Rodiče, kteří svým dětem věnují přemrštěnou péči, prý vychovávají generaci nesamostatných dětí. Dobře ale údajně nedělají ani ti, kteří své potomky příliš chválí. Studie univerzity v americkém Ohiu naznačuje, že neustálá a pravděpodobně i nepatřičná chvála našich dětí může mít nezamýšlený vedlejší účinek – až moc vysoké ego a narcismus. A to může mít vážné následky v dětství i v dospělosti.
Výzkum proběhl v Nizozemsku a jeho hlavním úkolem bylo porovnat dvě teorie o vzniku narcismu – tzv. teorii sociálního učení, podle které za narcismus u dětí mohou jejich rodiče, které je nadhodnocují a dávají jim tak dojem, že jsou víc než ostatní, a psychoanalytickou teorii, podle níž narcismus u dětí vyvolává naopak nedostatečný zájem.
Vědci rok a půl sledovali 565 dětí ve věku 7–11 let a jejich rodiče, všichni pravidelně každých šest měsíců museli vyplňovat rozsáhlé dotazníky. Některé otázky přímo zkoumaly narcistní sklony: děti například měly ohodnotit, nakolik souhlasí s tvrzením typu: „Děti jako já si zaslouží něco extra“ nebo „Děti jako já jsou samy se sebou spokojené.“ Také rodiče měli hodnotit tvrzení o „hodnotě“ svých dětí, například: „Mé dítě je skvělým příkladem pro ostatní děti.“ Děti i rodiče nakonec měli odpovědět na otázku, kolik vřelosti dětem dopřávají.
Nadhodnocování dětí rodiči se už od počátku potvrdilo jako největší spouštěč dětského narcismu, ale zajímavé je, že nikdy nemělo vliv na hrdost dítěte. Jinými slovy, ubezpečováním dítěte, jak výjimečné je, z něj nevychováte jedince se zdravým sebevědomím, ale pouze s narcistními sklony. Výsledky studie tedy podpořily teorii sociálního učení.
„Hrdí lidé si myslí, že jsou stejně dobří jako ostatní. Narcisté si o sobě ovšem myslí, že jsou lepší než ostatní. Děti uvěří, že jsou něco víc, když jim to rodiče opakují. A to pro fungování společnosti není dobré,“ říká spoluautor studie Brad Bushman.
Narcismus je vlastnost, kterou provází mnoho, někdy i velmi závažných, psychických a sociálních problémů – především agrese a násilí. „Narcistní děti se cítí nadřazené vůči ostatním a současně touží po jejich neustálém obdivu. Pokud se jim ho nedostává, mohou být agresivní,“ uvádí autor studie Eddie Brummelman. „U narcistů se rovněž mohou objevovat zvýšené sklony k nejrůznějším závislostem. Ve výjimečných případech může spojení narcismu a nízké míry hrdosti dokonce vyvolat deprese či úzkost.“
Narcismus je určitým způsobem podmíněn genetikou, takže některý jeho vývoj může být mimo naši kontrolu. Výzkum potvrzuje, že podíl vlivu prostředí a genetiky je ale rozdělený rovnoměrně. To je podle Brummelmana jak dobrá, tak špatná zpráva. Pokud má vaše dítě dispozice k narcismu, o to důležitější je nezvyšovat mylně pocit jeho hodnoty – tedy být střízlivější v gratulacích a zdrženlivější při chválení. Správná výchova proto může omezit vývoj narcistních sklonů dítěte, i když jsou geneticky podmíněny, a snížit tak i dopady na společnost.
Bushman, který má sám tři děti, říká, že výzkum narcismu změnil jeho rodičovský přístup. „Když jsem v 90. letech s výzkumem začínal, myslel jsem si, že bych měl ke svým dětem přistupovat tak, že jsou naprosto výjimečné. Teď jsem v tomto směru opatrnější.“
Autorkou článku je Alice G. Walton
Čtěte taky:
5 postřehů o penězích, které bychom měli předat našim dětem
