Marketingový expert Jakub Horák v povzdechu reaguje na vládní video, v němž premiér Petr Fiala porovnává ceny potravin v Německu s těmi v Česku.
Člověk by radši žil v domnění, že premiér dělá něco strašně důležitého, čemu nerozumím, než ho vidět, jak porovnává cenu sklenic lískooříškové pomazánky. Ona totiž vláda s tou cenou podle mého názoru skoro nic dělat nemůže. Ekonom nejsem, ale znalostí marketingu mám dost, tak vám vysvětlím, jak jsme uváděli na trh třeba špagety.
Nejprve jak se špagety na trh neuvádějí. Neuvádějí se tak, že by někdo vzal cenu surovin, tedy pšenice, pitné vody, případně vajec, a přidal k tomu cenu pracovní síly ve fabrice, kde to nějaké stroje mydlí, a cenu dopravy, kde někdo řídí auta, která je rozvážejí, a cenu obalů, které vyrábí nějaká česká fabrika – a dospěl k tomu, že jejich cena bude nižší než v Německu, protože tu máme levnější pracovní sílu.
Uvádějí se na trh tak, že si vezmete nějakou cenovou úroveň, která už na trhu je, a tak stanovíte cenu vlastní bez ohledu na náklady. I když je vyrábíte v Česku, tak je nazvete italsky, na obal dáte italského kuchaře s knírem a bílou čepicí, natočíte reklamu, jak je kuchař v Itálii podomácku vyrábí a říká u toho „buongiorno“, a párek hezkých lidí večeří v Benátkách na kanálu. Pak je packshot, ciao.
Následně je musíte protlačit na listing do řetězců, protože regály tam taky nejsou nekonečné, že.
A takhle to děláte do té doby, dokud trh není zaplaven italskými a „italskými“ těstovinami od cash and carry a privátních a retailových značek přes value-for-money a kvalitní a s přidanou hodnotou a prémiové po superprémiové.
Teprve pak trh doplní speciality, třeba mluvící špagety z Marsu.
Co tím chci říct, je, že cenu věcí na trhu určuje jediné: za kolik jsou lidé ochotní je koupit.
Například fabrika na výrobu Coca-Coly vypadá tak, že to je vrt v zemi na pitnou vodu, ohromná hromada cukru nebo nádrž sirupu a jediné, co se doveze, je výtažek „tajné receptury“. A marketing.
Tady je právě kámen úrazu. Dokud budou chtít děti Nutellu a Coca-Colu, tak je úplně jedno, jaké jsou náklady na jejich výrobu v Česku nebo Německu. Rozhoduje ochota lidí je kupovat, a teprve kdyby si je začala z Polska dovážet půlka republiky nebo by je půlka republiky kupovat přestala, tak výrobce nebo distributor cenu sníží.
Je proto bizarní, když sociolog Fiala o výše uvedeném dumá, ale je ještě bizarnější, když za levné potraviny bojuje chlapík, jehož firmy na výrobu potravin loni ztrojnásobily zisky.
