skip to main content

Kunsthalle byla výzva, říkají její architekti. Z trafostanice je galerie světového formátu

Začalo to v roce 2014. Tehdy se architekti Jan Schindler, Ludvík Seko a Zuzana Drahotová z ateliéru Schindler Seko architekti pustili do přemítání nad tím, co by se dalo dělat s historickou Zengerovou trafostanicí z roku 1934 na pražském Klárově.

Budova s historizující neoklasicistní fasádou byla z velké části prázdná, protože původní technologie včetně transformátorů pro pražské tramvaje a pro Malou Stranu se postupně přesunuly do podzemí. A hlavně chátrala. Nosným konstrukcím z hlinitanového betonu hrozil kolaps a není divu, že je dnes tento druh betonu na seznamu zakázaných stavebních materiálů.

Když v roce 2015 koupili budovu manželé Petr a Pavlína Pudilovi skrz svoji nadaci The Pudil Family Foundation, začal se rýsovat plán, jak dům v lukrativní částí Prahy hned naproti Starým zámeckým schodům proměnit v moderní galerii nejen pro sbírky miliardáře a spolumajitele investiční skupiny PBD Petra Pudila, ale i pro výstavy světového formátu.

„Říkali jsme si se ženou, že bychom někdy mohli udělat něco pro posílení výtvarné scény, pro kulturu, pro umění. Byla to ovšem jen mlhavá představa. A pak nám přišla do cesty tahle budova,“ popisoval Pudil pro Forbes loni na podzim historii instituce, která dnes nese název Kunsthalle. Tehdy ještě přestavba domu nebyla u konce a na otevření se teprve čekalo.

Teď, po zhruba půl roce od otevření Kunsthalle, je jasné, že rekonstrukce, která s připočtením nákladů na koupi domu vyšla na osm set milionů korun, měla smysl.

Zrekonstruovaná budova s bronzovou vstupní rampou a dalšími detaily včetně bronzového nápisu Kunsthalle od Studia Najbrt celý prostor rozsvítila a uvnitř je moderní galerie, která se může rovnat s uznávanými institucemi v zahraničí.

„Celý ten proces trval celkem osm let včetně stavby, což je vlastně v Praze docela rychlé. Výstavba začala v roce 2018 a trochu nám ji prodloužil covid i problémy s dodávkami materiálů. Ale otevření 22. února 2022 jsme stihli,“ bilancuje svoji zkušenost s projektem architekt Jan Schindler.

Jan Schindler a Zuzana Drahotová ze Schindler Seko architekti, Foto: Tereza Kubíčková

Studio Schindler Seko architekti oslovili manželé Pudilovi díky předešlé spolupráci na projektu Telehouse, jenž ateliér navrhoval pro skupinu BPD, kterou s Petrem Pudilem vlastní ještě miliardáři Vasil Bobela a Jan Dobrovský.

V době, kdy ateliér začal na projektu pracovat, respektive začal řešit, jak budovu opět přivést k životu, neměl plán ještě jasné kontury. Před studií na novou galerii totiž vznikla i studie architekta Martina Rajniše, která řešila přestavbu na hotel. To byl původní plán společnosti Marvikven, která budovu vlastnila od roku 2007.

„Začali jsme s úřady řešit změnu projektu na galerii. A musím říct, že komunikace s památkáři, která se u nás často kritizuje, byla velice pozitivní,“ říká Schindler. Jediným byrokratickým zádrhelem tak bylo odvolání k územnímu rozhodnutí, které těsně před vypršením lhůty podal Klub Za starou Prahu. Ministerstvo kultury ale nakonec přezkumné řízení zastavilo a územní rozhodnutí tak potvrdilo.

Nový dům uvnitř starého

A mohla začít práce na projektu. Vysoké nároky na vhodnou teplotu, vlhkost, únosnost i na požární bezpečnost, jakou potřebují umělecká díla, nakonec vedly k rozhodnutí vestavět do původních obvodových zdí nosnou monolitickou konstrukci. Jde vlastně o nový dům uvnitř starého.

Moderní galerie potřebuje k provozu také ty nejlepší technologie. Jedině tak je možné jednat o zápůjčkách vzácných děl, o které se domovské galerie logicky bojí. „Pomohlo nám, že jsme dostali takový dlouhý seznam od pojišťovny, který se vyplňuje na zápůjčku. Od začátku jsme si odškrtávali, kolik toho máme splněno,“ říká architektka Drahotová.

