Když jsem začal před lety bojovat s návykem na chytrém mobilním telefonu, stanovil jsem si jedno zlaté pravidlo. Znělo následovně: Když v tom nic nehledáš, tak do toho nekoukej.
Vycházelo z poznatku, že jsem si
zautomatizoval proces zapíchnout do pestrobarevného displeje zrak
pokaždé, když můj mozek zrovna neměl žádný opěrný bod,
kolem něhož by rotovala má pozornost. Dopracoval jsem? Dojedl
jsem? Doběhal jsem? Takže co nového v mobilu?
Racionální odpověď je prostá: nic. Jenže organismus nacházející v neustálém civění do onoho ničeho na placaté obrazovce prazvláštní uspokojení přišel s jinou odpovědí. Ta odpověď je chemická a zní: je tam nový impulz, který mi dělá dobře.
Rozhlédněte se po osazenstvu městské hromadné dopravy v jakoukoli denní hodinu a dekódujte si pohledy pasažérů zafixované do obrazovek mobilních telefonů nikoli prizmatem toho, že si tam „prostě něco čtou“, ale že právě dostávají svou potřebnou dávku dlouhodobě budovaného návyku – nehledě na to, co si tam čtou.
Případně se po hodině scrollování příspěvků na Facebooku (nebo dvou hodinách sjíždění tiktokových videí) zeptejte sami sebe, jak zásadní byl pro váš život právě zkonzumovaný obsah.
Můžete se spolehnout, že content přijímaný skrze obrazovku smartphonu během „plonkového času“ mezi jedním a druhým konkrétně definovaným úkolem či úkonem je pro vás stejně zásadní, jako je pro váš organismus nutričně výživný opocený hamburger u Mekáče.
To všechno teď možná vede pozorného čtenáře k prosté otázce: No a co?
No vážně, pane redaktore. Tak si holt člověk dělá dobře tím, že si prohlíží rozhýbané obrázky spoře oděných slečen na mobilu. A co má být?
Odpověď nedokážu napsat bez toho, abych se tu ohnal pojmem „instantní gratifikace“ čili fenoménem okamžitého uspokojení.
Jak funguje dobrý pocit z dobře odvedené činnosti, ta pocitová zasloužená odměna? Pod kapotou mu bublá baterie biochemických reakcí, z nichž nás teď zajímá především produkce dopaminu. Z širokého portfolia funkcí tohoto neurohormonu zaměřme pozornost na na jeho roli v systému potěšení a odměn, kterou plní v mezolimbické dopaminové dráze.
Velice zjednodušeně řečeno to znamená, že dopamin je to, co dělá člověku dobře v reakci na určité události a aktivity, které jsou pro něj přínosné, a buduje tak prostřednictvím jeho emocí motivace k tomu, aby je dělal i nadále. Prošli jste se? Zaběhali si? Obraceli seno? Dopamin je odměna. Udělejte to znovu.
Chcete-li o tématu vědět víc, rozhodně si přečtěte knihu Cala Newporta Digitální minimalismus s všeříkajícím podtitulem Zkroťte návykové technologie a získejte zpět svůj čas s koncentraci.
Jenže lidé jsou chytré hlavičky a dávno už hacknuli způsob, jak čerpat dopamin zadarmo, i bez toho, aby museli nejdříve odvést nějakou skutečnou činnost. Příklad za všechny je kokain: droga, která vám dá pocit, že jste právě vylezli Mount Everest a zachránili na něm svět, ačkoli jste ve skutečnosti jen shrbení nad záchodovým prkýnkem šňupali bílý prášek, kvůli němuž v Jižní Americe umírají desítky tisíc lidí.
To je chemické hacknutí dopaminu. Existuje ale také bezpočet hacknutí behaviorálních. Mezi nimi kraluje systém výherních automatů. Jak to souvisí s mobilními telefony?
Když Steve Jobs přišel s konceptem prvního iPhonu, představil světu zkrátka a dobře telefon, který v sobě současně nosil zásobu muziky na celý život svého uživatele. Na tento koncept se ovšem postupem času nabalil celý byznys aplikací, jejichž byznys model stál a padal s návykem, který dokážou v uživatelích vzbudit.
S představením Facebooku začal tento systém nekompromisně využívat stejných mechanismů, jimiž k sobě přitahují hráče výherní automaty v Las Vegas a nutí je do svých nenasytných útrob vysypat peněženky. A skutečně základní kameny Facebooku, jak jej známe dnes, budovali lidé se zkušeností s tvorbou právě těchto konkrétních výherních automatů.
Lajky, feedy, notifikace – to všechno jsou nástroje k vzbuzování instantní gratifikace čili okamžitého uspokojení z ničeho, která člověka bombarduje zmíněným dopaminem. A tyto dávky dopaminu přesně v principech lidské evoluce člověka motivují k tomu, aby se k oné uspokojující činnosti vracel.
Problém spočívá celkem pochopitelně v tom, že oproti přirozeným stimulantům dopaminu, vázaným na člověku prospěšné činnosti jako fyzická činnost, sex nebo produktivní práce se tady dopamin produkuje z činností, které člověku nic dobrého nepřinášejí. A nejde jen o mobilní telefony: návyk na uměle stimulovaném dopaminu poutá značnou část populace kupříkladu k pornografii.
A stejně jako se člověk propadá do dopaminové závislosti na PornHubu v absurdní spirále, z níž pro něj nevzejde absolutně nic dobrého (zde doporučuji knihu Garyho Wilsona Your Brain On Porn), tak se někdo jiný propadá do obdobné závislosti na lajcích u svých fotografií na Instagramu – a podstatná část jeho pozornosti se stáčí k tomu, jak ve svých fanoušcích vzbudit ještě více žádostivého zájmu výměnou za jejich pozornost.
Jen se zeptejte sami sebe, jak se po běžném dni proprokrastinovaném prohlížením Facebooku a hádáním se na Twiteru cítí vaše nejhlubší lidská duše a jak radostně poskakuje vaše srdíčko.
Nejde o pár extrémních případů. Vždyť přikovávání uživatelů k produktu prostřednictvím umělého stimulování produkce dopaminu je ve světě digitálních technologií široce rozšířený byznys model.
Takže – jak z toho ven? Pro odpověď nemusíte chodit daleko. Sáhněte do knihovničky pro knihu Jamese Cleara Atomové návyky. Vzhledem k tomu, že závislost na uměle stimulovaném dopaminu není nic jiného než návyk, dává celkem logiku jít na to od lesa vybudováním nových návyků – a likvidací těch starých.
Clear razí několik zákonů behaviorální změny, podle nichž dokážete jen s trochou disciplíny zkrotit technologické závislosti a vybudovat si pro sebe odměny, které si zasloužíte.
Odřekněte si to, co je hned, zadarmo a k ničemu. A když v obrazovce smartphonu nehledáte nic konkrétního, tak do ní nekoukejte.
Věřte, že teprve když si namísto šílenství nezasloužené instantní gratifikace znovu osaháte dopaminové uspokojení z odkládané odměny za něco, co vás stojí námahu, budete moct zase volně dýchat.
