skip to main content

Povídka spisovatele Jana Hlávky o tom, že „být lepší“ je hodně relativní pojem

6 minut čtení

Pohled na to křeslo nevzbuzoval přílišnou důvěru. Trochu se podobalo zubařskému, s opěrkou hlavy, ke které bylo přiděláno krátké rameno s čímsi jako přilba na vysoušení vlasů, jakou kdysi viděl v nějakém historickém časopise. Od přilby vedl svazek kabelů k počítači na stole, kde ležel také VR headset.

Ten vypadal ošoupaně, rozhodně nešlo o žádný nejnovější model. A totéž vlastně platilo o celé téhle ordinaci. „Bojíte se, Františku?“ V odpověď sebou málem škubl. Rychle odtrhl pohled od křesla a zadíval se na ženu, která právě přicházela se dvěma šálky čaje. Vypadala… obyčejně.

Věk kolem čtyřiceti, konzervativní účes, skoro žádné líčení, které by zakrylo počínající vrásky kolem černých očí. Neměla ani bílý plášť, jenom šedý úřednický kostýmek. „Ne,“ vypálil rychle. „To jenom… jenom… je…“ Bylo to tu znovu. Znovu nevěděl, co říct, znovu nedokázal ani pořádně zalhat. Nic, jenom tohle ubohé kuňkání… „To nevadí,“ přerušila ho klidně a položila před něj šálek.

„Napijte se, to vám udělá dobře. Je normální, že cítíte nervozitu – ostatně, nevypadá to tu zrovna jako luxusní klinika.“ S mírnou úlevou sáhl po šálku. Čaj byl zřejmě bylinkový. Obvykle takové nesnášel, ale tenhle chutnal až překvapivě dobře. „Dobrá,“ posadila se proti němu a ruce s krátkými, přesto pečlivě upravenými nehty položila na stolek mezi nimi.

„Pokud vám mám pomoci, potřebuji vědět, co přesně od terapie očekáváte. Nemusíte spěchat, času máme dost. Co vás trápí?“ Tuhle otázku pochopitelně čekal. Dokonce se snažil připravit si odpověď předem, přesto se znovu zasekl. Chvíli jenom mačkal v rukou šálek a zoufale hledal slova, která by nezněla naprosto trapně. „Nejsem… nejsem spokojený sám se sebou,“ promluvil nakonec. „Já… já, připadám si jako slaboch. A už to trvá tak dlouho, že… že jsem si na to skoro zvykl, ale… ale…“

Pozorovala ho pronikavým pohledem, který jen přiživoval jeho nervozitu. Zvedla ke rtům svůj šálek a trochu se napila. „Proč?“ zeptala se věcným tónem. „Proč si připadáte jako slaboch? Můžete upřesnit, kdy nebo jak ten pocit vznikl?“

„Kdy… to je…,“ znovu rozpačitě protočil mezi prsty šálek. „Už ve škole… prostě mě nikdy nebavily věci jako ostatní kluky. Neuměl jsem se prát. Měl jsem strach, že… že mi někdo ublíží nebo že já někoho zraním a budu mít malér. Nehrál jsem ani fotbal, žádné tyhle sporty. Nechodil jsem na mejdany… kdykoli jsem někam přišel, vždycky jsem měl pocit, že všichni civí na mě, baví se o mně, že jsem jenom… jenom třídní klaun. Nejlíp mi bylo někde v koutě, zalezlému s knížkou…“

„Jste tedy introvert,“ usoudila. „To ale není charakterová vada, Františku. Být introvert přece neznamená být slaboch.“ Ta věta ho přiměla trpce se zasmát, bez ohledu na to, jak mizerně se právě cítil. „Jo. Přesně tohle mi řekla moje poslední doktorka.“

Reklama

„Ale… ale… podívejte se na mě! Bylo mi třicet. Mám univerzitu a pracuju jako skladník. Nikdy… nikdy jsem neměl ani pořádný vztah. Chlapi v práci, všichni… všichni chodí do hospody, na fotbal, do posilovny, a já? Nosím… nosím po kapsách granule pro toulavé kočky a brečím, když ve filmu umře pes. Co… co jiného to je? Zasranej slaboch!“

Vyplivl ta dvě slova se vztekem, který ho zarazil a vzápětí polekal. Rychle zvedl ruku. „Promiňte, doktorko! Já… já nechtěl –“ „To nic,“ přerušila ho znovu mírně. „Chtěla jsem upřímnou odpověď, vzpomínáte? Právě takovou. Vychází mi tedy, že byste si přál být… mužnější. Průbojnější v životě, méně o sobě pochybovat. Odhodlanější jednat, jakmile se jednou k něčemu rozhodnete. Je to správně?“

„Ano,“ přikývl váhavě. „V zásadě… asi ano. Na netu… na tom fóru psali, že… že to dokážete, ne? Máte… máte…“ „Výsledky? Jistě. Jen nesmíte očekávat věci, které nejsou možné.“ „Jak to myslíte?“ zamračil se. „Tohle,“ ukázala ke křeslu, „není žádný stroj na zázraky. Neudělá z vás nového člověka. A není to ani ďábelský vynález doktora Blofelda.“

Řekla to s nádechem humoru v hlasu, ale on se neusmál. „Četl jsem, že to používají v Číně. V těch… těch jejich převýchovných táborech. Není… není to pravda?“ „Nevím,“ odvětila. „Ale pokud ano, pochybuji, že je jim to k něčemu dobré. Technologie MRI, magnetické rezonance, začala jako diagnostická metoda pro vyšetření mozku. Na počátku to bylo obrovské zařízení, které zabralo celou budovu.

Postupně se zmenšovala a zpřesňovala. Dnes už umíme pomocí MRI číst například slova, na která myslí lidé, kteří v důsledku zranění nejsou schopni mluvit. A v průběhu času se zjistilo, že specifické působení na určité oblasti mozku dokáže nejen přečíst, ale i ovlivnit jejich fungování. Ovlivnit ovšem neznamená programovat.

MRI terapie vás dokáže postrčit, pozměnit hlediska, zatáhnout za nitky. Rozhodně vás ale nedonutí milovat Velkého bratra. Neudělá z vás Mandžuského kandidáta, kterému stačí ukázat správnou kartu a on někoho zastřelí. Nezbaví vás ani obyčejného strachu z pavouků, pokud jste arachnofobik, nanejvýš ho zmírní.“

„Dobře, ale proč… proč potom fungujete takhle? Na periferii, inzeráty na webu… víte, jak to myslím. Žádné hrazení pojišťovnou. A proč se v EU jedná o zákazu… zákazu té technologie?“ Na okamžik se zarazil. „Já… já, udělal jsem si domácí úkol… tak trochu…“ „To je v pořádku,“ usmála se, ale vzápětí se jí ve tváři poprvé objevilo znechucení.

„Protože princip předběžné opatrnosti, který už dávno opustil meze racionality, a politika. Jakmile byly publikovány první články, nastoupil bulvár a všemožní paranoici. Vymývání mozků. Ilumináti. New World Order. První studie pocházely od vědců z Izraele, takže rovnou i židovská spiknutí, Protokoly sionských mudrců a další nesmysly. Stal se z toho přesně ten typ technologie, na jejímž pranýřování se dají snadno nasbírat hlasy nebo prokliky.“