Se zhroucením newyorských mrakodrapů se přesně před pětadvaceti lety zhroutil i starý svět. Teroristické útoky na Spojené státy z 11. září 2001 přeformátovaly globální řád a zásadně ovlivnily prakticky všechny aspekty života. Z trosek newyorských Dvojčat vyrostla nová a jiná éra, samozřejmě také ta byznysová.
Howard Lutnick nejprve odvedl syna poprvé do mateřské školy a až poté se zpožděním zamířil do sídla makléřské společnosti Cantor Fitzgerald, kterou vedl. Než tam dorazil, sídlo už nebylo. Respektive bylo v tu chvíli v plamenech po nárazu letadla do věže Světového obchodního centra v New Yorku, odkud firma řídila svůj byznys.
Firma Cantor Fitzgerald ztratila v ten den, tedy 11. září 2001, více než sedm stovek zaměstnanců, byl mezi nimi i Lutnickův mladší bratr Gary.
Lutnickovi vlastně tenkrát zachránil život jeho malý syn. Přeživší muž věnoval ihned po katastrofě milion dolarů nadaci Cantor Fitzgerald Foundation a o měsíc později založil fond Cantor Fitzgerald Relief Fund, který finančně podporuje útokem postižené rodiny – v jejich prospěch šlo už 180 milionů dolarů.
Nebýt tehdejšího Lutnickova zpoždění, měly by dnes Spojené státy jiného ministra obchodu. Nebýt zpoždění, nemohl by Howard Lutnick rozjet v následujících letech byznys, který mu zajistil jmění přesahující osm set milionů dolarů a podíly ve společnostech, jako jsou GE Aerospace, Walt Disney či Nasdaq.
Howard Lutnick je velký hráč s mocí hýbat světovou politikou a ekonomikou. Jeho příběh ve spojitosti s 11. zářím je osobitý, zároveň však univerzální – v tom smyslu, že prostřednictvím svých příběhů prošli všichni lidé do doby, v níž už není nic – nebo skoro nic – jako dřív.
Letadla unesená radikálními islamistickými fundamentalisty narazila postupně do obou věží Světového obchodního centra v New Yorku, další do Pentagonu poblíž Washingtonu, D.C., čtvrté se zřítilo do neobydlené oblasti v Pensylvánii během boje mezi pasažéry a únosci.
Zemřely téměř tři tisíce lidí a celý svět přišel o nevinnost, jak patrně lze charakterizovat víceméně pokojný dojem ze „završení dějin“ po pádu komunistického bloku.
Foto se svolením Cantor Fitzgerald
V září 2001 však k zemi brutálně padla Dvojčata a rachot z jejich pádu ohlásil, že se žádný konec dějin nekoná. Že zmíněný pokojný dojem byl omyl a velmi úzce koreloval s naivitou. Dějiny se naopak ocitly v turbulentním víru, který už neustal a zničil dosavadní paradigma. Pravidla, s nimiž bylo dosud nahlíženo na svět, přestala platit.
Přenastavení pravidel se týká všech sfér. Všechny jsou zasaženy permanentními obavami z terorismu, jež za čtvrtstoletí nevyvanuly, ostatně ani nemohly vyvanout kvůli dalším teroristickým útokům na různých místech ve světě. Před pětadvaceti lety byla západní civilizaci vyhlášena válka a její důsledky se propsaly do všeho.
Čili i do byznysu. Po bezprecedentním aktu teroru, který také v symbolické rovině zasáhl srdce globálního byznysu, za něž se dala Dvojčata považovat, se dostavily okamžité dopady.
Newyorská burza a Nasdaq zůstaly zavřené až do 17. září, nejdéle od hospodářské krize v roce 1933, a po otevření zaznamenaly trhy prudký propad. Ránu dostal i lokální byznys, přímo na dolním Manhattanu bylo zničeno nebo nuceně ukončilo provoz takřka osmnáct tisíc malých podniků a živností.
Obrazně i ve skutečnosti bylo uzemněno letectví. Komerční lety byly v USA poprvé v historii zcela zastaveny, a když se nebe opětovně otevřelo, strach z létání a zdlouhavé bezpečnostní kontroly způsobily masivní propad poptávky. Americkému leteckému průmyslu trvalo až do července 2005, než se objem dopravy vrátil na úroveň před 11. zářím.
S letadly jsme přelétli od bezprostředních důsledků katastrofy k dlouhodobým, v jistých případech trvalým.
Přišel konec rychlé a levné globální logistiky.
Tyto důsledky samozřejmě a nepřekvapivě souvisejí s bezpečností. Tak například před rokem 2001 mělo jen minimum firem záložní plány pro případ, že jim ze dne na den fyzicky zmizí centrála i s daty a lidmi. Od šoku v Americe se počítá masivní rozmach vzdálených datových center vedoucí k pozdější transformaci ke cloudu.
