to především pokrm chudých lidí,“ zasvěcuje mě provozní Mike, jehož osobním tipem je cháo gà – rýžová kaše s trhaným kuřecím masem, kousky smažené tyčinky a bylinkami.

Jednadvacetiletý Mike původně studoval fotografii, pak ho ale dostihla rodinná kulinářská tradice. „Rodiče mi vždycky říkali, že než si najdu manželku, musím se naučit vařit. Protože pokud nebude umět vařit ona, tak alespoň někdo musí být v kuchyni jako doma,“ říká s nadsázkou.

Autorka je redaktorkou magazínu Esprit LN