Reklama

Nejde jen o bezpečnostní prvky, ale řeší se i to, kde je v galerii umístěna kavárna, kde jsou technické místnosti, které by mohly třeba požárem díla ohrozit, jak je zajištěna stálá teplota i vlhkost a další náležitosti. Díky tomu, že architekti s těmito podmínkami pracovali už v návrhu, má teď Kunsthalle možnost vystavovat ta nejcennější díla.

Předplatné Forbesu

Náročnost všech bezpečnostních procesů dokresluje fakt, že například depozitáře pro sbírky nadace Pudilových, které jsou skryté v podzemí, ještě stále nejsou obsazené. „Musí projít poměrně dlouhým procesem kontrol vlhkosti a proudění vzduchu. Pak teprve můžete díla uskladnit,“ doplňuje Schindler.

„Budova je teď pravdivější, než kdy byla“

Přestavba budovy byla také plná technických výzev. Tak například trafostanice dopravního podniku, která je nyní v suterénu a která zajišťuje provoz tramvají, musela být během stavby stále v provozu (a v provozu je i nyní). „Trafo muselo běžet celou dobu, aby se nezastavil provoz tramvají. Takže když se někde vypnul proud, tak se všichni běželi podívat, jestli jedou tramvaje,“ glosuje průběh stavby Schindler.

„Museli jsme překračovat velkou spoustu podzemních kolektorů a například odvětrání trafostanice jsme zaintegrovali pod vstupní lávku,“ doplňuje. A Zuzana Drahotová pokračuje: „Chodníky jsou plné kabelů, takže bylo hodně těžké si v průběhu stavby nějak pomoci výkopy. I jeřáb jsme museli postavit do místa budoucího nákladního výtahu,“ dodává.

S náročností stavby ale architekti počítali. Ostatně, jak říká Jan Schindler, jednoduché parcely jsou v Praze už dávno zastavěné.

Vlastně od počátku architekti pracovali s tím, že fasáda budovy zůstane téměř stejná. Zásadnější změny by ostatně vzhledem k tomu, že byla v roce 2015 trafostanice prohlášena kulturní památkou, neprošly ani u památkářů. To, co však může někomu připadat jako alibistický fasádismus, vnímají sami autoři přestavby spíš jako sjednocení formy a obsahu.

Už od počátku totiž vnitřek budovy nekorespondoval s tím, jaká byla fasáda. „Například vůbec nenavazovaly podlahy na okna. A my jsme zjistili, že přestavbu můžeme udělat tak, aby vnitřní prostory na exteriér navazovaly a fasáda se stala smysluplnou. Proto vznikly i ty uskákané plochy a různě vysoká podlaží, něco jako raumplan známý z Loosovy vily. Tu stavbu jsme udělali vlastně pravdivější, než byla,“ vysvětluje Schindler.

Když architekt Schindler zpětně hodnotí, jak se na návrhu konverze historické budovy pracovalo, vysvětluje, že se proces vlastně tolik nelišil od zakázky, kdy ateliér navrhuje úplně nový dům.

„Pokud děláte novostavbu v nějakém historickém kontextu, tak stejně máte podobná omezení jako u rekonstrukce a snažíte se navazovat na to okolo. Tady jsme měli výhodu, že ta historická fasáda dobře urbanisticky reaguje na okolní kontext. Je to takový příjemný palác na konci zámeckých schodů. To se mi na tom objektu líbilo nejvíc,“ říká.

Aktuálně je v Kunsthalle k vidění výstava Kinetismus s podtitulem 100 let elektřiny v umění, která ukazuje bezmála devadesát uměleckých děl hned od několika generací umělců z celého světa. Nově je také na programu první výstava z cyklu Cesty sběratelství s názvem Půlnoc umění, která je věnovaná sbírce sběratele, kurátora a obchodníka Karla Babíčka.

V plánu jsou i další výstavy a na zprovoznění zatím čeká také restaurace v přízemí Kunsthalle, která bude pro veřejnost přístupná nezávisle na galerii.

Rekonstrukce trafostanice navíc není jediná proměna, se kterou okolí stanice metra Malostranská počítá. Pražský Institut plánování a rozvoje už vypracoval ve spolupráci s ateliérem A69 – architekti koncepční studii obnovy celého prostoru. Výsledkem by měly být třeba nové přechody, rozšířené chodníky a nástupní ostrůvky nebo nové pruhy pro cyklisty. S dokončením se počítá do konce roku 2023.