Konec starých časů rovná se také konec rychlé a levné globální logistiky. Náklady na ni se skokově a dramaticky zvýšily, poněvadž bylo přistoupeno k zavedení stoprocentních kontrol lodních kontejnerů, přísnému prověřování nákladní přepravy a vzniku amerického Úřadu pro bezpečnost v dopravě.
Firmy se musely rozloučit se štíhlými dodavatelskými řetězci a byly donuceny k vytváření adekvátních skladových rezerv pro případ náhlého uzavření hranic či vzdušného prostoru.
„Obchodní a přepravní společnosti jsou kvůli regulačním opatřením po 11. září konfrontovány s dodatečnými náklady, hlavně v oblastech dopravy, manipulace se zbožím, pojištění a celního řízení. Tyto trvalé náklady činí mezinárodní obchod dražším,“ konstatovali ve své studii Peter Walkenhorst a Nora Dihel, ekonomové OECD.
Před pětadvaceti lety byly také běžné poutě přes půl světa na půlhodinové jednání. Tomuto trendu odzvonilo, strach z létání a úmorné kontroly přiměly společnosti k prvním větším investicím do videokonferenčních systémů.
Nešlo přitom jen o technologický posun, ale též o posun v myšlení – vytvořilo se podhoubí pro rozmach práce na dálku, přičemž tuto přeměnu definitivně dokončila pandemie covidu-19.
Dále došlo k bujení soukromých bezpečnostních agentur, výrobců skenerů, biometrických pasů, kamerových systémů s rozpoznáváním obličejů a sledovacího softwaru. Bezpečnost se stala pevnou a nákladnou položkou v rozpočtu každé firmy, budovy nebo dejme tomu letiště.
Také zde nelze problém zúžit na čistě technologickou stránku věci – opět se dotýká i té mentální. Přítomnost „velkého bratra“, jehož oko nás vidí téměř všude, byla kvůli teroristickým hrozbám jaksi automaticky legitimizována, ačkoli není sporu, že jde o kontroverzní záležitost.
Začali jsme budovat masivní bezpečnostní divadlo.
Hojně je na toto téma citován výrok světového experta na bezpečnost a kryptografii Bruce Schneiera: „Bezpečnost je vždy výměnný obchod – stojí peníze, čas, pohodlí a svobodu. Po 11. září jsme ale začali budovat masivní bezpečnostní divadlo: opatření navržená tak, aby navodila pocit bezpečí, která však reálnou bezpečnost nijak nezvyšují. Je to neuvěřitelně drahá hra na schovávanou, zbytečně zatěžující rozpočty.“
Svěží slunečné ráno bylo v New Yorku v osudný den zahaleno temnými mračny z explozí, jež přinesly zoufalství a chaos, sektor bankovnictví se ale v reakci na tento den musel chaosu naopak zbavit. Hrozba obřích sankcí dotlačila banky k zavedení drakonických pravidel pro ověřování původu peněz a identifikaci koncových vlastníků firem.
Pochopitelně to byla zátěž, ale zdá se být přijatelnou kompenzací: sledování finančních toků se stalo hlavním nástrojem v boji proti terorismu.
Obavy z terorismu už bohužel nikdy „nevyšly z módy“. Když už jsme však zmínili módu, začínající návrháři mohou svůj talent obalit finančním polštářem a také mentoringem díky CFDA/Vogue Fashion Fund, což je jeden z nejprestižnějších amerických programů na podporu velkých nadějí v oboru.
Proenza Schouler, Thom Browne, Alexander Wang, Telfar, Christopher John Rogers či Bode – to jsou dnešní absolutní superstars globálního módního byznysu. Komerční giganti, kteří diktují trendy, oblékají světové celebrity a generují miliardové obraty, byli finalisty nebo rovnou vítězi programu, jenž byl tím nejlepším odrazovým můstkem do jejich zářivých kariér.
CFDA/Vogue Fashion Fund přitom vznikl v přímé reakci na 11. září a drastický propad módního trhu. Je to vlastně velká, snad až euforicky povzbudivá zpráva: nepřátelé našeho pojetí světa chtěli tento svět udusit, místo toho zařídili jeho větší kreativitu a barevnost.
Působivě to vystihují slova Anny Wintour, jež byla sedmatřicet let šéfredaktorkou magazínu Vogue a i po loňském odchodu zůstává velmi mocnou a vlivnou postavou módního průmyslu.
„Ačkoli se CFDA/Vogue Fashion Fund zrodil z jednoho z nejtemnějších okamžiků naší historie, pro mě vždycky znamenal projev optimismu a pozitivity,“ říká Wintour. „Celé odvětví se totiž spojilo, aby vytvořilo budoucnost.“
